Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl druhý)», sayfa 11

XV. F. VĚK SE DOMŮ VRÁTÍ

Špitálskou branou vyjížděla poštovní archa. Rachot jejích kol a dusot koní ozýval se naposled na tvrdé dlažbě. Poštovní trubka hlaholila. Nad vozem se projasnilo. Vyjel ze stínu klenuté brány. Ulice, domy tytam, kolem vpravo vlevo samé zahrady, všude volno a nade vším jasné zářící nebe pěkného dubnového dne. Vůz hrčel po vyschlé, tvrdé silnici, zahrady mizely vzad; kolem samá pole s mladým osením, nad nímž zvysoka z prozářeného vzduchu jásala skřivanova píseň.

F. Věk seděl v poštovním voze u okénka a díval se zamyšlen na krajinu. Zpět, po Praze, se mnoho a dlouho neohlížel, a také ne tak živě, tak vzrušen, jako ji vyhlížel, když se teď týden k ní blížil. Vracel se dosti rád a do jisté míry se i na domov těšil. Když se na cestu do Prahy vydával, nenadál se, že se bude vraceti s dojmy tak různými. Za těch několik málo dní se mnoho s ním v jeho nitru změnilo.

Už nemyslil tak ustavičně na Paulu a tak jako před dvěma lety, když tudy pěšky kráčel. Dnes cítil a vyznal si, jaký byl tenkráte blouznil. Tenkráte bylo mu tak, jako se dočítal o nešťastných hrdinech románů. Měl se za svrchovaně nešťastného; ale v tom sebelitování i v poměru jeho k Paule i k Thámovi byla jakási útěcha, jakési ulevení v prvním a nejprudším zranení jeho mladé duše. Z těch prudkých dojmů pak mu zůstaly tklivé, čisté, poetické myšlenky, a živé, že časem až i zatrnutí a zabolení v nitru mu způsobily, zvláště když náhle zhlédl některou památku z pražských časů.

Teď se vracel vystřízlivěv. Už si doznal, že si leccos příliš blouznivě myslil, že se klamal. Mnoho mu skutečnost pocuchala. Na leccos si nerad, s nechutí vzpomínal; na Betynu, na paní Butteauovou. Myslíval, že s ním opravdu přátelsky smýšlí jako matka.

A teď! Všechno by byla dopustila, cokoliv by ta její Betynka na něj uchystala. A pak, po všem tom… Ještě za ním přišla do jeho bytu, do hospody. A tam ho smiřovala a zvala, aby k nim přišel! Byl tím tak překvapen, že zpočátku nevěděl, jak starou paní uvítat, jak ji odbýt. Ale pak se jí bránil, ano i Tháma jí vyčetl, ten že si toho nezaslouží, jak panna Betyna proti němu jedná. Paní Butteauová omlouvala, vykrucovala a – zvala dál. A když tak naléhala, když sem tam padlo nápadné, podezřelé slovíčko o jeho první půjčce, nabídl jí půjčku novou; paní Butteauová – ji přijala a brzo pak odešla.

Z toho mu bylo ošklivo.

S Paulou již nemluvil ani jí neviděl. A netáhlo ho nic tak jako před dvěma lety, aby ji ještě jednou spatřil. Hned prvního večera, jak s ní mluvil, byla iluze jeho otřesena. A pak… Třebaže Thám sám mu pak vymlouval a dokazoval, že Paula nebyla s matkou a sestrou proti němu spolčena, třebaže i sám proti tomu přisvědčoval, nedůvěra a podezření se příliš zaryly do jeho mysli. A pak onoho večera, když šli z divadla… A má o něm takové mínění, věřila Betyně, nebo brala tu lež proti němu na obranu Betyninu. Vše, co bývalo, o čem byla přesvědčena, jak pro ni cítil a trpěl, to bylo ničím, zapomněla na vše, nebo nedbala pranic…

Líbezný obraz tentam… O něj, o pěkný ideál chudší vracel se domů, s nevěrou v ženskou upřímnost a stálost. S rodinou Butteauovou se navždy rozešel. Tak se domníval. Jen s Thámem se loučil jinak. Vyhledal ho v divadle. Dověděl se tam od něho, že Betyna na Barvířský ostrov ovšem nešla, ale že toho odpoledne ještě byla v Kanálské zahradě se svým oficírem. Věk se loučil s Thámem upřímně, neboť od onoho rozhovoru na Uhelném trhu měl k němu ještě větší úctu a cítil živější oddanost. Thám však, to Věk při rozchodu cítil, nebyl ani tak sdílný, ani tak srdečný jako onoho večera, když se ubírali ke Šturmům…

Pošta hrčela dál a dále; občas zastavili, pokrmili nebo přepřáhli a zase za hlaholu trubky ze stanice vyjeli, míříce k slezským hranicím. Věk čím dále tím méně se vracel v duchu do Prahy, chvátaje zato více domů. Těšil se na matku, na své zátiší, pomýšlel na obchod, na polní hospodářství. Ale nač rád z Prahy vzpomněl a často, byly chvíle, jež zažil mezi přáteli a novými známými v kruzích vlastenských. To si přivážel mnoho nových milých i mohutných dojmů. Vracel se ve svém vlasteneckém citu utvrzen, povznesen.

Těšilo ho, že Hněvkovský se nezměnil, že jejich staré přátelství obnoveno, jakož i tomu nemálo byl povděčen, že zase mluvil s profesorem Vydrou. Vzpomněl na něj několikrát, a bezděky, když si připomenul, jak starý kněz je nabádal, mihla se Věkovi Česká expedice, jak tam poprvé byl, a na chvíle za soumraku, kdy Kramerius se tak rozhovořil a kdy všichni byli tím dojati.

V Expedici byl Věk pak ještě druhého dne. Seděli tam opět všichni jako včera, až na Šedivého, o kterém Kramerius žertem prohodil, že asi šel hledat svou zakletou princeznu a jak by se dostal do té začarované zahrady. Toho dne sešlo se pak v Expedici mnoho lidí a Věk byl tomu povděčen, že mnohého poznal osobně, kterého znal jen dle jména. Kdyby tak teď přebýval v Praze, pomyslil si, chodíval by pilně do Expedice. Líbilo se mu tam, jak tak sedíce nebo stojíce rozprávěli, toho odpůldne nejvíce o nastávající vojně a pak o korunovaci. Toho odpůldne oni mladí mlčeli, i Hněvkovský, s nímž přišel jeho krajan, mladý filosof Nejedlý.

Věk sedě stranou bedlivě pozoroval všechny starší známé vlastence, zvláště spisovatele Rulíka, jenž byl s Krameriem patrně velmi důvěrný, i Thámova bratra Karla, jehož Obrana jazyka českého na něj tak mocně účinkovala.

Také jej nemálo těšilo, že zblízka uviděl slavného kontrapunktistu Koželuha Jana, za nímž kdysi na Hrad k Sv. Vítu běhával, aby ho jen spatřil a poznal. Teď seděl takřka vedle něho a mistr jej také vlídně oslovil, když Kramerius mladého kupce představil. Jedno přání se tam Věkovi nesplnilo. Za Koželuhem přišel profesor Němeček, kterého Věk znal a věděl, že je dobrý známý, ano přítel Mozartův; a tu si v duchu pomyslil, kdyby tak Němeček začal o Mozartovi. Již se podobalo, že se tak stane. Jak totiž mluvili o budoucí korunovaci a o slavnostech, vzpomněli hned na hudbu, a tu Koželuh mínil, že bude jistě divadlo, a Němeček hned, že by Mozart měl být požádán, aby složil novou operu…

Vtom se dvéře otevřely a vešel vážný pán v černém kabátě, v černých punčochách, hubený, velkých očí, čtyřicátník. Všichni mladší v Expedici uctivě vstali, jak vkročil ředitel pražských gymnasií Procházka, vydavatel staročeských spisů, výborný znalec českého jazyka a staré literatury. I starší všichni jej uctivě vítali.

Tyto že poznal, Věka velmi těšilo, a cestou nejednou na ty schůzky v Expedici vzpomněl. A Pelcla mu Hněvkovský ukázal na ulici, když šli do Expedice. Večer pak byl v opeře, kterou vyslechl bez vyrušení, pobožně, se vší dychtivostí lačného hudebníka, ač ne bez pohnutí, neboť vzpomínky vzbuzené hudbou i místností se rojily. Když příštího dne zašel k Hněvkovskému, aby mu dal sbohem, zastavil se také v sousedství u těch dvou starých kněží, z nichž starší ho onehdy tak rád viděl a zval, protože byl Věk z Dobrušky.

Zastal starocha v křesle sedícího, nějak zamyšleného. Farář Věka hned nepoznal, zapomněl už na jeho návštěvu; oživl však hned, jakmile mu P. Vrba pověděl, kdo mladý pán je, a hned se vyptával na Dobrušku, na totéž jako onehdy a na své známé z dob, kdy v Dobrušce kaplanoval. Byli už jen asi dva tři. Věk je měl pozdravovat.

„A řeknou jim, že se již také chystám na věčnost, a to co nevidět.“

Ten mladší, šedivý P. Vrba, zase, když Věka vyprovázel, řekl mu u dveří, šeptem, jako tajemství:

„Jdou spánembohem. Možná že jich dost brzo navštívím.“

Více neřekl a na vyptávání nebylo času ani místa. Věk chvíli uvažoval, co ten šedý kaplan zamýšlí; ale pak bylo jiných věcí, které ho zaujaly, a cestou sotvaže si na ty dva starochy vzpomněl.

Když se vydával na cestu do Prahy, myslil si, že si tam může hodně pobýt, že se tam beztoho tak hned zase nepodívá. Ale když odjížděl, zvali ho známí, Hněvkovský i sám Kramerius, aby brzo zase přijel, a musil jim slíbit, že bude–li korunovací, že přijede najisto. Po tom, co mezi vlastenci zažil, po těch dojmech, nic se nedal nutit a chutě slíbil. Ale pak, když minuli Jaroměř a blížili se k podhoří, ustoupily pražské vzpomínky, jež Věka cestou nejvíce zaměstnávaly. Teď domácí krajina ho poutala, jako by už dávno jí nebyl viděl. Cítil ostřejší, a jak se mu zdálo, svěžejší vzduch rodné krajiny; s potěšením těkaly jeho zraky po polích, osadách, chlumech, čím dále tím známějších, a zaradoval se, když z pozadí vystoupily lesnaté svahy orlického podhoří.

Před dvěma roky byl sklíčen, když se domů vracel, a úzkost ho napadla, když zahlédl rodné městečko. Tenkráte čekal za smutného říjnového dne na pokraji lesa pod starým dubem, v sešlém kabátě, v sešlapaných střevících, až se setmí, aby ho lidé neviděli. Lekal se, bál, a přece ještě více myslil na Paulu, na svou nešťastnou lásku. I teď na ni vzpomněl. Ale bylo mu, jako když zatane na mysli nehezký, trapný sen.

Než všecko zmizelo, když poštovní archa vjížděla do města. Bylo nedlouho po slunce západu. Vůz, na jehož kozlíku postilión troubil svou poštovskou, až byl z toho všechen zarudlý, kolébal se nedlážděnou ulicí mezi dřevěnými domky s podsíněmi dřevěných, divně přisekávaných nebo prostých sloupů, až stanul na „městečku“, nedlážděném prostranství, obklopeném domy namnoze dřevěnými a starou, kamennou radnicí se schodištěm vně přistavěným. Kolem poštovního vozu se děti sběhly, z oken a tu a tam ze dveří vyhlíželi, kdo přijel, několik kolemjdoucích se zastavilo. Vítali mladého kupce upřímně, sousedsky, a byli by se rádi dali do hovoru, co přiváží nového, co se děje ve světě.

Ale on zahlédl ve dveřích svého krámu, nad nímž se houpal růženec dřevěných lemounů, matku, jež chvatně vyšla, jak zaslechla poštovní trubku. A již políbil mladý Věk matce ruku, již jej objímala a líbala. Cítil srdečnou, upřímnou její radost z jeho návratu, z něho, že se vrátil zdráv, a v ten okamžik bylo mu volno a dobře.

Kráčeje od pošty do svého nedalekého domu, ani si nevšiml, že naproti u nevelkého okna dost ozdobné lomenice dřevěného patrového domu stála mladá, svěží holčina, ona, kterou viděl u pošty, chystaje se na odjezd, a o níž pak slyšel v České expedici. Vyběhla před chvilkou nahoru na „sedničku“ hledat něco v truhle. Jak zaslechla poštovní trubku, přiskočila k oknu, a jak zahlédla mladého Věka, neodešla od okna, až zmizel ve svém krámě.

XVI. PROCUL NEGOTIIS

Když Věk na první shledání stručně mamince vypověděl, jak se měl, jak pořídil, a sám vyslechl, co nového v domácnosti i obchodu, jak je s polní prací, vytasil se s darem. Šetrná kupcová žasla, jakou sumu František za to jistě dal a že je to zbytečné, nač jí takové drahé věci. Ale přece ji to těšilo, to pozoroval. Pak si vyšel na sedničku, a tu, když ho obklopilo její ticho, když opět zhlédl čistotnou její úpravu, na okně kvetoucí měsíční růže a zase své knihy a housle, vydechl si a byl rád, že tu zas je.

Zanedlouho poté, bylo v sobotu, pozdě odpoledne, přivezl forman klavír, knihy a zboží v Praze objednané. Pěkný vykládaný klavír vzbudil v domě největší podivení a způsobil dost řečí v sousedství. Byltě jediný jen spinet v Dobrušce, a to u Věková kmotříčka, a ten nástroj byl už starý, vyšeptalého hlasu.

Právě navečer odzvonili, vyzváněli velkým, protože bylo před nedělí, když Věk si všecko na pokojíčku dorovnal. I zasedl ke klavíru, nač se beztoho již těšil, a spustil. A hrál, co uměl zpaměti, nejvíce z Mozarta; ale pak, když matka vstoupila a u klavíru stanula, divíc se synovi, jak krásně hraje, jak dovedně, přešel do jiného světa, jí bližšího a milejšího. Po vážné předehře zahrál jednu z jejích milých pobožných písní, které doma, za jeho dětství, zpívala, které již její matka i dědeček zpívávali, a vida, jak se jí líbí, jak je potěšena, začal novou, a vtom jala se stará sousedka v bílém čepečku, v široké modré zástěře tiše přizvukovati svým už neplným, ale příjemným hlasem. Syn hraje zanotoval s ní a tiché, prosté duo v průvodu klavíru zvučelo bílou sedničkou a otevřenými dveřmi ven, dolů na síň, kde se již smrákalo. Když dohrál, rychle povstal a objal náhle matku, divže ji nezdvihl a jí v radosti nezatočil. A ona, nemohouc ani hned promluviti, nerozumějíc zplna jeho vzrušení, ale tušíc, srdečně potěšená, usmívala se a řekla:

„To jsme to hezky zasvětili,“ a pohlédla na klavír, jehož plocha tmavohnědé barvy i kovové vykládání se mdle leskly v posledním světle do bílé sedničky padajícím. –

F. Věk vrátiv se z Prahy, dal se jinak do práce nežli před dvěma lety, kdy pln nechuti, ano s odporem se stavěl za kramářský pult. Nyní si bedlivě hleděl svého obchodu a snažil se ho zvelebit a rozšířit; i začalo se mu v tom dařiti. Také polem se nyní s větší chutí zabýval.

Nastalo pěkné jaro, skoro až suché; v kraji dál toho času vůbec nepršelo a bylo slyšeti, že tu a tam už podnikají prosebná procesí. Stromy rozkvetly i odkvetly, osení se pěkně zelenalo a již v klas vyhánělo. Čas Věkovi rychle ubíhal v neúnavné práci a v rozmanitých hospodářských starostech. Věková byla se synem tuze spokojena, sousedé se pak divili, že je mladý kupec na svůj věk velmi vážný. Nic se nebláznil, nesháněl čtveřáctví a kudrlinek jako jeho vrstevníci a nehledal také společností. Nenavštívil vlastně nikoho, vyjma starého Žalmana, do jehož zašlého brlohu vklouzl ještě toho večera, jak z Prahy přijel. I dar mu přivezl, jak se proneslo, krásně kovanou dřevěnku, a z té že si ten starý bubák perlinčan nějak v neděli pobafoval, až se mu brada i zapadlé tváře házely.

Lidé se divili, proč mladý, studovaný kupec si toho starocha oblíbil, a když jej s ním vídali někdy navečer na zahradě pod stromem nebo na záspi u dveří seděti, říkali mnozí horlivci, to že jsou dva berani, starý a mladý, zjevný a tajný, však že by Věk častěji chodil do kostela, kdyby něco na tom nebylo, a u velikonoční zpovědi že ho také nikdo neviděl.

Že se Věk mimo svůj obchod lidí dost stranil, měli mu mnozí až za pýchu, že snad nemůže přece zapomenout, že je studovaný člověk. Když pak s ním měli co jednati, přesvědčili se, že v tom málomluvném, jako nevšímavém kupci není žádné pýchy. A když se ho zeptali, vědouce, že je se světem ve spojení, co nového, ochotně pověděl a obyčejně se rozhovořil.

A tak se v jeho krámě neb u něho v bytě odbývaly malé schůzky zvědavějších a čipernějších sousedů. Jim vykládal, co nového v Praze, jak je s korunovací, jak ji král již slíbil, co v tom je, jak snad bude líp teď s českou řečí, a zase jak je s vojnou, jmenovitě s tureckou, jak ve Francouzích s tou rebelií. Toho si všimli, že Francouzům nenadává jako radní Jetmar, ano na podivení všech někdy se těch rebelantů zastal. Noviny své chutě půjčoval, takže šly celým sousedstvem, jakož i jeho nové české knihy kratochvilné.

On sám po starých pátral ve městě, i v okolí si je vypůjčoval nebo kupoval; nebylo to snadno, poněvadž lid na vsích postrašený nedávným ještě pronásledováním i teď knihy tajil a zapíral. Než jeho kupecké známosti a starého Žalmana známosti mu v tom dobře posloužily. Skrze Žalmana seznámil se s mnohými písmáky a čtenáři v okolí i dále v horách. Jim ochotně a rád své nové knížky půjčoval nebo dával, těše se, že vlastenecké čtení pronikne tak i do odlehlých koutů a pohorských samot. O tom pokaždé s potěšením podával zprávu Krameriovi nebo Hněvkovskému, s nimiž si dopisoval. V jednom listu ke Krameriovi napsal, že teď, co si lidu více všímá, byv na to uveden jím, Krameriem, se přesvědčil, že je kmen opravdu zdravý, že je mezi lidem dost lačných po čtení a vědění, jen kdyby dosti knížek bylo; hůře že je v městech, jmenovitě větších, v okolí, u nich v Dobrušce ani tak ne, v těch že se německý jazyk silně ujímá.

O Praze, o záležitostech vlastenských podával mu Hněvkovský nejobšírnější zprávy. Psával dosti rozmarně a vesele a takové bývaly také jeho básničky, jež časem k listu přidal. O Thámovi, když se Věk na něj posledně v listu svém zeptal, oznámil, že je s ním, jak bylo, že se, pokud ví, u Tháma nic nezměnilo. Novinky ze světa hudebního Věkovi Held oznamoval, jak byl slíbil, když se v Praze loučili.

Ve čtení a hudbě byly odpočinek a zábava mladého kupce. Četl nebo hrál zpravidla večer a v neděli odpoledne, kdy mladí sousedé a synkové se bavili na hampejze hrou v kuželky. Hrával na klavír nebo na housle, obyčejně sám. Časem si zašel do školy, aby si zahrál s kmotříčkem, regentem chori.

Hned jak se z Prahy vrátil, vzpomněl si na dobrušskou čtenářku Krameriových novin, sousedku Snížkovu. Měla stavení nedaleko, skoro naproti. Jediná dcera její byla provdána v Jaroměři za hodináře, který také z Dobrušky pocházel. Ta dcera jí zemřela přede dvěma roky, a když loni také zeť stále postonával, zajela stará Snížková k němu, aby mu vedla domácnost a ošetřovala ho i aby se o svou jedinou vnučku starala. Když pak zeť zemřel, bylo to nedlouho před smrtí starého Věka, vrátila se do Dobrušky s vnučkou, a ta u ní zůstala.

Věk se zeptal staré Snížkové na Krameriovy noviny, když ji zahlédl před jejím dřevěným stavením. Měla je skutečně, a to po svém bratru faráři, jenž nedávno zemřel. Ten měl na ty noviny zaplaceno a jeho kaplan to tak zprostředkoval, aby docházely teď jí. Když to stará, vážná sousedka zahnutého, pěkného nosu, s lalouškem pod bradou mladému kupci vyložila, dodala, ona že na ně nemá dost zraku, ale vnučka, ta že jich užije, to že je takový čtenář. Zpráva o novinách Věka dosti zklamala; sousedčina dodatku, jen tak mimochodem proneseného, si tuze nevšiml. Na vnučku se ani nezeptal.

Po tom, co se mu v Praze přihodilo, ženským se vyhýbal. Se známými děvčaty, svými bývalými kamarádkami školními, promluvil, jen když musil. Nebylo mu s nimi do žertů, nechtělo se mu do planých řečí. A vážněji on, jenž čítal Voltaira i latinské klasiky (na čemž si také zakládal), s nimi promluviti nemohl. U muzik, jež někdy v neděli bývaly a k nimž po tehdejším zvyku děvčata sama chodila, byl by se neukázal, kdyby ani smutku po tatínkovi nebylo, a kdyby ho i kmotr regens chori, jenž o muzikách hrával, i sama matka dost byli pobízeli.

Věková však jinak smýšlela stran ženských nežli její syn. Uvažujíc, že sama valem stárne, že jí sil ubývá, že správa domácnosti a hospodářství ji hrubě namáhá, docházela k tomu, že by bylo dobře, kdyby se František začal po nevěstě ohlížet. Také již cizí lidé se začali o něj starat a jí samé donesen nejeden návrh bud přímo, neb nepřímo. Než syn, když mu jen naznačila své mínění, zkrátka odvětil, že je času dost, že nechce… Řekl to rozhodně a přitom se tak nějak tvářil, jako by měl hroznou nechuť k ženění.

Ale jednou najedno děvčátko přece vlídněji pohlédl, a to o svatodušních svátcích, v neděli. Po ranní, když na hrubou vyzváněli, zamířil ke kostelu. Vzkázalť mu kmotr regens chori tuze důtklivou žádost, aby přišel na kůr zazpívat, že se mu hlavní zpěvák, tenor, náhle roznemohl. Jindy Věk časem na housle vypomohl; dnes měl zpívati, a to beze vší přípravy. A proto se mu tam tuze nechtělo. Ale šel. Jasné modré nebe jen zářilo, všecko omladlé stromoví se bujně zelenalo, sousedské zahrady rděly se pivoňkami a růžovými poupaty i probělávaly se bezovým, širokým květem. Vzduchem, jenž se třpytil a zrovna voněl, nesl se hlahol zvonů. Na domech, vpravo vlevo, před svátky namnoze čerstvě obílených, oken pečlivě vycíděných, že se jen leskla, na všech domech kamenných, podivných copových štítů i dřevěných zelenaly se hojné lipové ratolesti, jež všude v svatvečer zatkli za okna, na dvéře i na sloupy dřevěných podsíní.

Jarní kolem svěžest i sváteční nálada účinkovaly také na mysl mladého kupce, a tak když došel na kůr, s větší chutí postavil se dopředu k partesům rozloženým na zábradlí, kdež kdysi jako chlapec zpívával.

Tam stála již sopranistka, štíhlé děvčátko, urostlé jako proutek, sotva šestnáctileté, útlých ramínek, v nových světlých šatech s andělíčky na rameně, panenka svěží tváře, učesaná tak, že jí zplna bylo viděti pěkné, skoro dětské ještě čelo. Držíc v levé ruce kytičku z božího dřevce, rezedy a z polorozkvetlé růže, nastupovala trochu na špičky, aby viděla přes pult na kůrovém zábradlí dolů dó kostela, na jehož barokových oltářích zelenalo se hojně lipových ratolestí a stály prosté vázy s živými květinami, nejvíce s růžemi, pivoňkami nebo zlatými liliemi. A dole, v lavicích a mezi nimi, bylo jako na makovém poli od různobarevných obleků.

Nahoře u hlavního oltáře ve vyhrazených stolicích bělaly se sváteční pláště konšelů a předních sousedů, níže třpytily se zlaté čepce s naškrobenými širokými stuhami místních sousedek, mezi nimi probělávaly se selské holubinky, ozdobné pleny, strakaté šátky, živé barvy na oblecích svobodných děvčat, veských i městských. Ohlas kroků stále přicházejících, pokašlávání starých, šum z hustého zástupu, jakož i zvuky z nástrojů na kůru laděných nesly se volnou prostorou chrámovou, již nejvíce v presbyteriu ozařovaly dlouhé tlumy jarních paprsků, padající tam starými gotickými okny.

Pro ten šum a směs hlasů nezaslechla hned vnučka staré Snížkové, stojící u sopránu, že se někdo vedle ní u tenoru postavil. Věkův zrak na ní utkvěl. Její zjev se mu zalíbil, a když pak ohlédnuvši se nápadně se zarazila a náhlý ruměnec se jí rozlil po mladé tváři, bezděky ji vlídně pozdravil a více si jí všiml a promluvil na ni, což by byl jindy sotva učinil. Řekl jí také, že musí zpívat bez přípravy, aby se nezlobila, jestliže to splete. Panenka nemohla ani hned odpověděti. Jen se usmála, zakroutila hlavou a pak řekla upřímně:

„To já spíš.“

Když pak zpívala, poznal Věk, že její příjemný hlásek nemá dosti školy. Ale dnes mu to málo vadilo, protože si více mladé zpěvačky všímal, jak jí to slušelo, jak si upřímně dávala takt pravicí opřenou o zábradlí, vlastně jen drobným ukazováčkem. Jindy ji častěji vídal; někdy se mu mihla naproti nahoře u okna jejich sedničky, parádního jejich pokojíčku, někdy stála s děvčaty přede dveřmi nebo sedala s babičkou za jarních podvečerů na jejich podsíňce na lávce. Ačkoliv mu padla do očí svou mladistvou, urostlou postavou více než kterékoliv z děvčat, přece se o ni nezajímal. Až teď o Boží hod svatodušní. Ale když šel z kostela a když doma po obědě usedl na sedničce, už na mladičkou sopranistku nemyslil, ani nevzpomněl.

Neměl ani tušení, jak s ní jinak bylo. Poprvé jej spatřila o pohřbu jeho otce, ve smutku oblečeného, zarmouceného, sama nedávno předtím otce ztrativši. Živě ho litovala a jen jeho o pohřbu pozorovala. Od těch dob si ho bezděky více než kohokoliv z města všímala a byla ráda, když jej zhlédla ať ze sedničky nebo z podsíně. Ale potkati jej, to se nějak strachovala. Slyšela, že je učený, že studoval, všechny latinské a ještě jiné školy, ale že je takový samotář a pyšný, jak některé holky o něm povídaly. Než v duchu ho hájila, pročže chodí k tomu starému Žalmanovi a že je jinak hodný a zvláště k mamince. O tom šel jeden hlas. Někdy jí ho bylo až líto. Zvědělať, že nechtěl býti kupcem, že k tomu neměl žádné chuti, že se jen z donucení dostal do krámu. To také zaslechla od kamarádek, že prý chtěl býti komediantem, že měl nějakou komediantnici tak tuze rád…

Zpočátku tomu nechtěla ani věřit, ale když jí to také babička dotvrdila, že se to před dvěma lety silně povídalo a že by stará Věková byla málem měla z toho smrt, tu již uvažovala, jaká ta komediantnice asi byla, jak asi krásná, když si ji tak tuze oblíbil; a myslí–li ještě na ni, má–li ji dosud rád…

V okně jeho sedničky viděla někdy pozdě v noci, když se sama ze spaní vytrhla, zář. Nač tak dlouho svítí? Čte–li tak dlouho? Nebo hraje? Aby tak pozdě v noci hrál, to jistě ne. Co dělá? Slyšela, co má knih, jaký krásný klavír a jak prý krásně hraje. Děvčata se tam byla podívat, když ten klavír přivezli. Stará Věková je tam sama vedla a ráda jim jej ukázala. Děvčata Mařence také říkala, aby šla s nimi. Ale nešla, nedala si říci, ač byla by klavír ráda viděla i pokojíček mladého Věka, jak je zařízen. Ale kdyby on tak najednou vešel! Utekla by… Lekla se, když tak znenadání vedle ní na kůru stanul, divže se nezachvěla a měla pak kvůli němu strach ze zpěvu; byla by nejraději nezpívala, a přece zase cítila, že je dnes v kostele jinak, když teď vedle ní stál. Neodvážila se v tu stranu ani se ohlédnout, mnoho ho neviděla, a přece byla by to těžko nesla, kdyby se byl jinam postavil. Zarazila se, když na ni promluvil, a přece ji naplnilo jakousi hrdostí a povzneslo ji to, a nezapomněla na to ani, když šla z kostela, ani pak odpoledne. Se vším se vždycky svěřila babičce a nezatajila také dnes, že byl mladý Věk na kůru, ale více neřekla nic.

Pro mladinké děvče bylo toto nahodilé a nenadálé setkání událostí, na jakou se tak hned nezapomíná. U Věka pak způsobilo jenom to, že když Snížkovu vnučku náhodou zhlédl, že spíše a déle na ní utkvěly jeho zraky. Podíval se na ni jako na pěkný obrázek, a potkal–li ji, vlídně ji pozdravil a zase šel po svém; nedbal, hledě si svého.

Sám jsa bez všeho rozčilujícího vzrušení, bez společnosti, kterou by vyhledával, přečasto o samotě, mohl se sám sebou zabývati. První dobu, co obchod převzal, ani tak ne; ale když si vše urovnal a když vše v obchodu i v hospodářství šlo svým během a bývalo více pokdy, začasté se zamyslil, někdy za čtení, někdy i bez knihy. Staré duševní zápasy, jež byly přerušeny a potuchly před prvním návratem do domova a za nevolného prvního kupectví, vracely se zase. Dříve v Praze tuho vzdoroval skepsi vliv prvotního vychování i pobytu v klášteře; ale pak studium na filosofii, výklady Meissnerovy, čtení francouzských spisovatelů, hlavně Voltaira a Rousseaua, společnost kolegů, všecko tehdejší okolí a ovzduší plno hesel o pokroku, vlastní pak pozorování a úvahy způsobily vítězství racionalismu nad pouhou věrou. Byl deistou. V tomto smýšlení a cítění odcizil se matce i veškeré své společnosti maloměstské. Tím přesvědčení jeho a skutečný život přicházely do rozporu. Neměl však ani dost síly, aby své přesvědčení vyjevil; také šetřil své matky. Takovým však pokrytcem nebyl, aby se stavěl horlivě pobožným; netajil se nechutí svou proti všemu pobožnůstkářství a odporem proti pověrám a přílišnému, nesmyslnému horlivství. On sobě vyčítal, že je nevěren svému přesvědčení, a leckdes ho vinili z neznabožství a na faře z indiferentismu. Chodilť málo do kostela, ač sám o samotě se modlíval. Zvláště kázání se vyhýbal, a to jmenovitě od té doby, když nedlouho po svatodušních svátcích slyšel, jak farář na kázání hřímal proti revoluci francouzské, přitom, jak říkal, proti „stromu francouzské svobody“, jehož původem jest pekelný satan, tak kázal, poněvadž ten strom svým stínem bezbožnost kryje a poněvadž se pod ním rotí buřiči a lidé různých tvářností. Ti že nerozumným zvířatům se připodobniti mohou, když jako tigris se radují z prolívání lidské krve a jako jedovatá ještěrka své vlastní matky střeva požírají…

Zpočátku se tomu horlení Věk v duchu usmíval, ale pak, když to hřímání se mu přílišným zdálo, rozhorlil se a před samým koncem odešel. Lidé se kolem po něm tuze ohlíželi. I matce se to doneslo. Znepokojovala se velmi, poněvadž už sama pozorovala, že František není tak pobožný, jak býval. V mateřské však shovívavosti mlčela, těšíc se v duchu, že ho to také přejde, jen až tu déle pobude, že přijde do rozumu, jako s tou herečkou. Jen kdyby tolik nečetl a kdyby pomýšlel na ženění!

Té neděle, kdy se to s tím kázáním stalo, navečer seděla stará Snížková se sousedkou na podsíňce svého domu. Seděly na lavičce u dveří a vedle nich na stoličce Mařenka. Přišla sousedka druhá, zastavil se tu kmotr Vejr a již byla černá, hovorná hodinka. Mluvilo se o ledačems, mladé děvče na stoličce jen poslouchalo, až starý kmotr také vzpomněl na dnešní kázání a jak mu je tamhle mladý Věk naproti na chvíli pokazil. Pověděl, jak se ten mladík zničehonic sebral a odešel. Mdlo že mu jistě nebylo, nikdo že ho neuřkl, ale mračil se, jako by měl zlost. Starý Vejr nedocházel zpočátku žádné víry, jmenovitě ne u Snížkové, poněvadž stařena si myslila, že to není ani možná. Bylať tuze pobožná, bratr její byl farářem, děti své i vnučku vedla rovněž k přísné pobožnosti. Ale když starý Vejr to ono doložil, stran kostela, zpovědi i starého Žalmana, když vzpomněl, že se Věk tuhle zastal, a tuze ostře, nějakého „berana“ ze vsi, kterého u Věka v krámě Vít koželuh a Bouček krejčí začali si dobírat a trápit, že Věk kupuje helvitské knihy a taky takové že snad i rozdává, trnuly sousedky a Snížková mínila, cože ten mladý člověk myslí, a ubohá Věková, tu že jde o synovu duši. Vnučka vedle zbystřeně naslouchala hovoru o mladém sousedovi. V jejím obličeji byl té chvíle výraz obavy a na babiččino vážné slovo zachvělo se její nitro úzkostí. Když pak na sedničce, chystajíc se na lože, osaměla, myslila zase na to, co na podsíňce slyšela. Maně přistoupila k okénku a vyhlížela okno Věkový světničky. Svítil. Co dělá?… Čte–li zase takové bezbožné knihy?

Strach ji napadl a v té divné úzkosti klekla u postele a začala se modliti. – Začátkem žní dostal Věk psaní od Hněvkovského. Psal mu jako jindy o jednání pánů stavů, o důležitostech vlasteneckých, o sobě, to nejveseleji, vyřizoval vzkaz od Krameria, že toleranční kalendáře, o něž Věk psal, hodlaje hodně je šířiti, se tisknou; nakonec Hněvkovský jako mimochodem oznamoval, že si Šedivý již vstup do zakleté zahrady k té své princezně vymohl. Ale jak, toho Hněvkovský neudal.