Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl druhý)», sayfa 10

„Trošku marodí. Lehl si, ale není to zlé.“

A zdálo se, že to není zlé. Nebo za chvíli vešel z druhého pokoje a liboval si, že mu je líp, že se hezky prospal, to že mu dělalo dobře.

„A to mě obehrajou, když jsou tak čiperný,“ žertoval starý kaplan, chystaje stůl a staré karty. Vtom někdo zaklepal na dvéře; vstoupil do jizby muž v třírohém klobouce s pérem na něm stojatým, v kabátě se šosy zahnutými, v botách pod kolena. Přes rameno visela mu na řemeni brašna, na levém rukávě u kabátu černal se mu císařský orel. Byl to listonoš, „klepperpost“, jak mu také tenkrát říkali. Přinesl psaní. Bylo oplatkou zapečetěno.

„Panu faráři Hejnovi,“ oznamoval posel po německu. „Odkud?“ bylo první slovo starého faráře, jenž, jak rychle mohl, přistoupil ke kaplanovi. Ten už psaní rozbaliv, zvolal: „Z Hradce, od pana kanovníka –“

„Od Františka! Vida, vida, kanonikus, a přece si vzpomene na starého kolegu. A co píše, čtěte, Matoušku!“

„Že píše schválně, aby starý kolega zvěděl, že jejich spolužák – propánakrále! Páter Lang –“

Tu se kaplan zarazil, ale stařec, jako by jej někdo píchl, chytl Matouška za ruku a nedočkavě, dychtivě vyrazil:

„Co, co je? Umřel?“

„Umřel,“ oznamoval P. Vrba. „Před čtrnácti dny.“ Farářovi svitlo v očích i po celém obličeji zapadlých tváří i úst; a vtom už zvolal:

„Tak už jen jeden! Ještě ten Fulgenc Kahánek!“

„A toho také přečkají a budou nejstarší na celé diecézi.“

„Ano, ano – ale – pane – Kahánek – Ten –“ A nedomluvil. Svit v starcově obličeji zatím pohasl. Všecka tvář jako by pojednou ochabla. Zamyslil se a stál chvilku, hledě před se na podlahu. Pak se šoural ke křeslu, do něhož zvolna usedl.

„Nějak mně to vjelo do nohou,“ pravil vážně, a přejížděje si nohy od kolen dolů, začal pak jako pro sebe mluviti:

„Requiescat in pace! Chudák, chudák. A býval jako mník, zdravější nežli já. Vidíš, Quidonku, vidíš. A jak zpíval o hrubé, až se kostel třásl: Gloria in excelsis Deo! Slyším ho – a teď chudák! A vždycky říkal,“ to mluvil stařec, před sebe se usmívaje, „počkej, také ti zazpívám –“

Umlkl, přestal nohy hladit, ale nachýlen zůstal a chvíli tak hleděl. Pojednou povztyčiv hlavu, upřel pohled na starého kaplana, jenž stál opodál, usmál se a pravil:

„Tak vidíte, Matoušku. Teď jsme tu jen dva, já a Kahánek. A teď je za dveřmi ta s kosou, už brzo zaklepe.“

„Ale kdepak, pane farář!“ odvětil kaplan hodně vesele, věda, že to bude starému pánu nejspíše vhod. „Vždyť musí nejdřív přijít pro P. Fulgence, vždyť oni vyhrajou.“

„Jen aby si cestu nespletla. No, no,“ dodal sám sobě na útěchu, důvěrněji, „Ještě se nedáme. Ale teď na zadní kola pamatovat, Matoušku. Už je čas na poslední vůli! Ale vás, vy nezdaro, vydědím,“ zažertoval pojednou po těch vážných slovech.

„Tak jich budu hodně obehrávat.“

„Ale dnes ne, Matoušku, dnes ne; vezměte knížku a čtěte ofiicium mortuorum. Pomodlíme se za Quidonka.“

XIV. O ŽIVOTĚ A SMRTI

F. Věk, odjížděje ze svého rodného města, těšil se velmi na Prahu a měl ustanoveno, že se tam zdrží alespoň tři čtyři dni. Tak matce ohlásil, ale v duchu si den dva již napřed přidával. Teď meškal v Praze teprve třetí den, a již na domov a na návrat vzpomínal. V hluku a ruchu velikého města si doznal, že by byl nepomyslil, jak za ta dvě léta přivykl na klid a ticho malého hnízda. Proto by byl z Prahy tak nepospíchal; než to, čeho tu zažil za tu krátkou dobu s Butteauovými, jmenovitě poslední večer, to mu mysl tak rozladilo. Aby si přidal nějaký den, na to ráno po tom večeru v divadle ani nepomyslil. Také se začal starati o své kupecké věci, o které do té chvíle nedbal.

Vyšel záhy po ránu, aby si objednal zboží pro svůj krám. Za té příležitosti nakoupil si v knihkupectví na Malém rynečku zásobu spisů, hlavně francouzských a něco novějších německých, i dosti hudebnin. Na české knihy se strojil do Krameriovy Expedice. V jednom pak z tyrolských krámů, v nichž prodávali tu šperky, tam hedvábí, nebo galanterní a „krátké“ zboží a jichž bylo dost od Železné ulice, náměstím, Jezovitskou ulicí až na Malou Stranu, koupil mamince krásný hedvábný šátek a šňůru granátů třikráte kolem, se zlatou záponou. Připadlo mu ovšem, že bude maminka broukat, nač takovou parádu, nač tolik peněz za to, ale myslil, že jí udělá radost.

Na starého Žalmana také vzpomněl. Tomu koupil pěknou kovanou dřevěnku. Už když jel do Prahy, uvažoval v poštovní arše, jaké dárky v Praze koupí. A těšil se na to. Dnes však jich nekupoval v takové náladě. Sice ho ty všecky pochůzky a obchody dost zaměstnávaly, že neměl pokdy mysliti na jiné věci, ale něco, jakási nevolnost, nejasná tíseň, skličovalo jako chmura jeho mysl, že neměl tak živého zájmu pro všechny ty obchodní záležitosti. Jimi strávil skoro celé dopoledne. Když táhlo na poledne, rychle skončil poslední jednání a bral se k divadlu na Ovocném trhu. –

Měl se tam setkati s Thámem. Včera, když se ubírali od Šturmů, šli kus ve společnosti ostatních, až pak Věk s Thámem osaměl. Vyprovodil jej. Thám sám ho o to požádal hned v kavárně, že by s ním rád ještě mluvil. Cestou začal hned o tom, co se před divadlem a po divadle přihodilo.

Mluvil však už klidněji, bez rozhorlení, jaksi opatrněji, nestýskal a snažil se omluviti Paulu, míně, že je v tom nedorozumění, a sám vyzval Věka, aby přišel dnes v poledne k divadlu, že se on, Thám, do té doby přesvědčí a vyzví. Tak došel včera Věk s Thámem do Řetězové ulice až před jeho byt. V krajním okně, v předním pokoji, byla dosud zář světla.

Když za Thámem zapadla dvířka, zastavil se Věk a hleděl k ozářenému oknu. Kolem bylo ticho pozdní noci. Pojednou však tím tichem zalehl temný hluk, a to shůry, z bytu Thámova. V ozářeném okně mihl se stín, zmizel, ale ohlas ostrých hlasů zněl dál, až pak pojednou umlkl. Věk chvilku poslouchal, pak rychle se obrátil a rychle se bral pryč, jako by chtěl těm hlasům uniknouti.

Tušil, co se tam dálo, že ženské, myslil i Paulu, uvítaly tak Tháma. To dovršilo nemilé, ano trapné dojmy toho odpoledne. A přece teď dost k Thámovi spěchal, aby zvěděl, co a jak bylo u něho doma. Dlouho na něj nečekal. Thám vypadal vážně. Začal hned o včerejšku, jak se Věk vyspal, a hned poté o sobě, že když přišel domů, že zastal jen tchyni a Betynu, u vína, a ty že ho tuze rády neviděly. Usmál se, ale více neřekl a jen to doložil, že Paula již byla na loži. Nepověděl však, že nespala a jaký měl s ní dlouhý hovor, zprvu hněvivý a prudký, jejím pláčem přerušovaný, a nepověděl, jak ji prudce obvinil z toho, z čeho ji Věk vinil. Jen naznačil, že to učinil, že Paula žasla, že se hájila, že o ničem nevěděla a že ani maminka ani Betyna jistě nic nezamýšlely, že je to divné, jak Věk se může něco takového o nich domýšlet. A Thám doložil:

„Vědí, že jsem ji v tom sám hájil a viděl jsem také ze všeho, že opravdu o ničem nevěděla. Aspoň ji nezasvětily. Byl jsem tomu rád, nebo by mne to bylo tuze hnětlo.“

Věk začal kolísati, ale hned připomenul si všecko Betynino jednání a hbitě zvolal:

„A což to rendez–vous? Což panna Betyna?“

Thám, jak šli ulicí, na okamžik se zastavil a pohlédl na Věka. Tomu se zdál ten pohled podivný, a když Thám nic neříkal, ptal se nanovo, živěji, řekl–li také o tom své manželce.

„Budu upřímný, příteli. Řekl jsem, protože to byla také pro mne zbraň proti Betyně. Myslil jsem, že to Paulu omráčí, že obrátí; ale vědí, co řekla? Že maminka jí řekla o tom, že oni sám Betynu požádali o rendez–vous.“

Věk se rázem začervenal.

„Já?! Ale prosím ,“ zvolal pobouřen.

„Nehněvají se, příteli, počkají. Já se také zlobil, já také nechtěl věřiti. Paula však – ale nechrne toho –“

„Ne, ne, povědí, teď musejí říci.“

„To je všechno dílo té ještěrky, nechrne ji.“

„Prosím jich, povědí, musím vědět.“

„Ale ne se mrzet. Když jsem Paule řekl, že Betyna lže, vědí, co mně řekla? Že ne, že by to s nimi nebylo nic tak divného. A zavolala si maminku, a ta začala, že jsou galant, a vtom už také Betyna spustila, že Lotku, vědí–li, po prvním představení Dona Juana také cestou chtěli objímat a že na ní hubičky chtěli a…“

Věk se zalekl. V tom, co Thám teď řekl, bylo něco pravdy, ale jen málo. Ještě více pak jej překvapila ta zlomyslnost, i to, že došla víry u Pauly. Nadto ještě takovéhle utrhání! Pojednou prudce vybuchl:

„Loty, ta byla také taková! Ta měla také jen nalíčeno. A já hloupý – Veřejí mně na mou čest…“

Thám mu přerušil řeč, ujišťuje ho, že ví, že je přesvědčen. A dodal:

„A vidějí, to já mám pořád, podobně i na mne chodí s takovými uskoky a lžemi. Pak není divu, že Paula –“

Věk šel vedle mlčky, s hlavou pochýlenou. Neslyšel, nedbal, co Thám vykládal. Mladý kupec byl všechen rozrušen. Myslil jen na tu daremnou, smělou lež Betyninu, jaké to děvče je. Pojednou se ozval:

„Teď by mělo být to rendez–vous. Pověděl bych jí, jak to myslím a jak to bylo s Loty. Ale jejich paní by měla být při tom, aby slyšela, aby zvěděla…“

Thám ho chtěl chlácholiti; Věk však zaváděl řeč a měl se k odchodu. Došliť zatím nablízko Řetězové ulice. Thám připomenul, že na dnešek pozval Věka k sobě, doložil však, že se obává pozvání to opakovat.

„Vyhledám jich,“ vpadl mu Věk do řeči, „nežli odjedu. Buď u Šenfeldů, nebo v divadle.“

Tak se rozešli. Věk kráčel drahnou chvíli, nedbaje cesty, nevěda, kam míří. Myslil pořád ještě na to, co právě byl slyšel. Napadlo mu, rozhodoval se, že sedne, že napíše Paule psaní, a zase uvažoval, nač by psal, když o něm tak smýšlí a věří, když to může věřit, když ho má za takového.

Poobědvav ve své hospodě na Poříčí, zašel do svého pokojíka, a zabrav se do myšlení, zůstal tam, až jej odtud vyvedl Hněvkovský, jenž za ním přišel. Vedl ho do Expedice. Věk nebyl v nejlepší náladě a v té se mu tam hrubě nechtělo, ale nemohl se nijak vymluví ti. Kramerius, jejž znal od vidění z dob svých studií, uvítal ho velmi srdečně, a když uslyšel, že je Věk z Dobrušky, hned si vzpomněl, že tam Věk není samojediný čtenář jeho novin.

„P. Nyklíček je také abonýrovaný,“ mínil mladý kupec.

„A ještě někdo –“

„To opravdu nevím,“ a Věk se divil. „Kdo –“

„Teprve odnedávna. Jakási paní Snížková.“

„Ach, ta není dávno u nás. Ale je od nás. Dřív byla u syna, úředníka. Co zemřel, je zas v Dobrušce.“

Maně mu připadla její štíhlá, mladičká vnučka, že ji viděl u pošty, když se chystal sem na cestu, to že si byla asi pro Krameriovy noviny. To bylo jen mimochodem a hovor obrátil se hned jinam: na Prahu, na poměry české řeči a literatury. Hněvkovský vypravoval, jak byli u profesora Vydry a na Hradčanech, a hned udal škádlivě na Věka, jak se mu Praha málo líbila, že je prý německá, jaké měl pochybnosti stran českého jazyka. Kramerius to však tak nepřijal, jak Hněvkovský to propověděl. Neusmál se, nýbrž pohleděv vážně na mladého kupce, mínil, o těch věcech že by bylo mnoho jednati. Chtěl patrně sám něco říci; vtom vešel Šedivý a sám začal o své zakleté princezně, jak mu včera u Šturmů mladou Maternovou pojmenovali, když o ní vypravoval. Přiznal, že je teď ještě více zakletá, jak se dnes dověděl, a že starý baron chce z ní mít opravdu šlechtičnu. Kramerius zažertoval, zdali se slečnou mluvil, jak se včera pochlubil, že se tak jistě stane.

„Ještě nemluvil, ale budu. Ale doufám, že najisto –“

„Ach, už jen doufá,“ a Kramerius se zasmál. „Cestičku jsem již našel a vím –“

„Co, nu, co víš –“

„Že se na mne ptala, že si na mne vzpomněla,“ vyhrkl Šedivý, aby dokázal, že nemluvil naplano. Začal pak vypravovati o starém majorovi, jak chce sám neteř učit německy; vtom Held vešel. A teď zase ten musel podávati noviny. Hněvkovský hned začal, jak bylo v paláci u Neuberků, jak se měl, kdo tam všechno byl. Mladý filosof, nadšený hudebník, hned o hudbě začal, co hráli (přitom se nejčastěji na Věka obrátil), to že bylo něco, to že si pohrál.

„Slyšel jsem také podkomoří barona Henneta, hraje krásně na housle, a hráli také jeho kus, symfonii, a ten vám umí podat… mm… sanfte Empíindungen des Adagio – a baronka Dobřenská hrála na klavír a s ní baron Vražda.“

„A zpívalo se?“ ptal se Věk.

„A kdo tam všechno byl?“ zase Šedivý.

„Oh, mnoho hostí, skoro samé vrchnosti, ani jsem to všechno neznal; baron Bretfeld, hrabě Příchovský, Kolovrat, totiž Filip; a mladá baronka Bretfeldová zpívala vlašsky z Dona Juana.“

„A co ty?“ ptal se Hněvkovský.

„No, já doprovázel baronesu, a pak jsem taky hrál.“

„Na housle, sólo? A plácali ti?“

„A dost, a hrabě Kolovrat mně poklepal na rameno a mluvil se mnou.“

„A co pak?“ ptal se Šedivý.

„Odehrál jsem a šel jsem. Uctili mne v pokojíčku – a vrchnosti pak šli k tabuli.“

„Nebyl tam také baron Jeník?“ otázal se Kramerius.

„A, byl,“ odvětil živě a rychle Held, jako by si na něco vzpomněl. „Je oficír, vidějí. Já ho neznal. Ale když se tam tak čistě pohádal… To jsem měl radost.“

Tím vzbudil zvědavost všech. Začal chutě a ochotně, jak, nežli on, Held, byl do salónu povolán, v jedné komnatě vedle čekal; tam že bylo několik urozených pánů, mezi nimi ten oficír. Held slyšel, že mají rozpravu o německém a o českém jazyku.

„Mluvili německy?“ podotkl Věk jako na otázku.

Zraky všech se na něj obrátily, cože se tak ptá. To se rozumělo samo sebou.

„To jsem napínal sluch,“ pokračoval Held. „Jeden z nich, byl to baron Stillfried, pořád o tom, jak je náš jazyk chudý, jeden prý tapart z rozličných jazyků složený, že nemá dost slov; aby všecko bral z němčiny. A vtom ten oficír, ten rytíř Jeník, jak ten baron domluvil, obrátil se k němu a žádal ho, aby dával pozor, a co on, Jeník, řekne latinsky, aby on, baron Stillfried, řekl německy.“

„A co, co to bylo?“ ptali se mladí mužové v Expedici.

„Ego habeo hortum, začal Jeník, a baron Stillfried: leh habe einen Garten. – In eo sunt sex rotundae turres. A baron: In dem sind sechs rundě Turme. A Jeník: Et super muros octo portae. Stillfriedovi se už nechtělo, ale přece spustil: Und über den Mauern acht Pforten – Kolem se vám už začali smát.“

Přátelé a známí Heldovi se také usmívali a Hněvkovský si mnul ruce.

„In quinta turri stat in fenestra,“ pokračoval Held. „A tu už i ostatní páni překládali: Im fünften Turm steht im Fenster. Una persona ex puro metallo cum corona…“

Posluchači v Expedici se nahlas smáli a sami překládali jeden přes druhého:

„Eine Person aus purem Metali mit Krone.“ Šedivý tleskal živou radostí a Hněvkovský zvolal: „A to je český rytíř, ten pan Jeník z Bratříc!“

„A co baron Stillfried?“ ptal se Kramerius, opíraje se lokty o psací stůl, za nímž stál. Před ním seděl Šedivý proti Hněvkovskému a Věkovi, sedícím naproti na dlouhé lavici u regálu plného knih. Held, stoje uprostřed nich u zdi, odvětil, že se baron ještě nechtěl dát, že se bránil, cože to všechno je, hlavní věc že jsou spisové, že nemáme žádného literárního umění.

„Ale měli jsme, a jaké!“ zvolal prudce Hněvkovský.

„Měl mu rytíř Jeník říci,“ mínil vážně Kramerius, „že za Rudolfova věku jsme se učeností všem tehdejším národům rovnali.“

„Však on se dobře bránil. Ani nehles a hned k baronu Neuberkovi. Stál opodál s několika pány. Jeník ho požádal, aby baronu Stillfriedovi ukázal svou velikou staročeskou bibliotéku, že baron nechce věřit. A Neuberk hned ochotně a vesele, třeba že hned a že ukáže Stillfriedovi také staročeského Boccaccia, před třemi sty lety už z vlaštiny přeloženého.“

Šedivý se dal do smíchu a podotkl, to že ho Neuberk dobře ťal, že on, Šedivý, slyšel o Stillfriedovi, jaký je ženílek…

Všichni v Expedici měli z toho radost, jak baron Stillfried vyvalil oči, a žertovali, že asi na něj nejvíce Boccaccio účinkoval. Pojednou však se Kramerius vážně ozval:

„Tak vidíte tu, a jinde je to často, a ještě více vidět, jak mají náš jazyk v opovržení. A z toho opovržení ho musíme vyzdvihnout a uvést k náležité poctivosti. A pak bude platit, jako platíval, a nebudou se mu vysmívat.“

Věk sedě vedle Hněvkovského, z Krameria oka nespustil. Už prve, hned jak vstoupil, skoro jen jeho pozoroval. Hleděl na něj s upřímnou úctou a slova, jež právě Kramerius vážně, prostě, ale z plného přesvědčení pronesl, ho chytla.

„A teď se musíme hodně hlásit, že tu jsme, že žijeme. Chvíle je příhodná,“ pokračoval Kramerius.

„Nový král –,“ mínil Šedivý, „aby viděl –“

„A hodně viděl, a nejvíc o korunovaci. A lid aby věděl, co to je.“ Tu sáhl na stůl do papírů a vyňal korekturu z tiskárny. Rozloživ ji řekl:

„Podívejte se, tohle je také něco na připamatování lidu. Za týden nebo za čtrnáct dní to vyjde na světlo.“ Šedivý nahnuv se četl nahlas:

„Opravdový příběh o královské české koruně a obšírná zpráva o ceremoniích při korunování Jeho Milosti královské v Čechách. S iluminýrovaným vyobrazením této koruny.“

„Tu je!“ zvolal do toho Kramerius, jenž zatím něco na stolku hledal, hodně jsa pro krátkozrakost k němu nahnut, a rozhaloval přes pult dotčený obrázek.

Všichni se kolem shrnuli a zadívali se na svatováclavskou korunu.

„To byly jiné časy za Karla,“ ozval se Věk, odstupuje od obrázku.

„A myslejí, že už nebudou?“ řekl Kramerius, klada list před se na stůl. Věk se pozarděl. Cítil v těch slovech výčitku pro to, co o něm prve Hněvkovský řekl, že měl pochybnosti stran českého jazyka. Kramerius však, porozuměv mu, upřel na něj přívětivě své velké modré oči a doložil:

„Nejsou sám. Je mnoho těch, kteří myslí, že bude ještě hůř, nežli je.“

„A zrovna ti nejučenější,“ vpadl do řeči Hněvkovský. „Mají na mysli literní umění, jak je ve Francouzích, v Angličanech i teď v Němcích, a co naše proti tomu je. Nevím, věří–li Dobrovský tak jako my –“

„Ano,“ přisvědčil Kramerius ne bez trpkosti, „a jiní ještě míň. Jako tuhle Cornova. Seděl tu, byli jsme tu sami dva a hovořili jsme o vlastenských důležitostech. A vtom se pojednou zadíval na ty staré knihy,“ Kramerius ukázal na regál v pozadí, v stín se již halící. Byloť pozdě odpoledne a z úzké ulice Michalské mnoho světla sem do klenuté místnosti nepřicházelo. Jen Kramerius v tupetu, v tmavozeleném kabátě, límce v týle vysokého byl v plnějším světle, poněvadž stál opodál zamřížovaného okna. „Chvilku se tak dívá a pojednou povídá profesor po česku: Podívají se, co bývalo. Tenkrát se naši předkové všem učeností vyrovnali. Ale teď! Zhasínáme. My jsme ti poslední Čechové.“

Věk a všichni tu, bývalí žáci učeného Cornovy, jenž tak nadšeně o domácích dějinách vykládal, byli překvapeni. Slova tak váženého muže je zarazila. Zraky jejich dychtivě utkvěly na Krameriovi, co ten na to… Kramerius se usmál, pak pokračoval:

„A já na to hned: Ne, doctissime, my jsme ti první Čechové.“

Hněvkovský a Šedivý bezděky sebou živě hnuli a ve zracích jejich i Heldových i Věkových bylo patrno, že se jim tou odpovědí uvolnilo. Cítiliť v ní těšivou pravdu. Kramerius opřen lokty o pult pokračoval:

„A řekl jsem mu, že jsme nové pokolení a po nás že přijdou jiní a víc. Bránil se, že je zle, co že máme, že nás je málo. A já zas, že ti páni učení jsou pořád jen u knih a mezi pány, a vidí–li lid, tak jenom z kočáru, ale kdo s ním obcuje, ten ví, že kmen je zdráv a živ.“ Kramerius mluvil živěji, modré oči jeho se zaleskly. „A naše literatura poznovu zase větve vyráží, beze všeho mecenatského občerstvení. A ujímá se, svítání na Čechy uvodí, já to vím. Co tady,“ a uhodil na pult, „mám psaní, jak mně odevšad píšou. Vím, jak roste hojný počet čtenářů po Českém království, na Moravě, v Uhrách i ve Slezsku a kdež jinde národ slovanský obývá. Jsem přesvědčen, že moje a nás všech práce jistě je vděčná a ne marná.“

Kramerius už nepodával obsah své rozmluvy s Cornovou. Citem unesen polemizoval proti všem pochybovačům a odpůrcům. Za jeho řeči zavládlo Expedicí hluboké ticho; ruch ulice zaléhal sem jen slabým ohlasem. V prvním pološeru seděli tu všichni, Věk v pozadí stál opřen o regál staročeských knih, tiše, nehnuté. Pohnutí Krameriovo strhlo i jeho mladší soudruhy a zračilo se na jejich tvářích i v očích na něj upřených.

„A že nás je málo!“ pokračoval Kramerius. „Ale náš počátek je od slovanského národa a jazyk slovanský je široko daleko rozmnožen nad všechny národy. Vždyť Polsko samotné je bezmála tak veliké jako německá říše, a ruská země se táhne až na Sibérii. Ano až v turecké natolské zemi, až k arménské a perské je slovanský jazyk rozšířen. Česky se ve čtyřech zemích rozpráví a rozený Čech může všecky ty slovanské země ve dvou dílech světa snadno projíti. Náš jazyk je jeden z hlavních jazyků slovanských. A tak že jsme sami a že nás je málo? A že nemáme, kdo by se nás ujal, kde bychom mohli hledati pomoc a podporu? Podívejte se,“ a ukázal na regál, kde stály knížky a knihy z jejich času, jeho a jiných prací a péčí vydané, „jak rostou a jak jich přibývá. Ať si páni mudrují, ať pochybuje kdo chce, já pevně doufám, že svého jazyka obhájíme.“

„A my s tebou!“ zvolal Šedivý. Vyřkl tak za všechny.

A Věk, když s Hněvkovským a Heldem odcházel a Kramerius mu ruku podával, řekl:

„Pane Kramerius, už nebudu ani chvilku Tomášem.“