Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl druhý)», sayfa 9

XII. F. VĚK SE S BUTTEAUOVÝMI ROZEJDE

Když vyšli, pustil se Věk schválně do tlačenice. Tím se odtrhl od svých společnic a dostal se dříve ven. U portálu ve svitu svítilen, kde nablízku čekali běhouni s hořícími pochodněmi, aby svým vrchnostem na cestu posvítili, čekal už Thám.

Stál tu ve svrchním kabátě s límcem přes ramena, ve vysokém měkkém klobouce, o holi. Věk napohled postřehl, že to není onen Thám ze zasněžených Králík v jediném obnošeném kabátě, neholený, hubené, zažloutlé tváře. V líci vypadal líp, plněji, zdravěji. Zhlédnuv Věka, rychle přistoupil, a obě ruce mu tiskna, vítal jej srdečně. Omlouval se, že dříve nepřišel, ale že si to vynahradí, dnes, zítra. Vtom umlkl. Stanulať u nich jeho tchyně s Betynou. Za nimi Paula. Thám pohlédl na ně s úžasem. Věk toho okamžiku nabyl jistoty, že Thám o jeho pozvání nic neví. –

„Pan Věk nám utíká,“ volala žertovně paní Butteauová po německu, teď před portálem, kde se lidmi z divadla vycházejícími jen chumelilo.

„Byli s nimi v divadle?“ zvolal Thám a pohled jeho utkvěl na Paule.

„Dámy mne laskavě pozvaly na –“

„Kdo?“ vpadl mu Thám do řeči a dosti prudce, nemoha se patrně opanovati.

„Já,“ ozvala se Paula. Znělo to rozhodně, a přece ne dost jistě. A její pohled byl více nejistý a plachý nežli pevný.

„A proč jsi mně nic neřekla?“ tázal se Thám, nutě se do klidnějšího tónu.

„Ale chtěli jsme vás překvapit,“ vpadla Betyna německy, lehkovážně, veselým tónem.

„Ach, tak vy! To jsem si mohl pomyslit!“ Thám se zasmál. Ve smíchu tom zněl posměšek.

„Aber Kinder, kommts, kommts nur!“ zažehnávala paní Butteauová, vykročivši do ulice. „Herr von Věk má jistě hlad a žízeň a Thám také. Pojďte, co byste na ulici – doma si to všecko povíme.“ Přistoupila k Věkovi, k němuž se Betyna přibočila. Věk se lekl toho nepřímého pozvání. Než vtom přicházela spása.

„Ne, to nepůjde,“ ozval se Thám. „Proč jste mně nic neřekly. Přítel Věk je teď mým hostem.“

Paula, kráčejíc vedle svého muže, kvapně k němu vzhlédla. Thám, toho si nevšimnuv, klidně dodal:

„Smluvil jsem se s několika známými –“

„Vlastenci,“ prohodila Betyna polonahlas, uštěpačně. Věk to dobře slyšel, než ani Thámovi neušla ta poznámka.

„Ano, vlastenci,“ opakoval ostře. „Čekají tuhle pana Věka.“

„Tak ty dnes nezůstaneš?“ tázala se Paula, jdouc s Thámem sama po chodníku před ostatními.

Slova ta zněla smutně i s výčitkou.

„Pro dnes to není možná.“

„Maminka se tolik těšila.“

„A, maminka!“ A Thám se usmáv dodal: „A Betyna, jakpak ne! A proč jsi Věka zvala, sama, bez mého vědomí?“

„Maminka s Betynou si tolik přály, a myslila jsem –“

„Co zas mají?“ To Paulu popudilo.

„Co by měly!“ zvolala. „Ty pořád podezříváš!“

Toho všeho Věk neslyšel, neboť se za manžely opozdil se svými společnicemi. Šly schválně volněji. Byl by se jim nejraději vymkl. Hovořil málo, vlastně se jen bránil jejich pozvání; přitom bedlivě hleděl za Thámem a za Paulou. Zdálo se mu, že jsou v prudkém hovoru. Thám rozkládal živě rukama a sem tam proniklo nějaké slovo ostřeji pronesené. Na kraji Malé Dominikánské ulice jich došli. Ve mdlém žlutočerveném světle olejové svítilny na rohu hořící zahlédl Věk Paulinu tvář, ubledlou, výrazu roztrpčeného; ta někdy němá, poetická trpitelka mluvila rychle, patrně popuzena, a řeč její zněla ostře. Tak jí Věk ještě nikdy neviděl. V ten okamžik zdála se mu cizejší nežli včera, když od nich odcházel. Takové bouřky beze všech ohledů a šetrnosti k Thámovi i k němu, a pro věc tak všední, malichernou, proto, že nechce Thám dnes doma zůstati, že ruší maminčin a té Bětky plán! To mu připadlo tak všední.

Z divadla vyšel popuzen. To, co teď viděl, mu dodalo. Už jak k manželům docházel, se rozhodl. Dával dobrou noc, a aby se nedali vytrhovati, že nechce rušit, že vlastence vyhledá sám.

Hlas se mu pohnutím třásl. Paula se patrně zarazila. Thám však sebou trhl, v očích mu svitlo a zvolal:

„Ne, půjdu s nimi.“

Ani on, ani Věk nedbali paní Butteauové, jež znovu na Věka naléhala důvěrně, přátelsky, aby zůstal, že ho nepustí, a také ne Betyny, hledící na muže se zlostným úsměškem. Potahovala přitom maminku za salup, opakujíc:

„Aber Mama! Mama! Lass ihn!“ Mínila Tháma.

„Dnes tam musíme!“ dodal Thám k Paule obrácen, „a zejtra, příteli, navštívějí nás, až budu doma já –“ Podíval se na Betynu, a vzav Věka pod paždí, dal dobrou noc a měl se k odchodu. Mladý kupec stěží mohl klobouk na pozdrav smeknouti. Jak jej Thám rychle vzal pod paždí a vykročil, nemohl už ani promluviti. V zásvitu lampy zahlédl Paulu stojící nehnuté a paní Butteauovou rychle k ní přistoupivší. Více nespatřil. Šel zase zpátky k náměstí rozrušen, mlčky vedle Tháma. Ten, vykračuje dlouhým krokem, pošvihoval prudce holí o dlažbu. Pojednou se zastavil, pustil Věka a řekl:

„Tak vidějí ty konce! Toho by se byli nenadáli. Já také ne,“ dodal trpce. „A prosím jich, kdo je pozval, a kdy?“

Věk řekl a dodal, že myslil, že on, Thám, o tom ví, že bude doma. Ten však vpadl mu rychle do řeči.

„Ne, ne, příteli, já si nic nemyslím, oni za nic nemohou –,“ a vložil mu ruku na rameno. „To Paula, vlastně tchyně a Betyna, a ta nejvíc. A prosím jich,“ dodal pojednou, „řeknou mně, ale upřímně, nevypůjčovaly na nich – tchyně, myslím?“

Věk byl překvapen a maně mu vyjelo z úst: „Dnes ne –“

„Tak včera. Tedy hned, jak jich zastavila. Fi! Takovouhle ostudu mně tchyně dělá a nesnáze. Kdekdo jen trochu známý, u toho vypůjčí a často na mé jméno.“

„Snad na Betynu?“

„Nejvíc na ty její hadry; ale také jinak to rozmarní. A sama z toho nemá nic. Není zlého srdce, ale jak je stará, tak je lehkovážná a Betynu slepě poslouchá. Tak si u nich přece vypůjčila. Vida. Už dřív mne nutila, abych jim psal, vlastně Betyna…“

Zamlčel se. Věk však porozuměl a pomyslil si, to že asi je to hlavní, proto že je u nich asi tak vzácný, on, zámožný kupec, jak si stará s Betynou myslí. Ale Thám, jak byl v rozhorlení, dlouho nemlčel.

„Betyna je nejhorší. Fiflena, koketa – opravdu, nepomlouvám. Kdyby jí nebylo, bylo by s Paulou také jinak. I s tchyní bylo by živobytí. Ale tu má švagrová v hrsti a skrze ni Paulu, a tak nade mnou vyhrává. Věřejí–li, že Paula už je často proti mně? A někdy pro takové hloupé, malicherné věci – oh –,“ a Thám mávl rukou. Z tónu toho slůvka bylo cítiti, jak je mu protivno, odporno. Pojednou dodal:

„To dnes, to jistě také Betyna spískala.“

„Také si myslím,“ odvětil Věk, kráčeje volně vedle Tháma. „Má mne za hlupáčka, za venkovského sprosťáčka. Chce chytit hejla a dává mu na to rendez–vous.“

Thám překvapen jal se dychtivě vyptávati. Věk nesmlčel nic, a také, ač Paulu výslovně neobvinil, dal znáti svou trpkost nad jejím jednáním. Thám mu nedal ani domluviti.

„Nedivím se jim,“ řekl živě, „mají pravdu, ale vzpomenou si, co jsem prve řekl. Žena je v jejich moci. Udělala, co žádaly, ale jaký měly vlastně úmysl, jak Betyna na ně sítě rozestřela – opice, má teď nějakého oficíra, s tím má známost, o tom jí jistě neřekly. To mně veřejí. V tom jí hájím.“

Věk na to neřekl nic. Důvěřovali příliš dlouho, a Paula, tak jak ji dodneška v mysli choval, nebyla by tak jednala ani s ním a s Thámem.

Zatím došli na Malé náměstí.

„Vida,“ začal zase Thám, „kdysi mně záviděli. A jak se všechno pak obrátilo! To viděli už v Kralíkách. Ale tam vlastně začínalo zase být líp. To dítě… Ach, to nemělo umřít…,“ odmlčel se. „Bylo by teď jistě jinak. Žena by… Oh, jak si člověk všecko pěkně maluje, jak ve vášnivosti všecko pěkně vidí. Vědí sám, pamatujou se, jak bývala doma, totiž jak smýšlela. Myslil jsem, že mně rozumí, tomu, co chci. Vědí, co jsem už obětoval divadlu, našemu vlasteneckému divadlu: pohodlné živobytí, ouřad… A když jsem to udělal, měl jsem tak zůstat. Neměl jsem se ženit,“ dodal kvapněji. „Rozumějí mně, myslím kvůli Paule. Má mne ráda, má, vím to, ale nemá také tak ráda jako já naši věc, nejde jí tak o naši řeč, o to všecko, proč já…“

Zaslechli kroky. Dva muži šli proti nim. Thám se odmlčel a zastavil. Teprve když muži zašli, začal, patrně všechen zabrán svými myšlenkami:

„V prvním zamilování ona ovšem… A myslil jsem, že když je z herecké rodiny… Ale ony… však to znají, co jim je divadlo. To, proč já jsem šel k divadlu, to jim je nerozum, protože je jinde líp. A když jim nechci být po vůli –“ Vykročil.

„Nechtějí do Vídně –,“ řekl Věk, hledě na něj s účastenstvím.

„To už vědí! Žalovaly jim. To chtějí zase s Lotkou být a hučí do Pauly, namlouvají jí, jak by se měly ve Vídni. Štvou ji, a ona jich poslouchá. Ale já nepůjdu z Prahy, nepůjdu!“

To už zahnuli ze Sirkové ulice do Uhelné. Šli prostorou mezi Kotci a podsíní tou chvílí stmělou a černou, až stanuli na prostranství Uhelného trhu. Kolem bylo ticho; na nebi, pokud ho mračna nehalila, mrkaly sem tam hvězdy.

Thám našed někoho, jemuž se mohl svěřiti s tím, co ho delší dobu hnětlo, dusilo, vzrušeně pokračoval:

„A my divadlo mít musíme, musíme pro ně pracovat. Říká se, že je divadlo všeobecný pramen, z něhož lidé moudrost váží a čistěji se cítit učí. A je–li to pravda, mohou se našinci v divadle učit, a již se učí, česky cítit, vědí, česky, a milovat svou řeč. Kdybychom se toho tak dočekali, že bychom ustavičně české divadlo měli! A kdyby k činohrám toliko vlastenští obsahové voleni byli, to bychom učinili pevný svazek mezi sebou! Co jiného řecký národ ve spolek tak pevný pojilo? Co jiného táhlo zástupy tak násilně do divadla, jako že jejich činohry měly vlastenecký obsah?… O, mít ustavičně divadlo, vlastenče milý, jaký by mělo podíl v našem díle a boji! Ano v boji. Co jiného to všechno je, nežli boj. A mne již chytl. Z doktora jsem komediant. A potom bych teď měl jít do ciziny, aby to všecko, co jsem udělal, bylo mamo, jen aby ty ženské… Ne, zůstanu,“ dodal rozhodně, prudce. „Tady je mé místo. Nepůjdu, a kdyby i žena…“

Umlkl. Věk už drahnou chvíli na sebe zapomněl. Byl všechen zaujat Thámem, jeho osudem, jeho řečí. Hleděl na něj s úctou i dojat. V ten okamžik neměl vhodného výrazu, aby mu to vyslovil. Podal Thámovi ruku a váhavě dodal:

„Kdybyste snad šli od nich – oni a –“ Nedořekl.

„Kdyby to bylo možná! Také jsem už na to myslil – Ale Paula by nešla pro živý svět…“

Stanuli před domem U Šturmů s podsíní na rohu Skořápkový ulice.

„Čekají už asi na nás,“ řekl Thám zamyšleně. „Vzkázal jsem některým. Také Hněvkovskému.“

Vtom jich někdo docházel, jenž se blížil od Staré rychty a hlásil se k Thámovi. Byl to Prokop Šedivý. Nemohli se zdržeti, musili s ním do kavárny.

Ve vážné náladě vstupoval Věk do klenuté místnosti, kdež jako student číhal jednou na Mozarta, až přijde, aby ho viděl, jak hrá na biliáru a jak si přitom tiše pohvizduje a hudební nápady a náhlé myšlenky prostřed hry do malého zápisníku narychlo zaznamenává. To bylo zrovna předtím, nežli se Věk dostal do rodiny Butteauových, nežli poznal Tháma. A teď…

Tou chvílí se Betyna svlékala, tj. strhla s hlavy klobouček a hodila na na postel, strhla pláštík a hodila na židli, takže spadl na zemi. Nezdvihla ho, prudce rozepínala šaty, netrpělivě, zlostně… Jak byla prve příjemná a sladká jako hrdlíce, tak nyní jako podrážděná kolčava. A pořád o Thámovi, ten že vždycky a všechno jí zkazí, že jí a jim všem i Paule všechno naschvál – A Věk! Ten… však že to je na něm znát, že byl dlouho mezi venkovskými voly, že dělá kornouty a váží koření. A ještě co si o sobě myslí, jak dá na sobě záležet, také takový – tu se zachechtla – takový vlastenec! Mezi ty sprosťáky že se hodí. Ale ostatně to že všechno Thám, ten že všecko napíchl.

Paní Butteauová se prve tolik těšila na překvapení, tj. na večeři, kterou po divadle chystala (něco šťastně vypůjčila a ráno zastavila dva zimní pláště). Těšila se, jak si pěkně posedí, pan kmotříček, Betyna… vidělať, jak se mu dcera líbí a jak se k ní dost má. A jak ne! Děvče jako jiskra, nejčipernější ze všech. Ale pak to se zetěm! Mrzelo ji to silně. Teď zase aby Betynku chlácholila, aby se tak nerozčilovala. O Paulu, jež všechna roztrpčena, rozlítostněna i pohněvána odešla do druhého pokoje, takové péče neměla. Stará paní hájila před Betynou „kmotříčka“, to že se o něm mýlí, tady, u nich, že byl všechen pryč, že je pravda trochu nesmělý… A chce–li Betynka, že načne uzený jazyk, že bude tuze dobrý, a křenu že nastrouhá, nebo chce–li s octem a pepřem, to že si pochutná, beztoho že má hlad.

Betyna svlečena, jen ve spodničce, v košili, ale ještě ne zuta, rozložena na staré pohovce, rozmazleně svolila, tak tedy aby jí kousek přinesla, ale aby jí dala jídlo sem. A stará paní polosvlečená přitahovala stolek, sháněla, snášela maso, chléb, ocet, a když chtěla pro pivo, nesměla, nýbrž musila přinésti láhev vína, které chtěla ušetřiti, poněvadž ona, optimistka, nevzdávala se naděje, že si přece ještě všichni pěkně posedí, tak, jak se na dnešní večer těšila. Stará paní sama nalila a pobízela Betynku, tak aby pila, beztoho že je unavena, aby jen jedla a pila a na ty věci nemyslila. Poté pootevřela dvéře do druhého pokoje, volala Paulu, aby šla také jíst. Ale vrátila se brzo ke stolku.

„Nechce, nebude jíst. Pláče.“

Betyna, jíž patrně zachutnalo, pohodila hlavou.

„Hm, to má co plakat. O takového. Ať si je mezi těmi vlastenci. To bych tak o něj dělala!“

„No, nech ji,“ paní Butteauová chlácholila, „nech, ať se vypláče, co je to plátno. Dnes ji už raději necháme.“

A změnivši náhle hlas, otázala se plna mateřské něžné zvědavosti, již také bylo znáti ve zvuku její otázky:

„No a jak ty, Betynko – jak –“

„Co!“ odvětila zkrátka dcera, obracejíc se více na bok a sahajíc do mísy po kuse dobře uzeného jazyka.

„Myslím, jak on, pan Věk, viděla jsem tady, u nás,“ (a usmála se) „byl nějaký celý pryč, a v divadle po očku jsem –“

„Á, nevím,“ vpadla jí Betyna do řeči, krčíc nos i čelo, „když je takový, so ungeschickt, blóde; ale o rendez–vous říkal –“

„Ale! Tak vidíš!“ zvolala stará paní, mile překvapená. „Vždyť jsem si hned myslila. Ty jsi se mu moc líbila.“

Betyna stáhnuvši z talíře pěkný kousek jazyka, rovnala se zas na pohovce; přitom, kousajíc s velikou chutí do masa, mluvila:

„Ale Thám… Ten by ho moh – Ten jistě všecko zkazí.“

„Aber nein, neboj se. To musí Paula na něj, ať… Ale tady máš ještě hezký kousek. A dopij, Betynko, naliju ti ještě.“

Matka na sebe nemyslila, ale dcerka na ni také ne. Brala chutě a matce nic nenabídla…

XIII. O PANSKÉ ŠKOLE, TÉŽ O NOVINĚ SMUTNĚ VESELÉ

Ráno po deváté přecházel mladý literát Šedivý nahoře na Novém Městě podél zdi hraběcí Clamgallasovské zahrady. Chodil zvolna a nedaleko od domu, v němž bydlil obrstwachtmistr starý Materna rytíř z Květnice. Šedivý se zdržel dlouho u Šturmů s Hněvkovským a Thámem, jenž přivedl s sebou mladého vlastence z venkova. Měli dobrou kratochvíli, oni i stálý kroužek vlastenecký, třebaže Thám byl toho večera nějak málomluvný. Zdrželi se dlouho do noci, ale proto Šedivý přece nezaspal, a zamířil rovnou sem. Nejprve došel až k samému Maternovu domu a prohlížel okna. Zelené žaluzie byly spuštěny. Sáhl na kliku, dvéře byly zamčeny. Pak jal se přecházeti a dům pozorovati. Čekal. Ale žaluzie pořád spuštěny, a když pak jedna zmizela, nikoho v okně nespatřil. Zato za drahnou chvíli, když obrátiv se opět k domu mířil, zpozoroval dlouhého, suchého muže prošedivělých vlasů, s černou mašlí v týle, s přistřiženými kníry. Byl v šedivé kamizole, v gamaších, a na slunci se mu leskl stříbrný cvoček v uchu. Šedivý jej hned poznal, že to je on, jenž s vařečkou v ruce a v zástěře se včera tak chodbou kroutil a naslouchal zpěvu mladé Maternové. Teď neměl ani zástěry, ani vařečky, ale nesl na ruce koš jako nějaká kuchařka, a zjevil se tak pojednou, že ho Šedivý neviděl ani z domu vycházen. Vtom už byl proti němu; ale nežli se mladý spisovatel rozhodl, aby ho oslovil, Ceypek ho minul. Nějak pospíchal. Jak zašel, pospíšil Šedivý k samému domu. V okně nikdo. Čekal chvilku, přecházeje, i na kliku u dveří zase sáhl, zkoumaje. Nepovolily. Dům tichý, jako vymřelý. A kolem sotvakdo přešel. Ze zahrady hlaholil švehol ptactva krásným slunečným jitrem prvního jara.

Šedivý marně čekal, marně chodil, marně si v duchu přidával: Půjdeš ještě pětkrát, pak třikrát, pak jednou. Šel ještě jednou, ale pak ještě jednou, a okno zůstalo prázdné. Chtěl na Ceypka čekati, že by s ním, až by se vracel, mohl promluvit. Ale Ceypek šel asi do trhu; a nevrátí se tak hned…

Již byl Šedivý na odchodu směrem k Ječné ulici, vtom Ceypka zahlédl. Šel proti němu, s košem, ale ne sám. Vedle něho nějaká ženská! Šedivý zvolnil krok, až se potkali. Ta paní nebyla mladá. Šedivý si jí dobře všiml a kvůli ní se také zase vrátil a pozoroval. Zašla s Ceypkem do domu. Co tam? Snad kvůli Maternové? Chvíli čekal, vrátí–li se. Ale když se neobjevovala, odešel.

Odpoledne po třetí hodině ukázal se v těch místech zase. Měl však ještě méně štěstí než ráno. Ceypka ani okem nespatřil. Žaluzie byly sice všechny vzhůru, ano jedno okno otevřeno. Alejím zahlédl jen vrch vysokého kamenného hrnce a konec slaměného vrkoče s několika cibulemi.

Šedivý se v duchu mrzel na dům jako zakletý, a že se mu tak nedaří. Byl by rád s mladou Maternovou mluvil a zvěděl, jak je spokojena, co říká ten diblík té změně; nadál se, že ji alespoň uvidí. Také se mu hatil jeho počet stran Ceypka. Jak včera od Vaváka i od P. Vrby o něm uslyšel, hned si na to vzpomněl, že by s jeho pomocí, jako v rytířském románě, mohl si otevřít cestu.

Ale dům, u něhož Šedivý číhal, nebyl zakletý. Vpředu, v salónu, dohrával starý obrstwachtmistr se svou kapelou, Ignácem Ceypkem, nějaké duo od Salviattiho. Dnes seděli u pultů docela sami, neměli posluchačky jako včera. Ale jak upřímně, jak živě byli do hry zabráni (Ceypek zčervenal a černá mašle se mu v týle hodně třásla jako pánovi jeho copánek), nebyli by nic dbali a věděli, kdyby i měli posluchačů půl salónu. Než na samém konci byl obrstwachtmistr ze svého zanícení vytržen. Dohrávali, zvuky doznívaly pianissimo, a vtom vedle v pokoji takový smích, takové zachechtání srdečné!

Starý šlechtic stáhl obočí, zamračil se, a jak šmytec dotáhl, odložil prudce housle a vstal. Vešed do dveří vedlejšího pokoje, bezděky stanul. Zády k němu stála neť Terezie, majíc ruce v boky opřeny. Strýce nezhlédla, ani neuslyšela, protože všecku její pozornost měl její protějšek. Stál proti ní mužík v paruce s copem, v zelenavém kabátě, v bílé, růžově pruhované vestě s lesklým joujou, uvadlý v tváři, čiperných oček, tenkých však lýtek, živý, jako na drátku, stále se usmívající jako baletka. Měl právě nějaký výklad, a ten mu Rézi přerušila svým smíchem, v nějž pojednou, nemohouc se přemoci, vypukla. Právě se sbíral ze svého překvapení. Usmíval se zas, a maje třírohý klobouk pod levou paží, začínal nanovo svůj výklad, a to nesnadný, protože na český nebyl zvyklý, a zase tak jako prve: šermoval pravou rukou, tvoře palcem jejím a ukazováčkem kolečko a nechávaje ostatní tři prsty vztyčeny. Tak šermoval, kupředu jsal nachýlen, jako by v pokloně strnul, trhaně, ne však prudce, dodávaje tím důrazu některým slovům. Mluvil sladce, pořád s úsměvem, trochu, ale málo šišlaje. Byl by ustal, jak majora zhlédl, ale ten mu kynul, aby pokračoval.

„A páni zas takhle,“ pokračoval mužík ještě živěji, „aby, slečinko, viděli. Každý pán, der auf eine wohlanstándige Manier zu grüssen weiss, fängt seine – das heisst – ja, ja – potzsaprment, takhle reverenci začne, aby viděli pan – eh – pardon, slečinko.“ (Mátl ho maloměstský oblek baronovy neteře.) „S dovolením,“ a dal si klobouk na hlavu. „Musím ukázat, aby věděli, jak se k nim mají páni – tak – nežli hlavou neb tělem hne – tak musí klobouk mit ausgestrecktem Arm bis an des Knie herunter lassen – rozumějí, tak jak ukazuju,“ a ukazoval, „a pak – alsdann macht er seinen Bückling – ach so – jako kompliment, poklonu – hlubokou urozeným dámám –“

To již byl sám jako oblouk, jak maje klobouk v rukou, poklonu ukazoval. Ale již se zase vzpřímil do dřívějšího postavení svého a zase pokračoval:

„Das musste ich zeigen –,“ to bylo patrně pro barona mluveno, „a teď jak dáma von feiner Art dělá pukrle, meine lie – potzsaprment, pardon –“

„A kdy budeme tancovat?“ ozvala se vesele Rézi, o strýcovi dosud nevědouc.

Mužík se usmál, a pohlédnuv na barona, řekl:

„Budeme, budeme. Já jich dobře naučím, jako by byli u Gardela, das heisst –“

„Já už dost umím – šáteček, plácavou –“ Taneční mistr se ušklíbl a vtom se z pozadí ozvalo: „Mlčet a poslouchat!“

Rézi sebou škubla; obrstwachtmistr pokročiv pokáral ji, co se tak směje, raději aby hezky mlčela a dávala pozor. Pak řekl po německu panu Kypienovi (tak se psal mistr Kypěna), aby se u něho, až půjde, stavil; a nedbaje jeho úklon a úsměvů, odešel. Zůstal v salónku, kdež usadiv se do křesla, začal čisti z francouzské knížky. Z vedlejšího pokoje zalehl sem chvilkou ohlas Kypienova výkladu, někdy hlasitě pronesené „pardon“ i „potzsaprment“, také počítání: „eins, zwei“, jednou také zvonivé, veselé zasmání, jež však náhle, jen vypuklo, rázem umlklo.

Obrstwachtmistr začal dosti roztržitě čisti; pak už, ač knížky z ruky nedal, ani nečetl. Trochu se mrzel. Divoch je to děvče. Bude s ní potíž. Nežli se vycvičí, nežli ji bude moci světu ukázati, že jest jeho neť. Co si to začal! Ale již si začal. A nechati ji tak, to nejde. Až se vyučí, a vtipná je, až tu selku svlékne… Hezká dáma… A ten hlas! A jaký má sluch! Ráno ji doprovázel na klavír. Tak to šlo, radost. To Ceypek kýval hlavou. A na klavír se doučí, a to bude pak trio. Také by se mohla učit na harfu…

Ohlédl se. Mistr Kypiena vstoupil, usmívaje se, s poklonou a v té pozici, v jaké stál prve před neteří, postavil se před barona, jenže rukou nešermoval. Jen hlavou přikyvoval, když mu baron nanovo ukládal, aby mlčel, aby prozatím neříkal, že sem chodí, že on, baron, nechce dřív, až bude neť jak náleží vycvičena…

Jak řekl „neť“, mužík zamrkal a bezděky se nějak významně usmál, až se mu v uvadlé tváři udělal od nosu ke rtům dlouhý záhyb. A přitom jen vyrážel „áh – áh –“, v němž bylo ujištění, že se to samo rozumí. Ukláněje se, ujišťoval pak sladce, to že on rozumí, že má zkušenost, aby ráčil se pan baron spolehnouti.

Když pak pan Kypiena šel chodbou lehkými kroky, natřásaje se, a pak ze schodů, provázen jsa Ceypkem, který mu šel otevřít domovní dvéře, začal zase o „slečně“. Ale již neříkal „slečna neť“. Tady toho nebylo třeba. A on již hned prve, jak baron s ním poprvé o ní mluvil a jak ji přivedl, řekl si v duchu najisto, znalecky: „Ach – rozumíme, rozumíme! Pěkná neť, hezká neť, věřím; a také nač by ji tak starý pán veřejně ukazoval. Je opatrný. Tu kůstku by mu mladí panáčkové…“ Teď vyzvídal na Ceypkovi, jak dlouho již je slečna u pana barona, odkud je… Ale z Ceypka nic nedobyl.

Ten, když mistr Kypiena ze dveří vyklouzl, mrzutě přirazil dvéře. Mužík se mu nelíbil a mínil v duchu, že to je taková sladká protiva zvědavá. Pak usedl zase v kuchyni ke knize, ve které prve začal studovati. Byla nevelká, nehrubá, tuhého papíru, jehož stránky byly olovem polinovány, ale dost nakřivo. Na těch linkách černaly se psané řádky klikatého švabachu, docela však nevojensky, neurovnány, těžká patrně ruka písařova nemohla jimi zvládnouti. Tato kniha byla Ceypkovou studnicí kuchyňské moudrosti, jeho oporou, když ho pochybnosti skličovaly, když si rady nevěděl nebo když pan obrstwachtmistr někdy tak hrozné věci poroučel.

Jindy se probíral Ignác Ceypek zpravidla jen v oddělení mas, omáček a polívek (pan obrstwachtmistr na mouku nedržel a jeho kapela také ne, leda na obyčejné a na „tilorsky“ knedle). Teď byl však v moučném oddělení, a to kvůli slečně Rézince. Jednak věděl, že taková děvčátka raději něco sladkého, jednak se jí chtěl zachovati. Dobylať si ho hned na potkání, zpěvem, tou kytičkou i svým chováním.

Teď prst jeho (ukazoval si jím čta) jel zvolna po řádcích, neboť byl těžkopádný čtenář. Přeslabikoval odstavec s nápisem Czukr Prezl, pak Glazirowany kasstany, až zarazil u receptu, jehož nadpis byl: Czokoladowy Dort. A říkal si polonahlas, že musí: „Zvařit šest vajec se šlupkama, podle nich odvážit cukru a čokolády, něco mouky, potom se udělá z bílku fám, daj se do toho ty žloutky –,“ tu chytal nový řádek, „pak se dá ten cukr a ta čokoláda, míchá se to hodinu s drátem, potom se dá ta mouka, zamíchá a dá na vymazanou formu.“

Zamyslil se nad tím, uvažoval, napadlo mu, že v tom není žádné „bis“, ale pak, jak se maně podíval na zeď na dřevěné hodiny, vzpomněl si, že panna Rézinka se ještě ani neukázala. Snad zpívá zas a pan obrstwachtmistr hraje. Vyšel ven, na chodbu, ale nic nezaslechl; vstoupil do pokoje a kuchyně, odtud do druhého a tu zaslechl divnou věc.

„Habt acht!“

Ignác Ceypek bezděky zamrkal a divže se zpříma nepostavil. A zase tak ostře zaznělo z pokoje:

„Aber – dejte pozor! Theresia! Der Vater, otec, der Onkel – nu tak –“

„Strýček,“ zazněla neteřina odpověď.

„A sestra? Aufschreiben! Napište to. Ale ne, co děláte, ne dopl–ess, to se píše es cha, už jsem řekl, aber, aber –“

Znělo to netrpělivě, mrzutě. Ceypek, jenž vytáhnuv se zhlédl pana obrstwachtmistra lorňonem na papír hledícího a Terezii nad papírem schýlenou, píšící, pomyslil si:

„Chudáčku, chudáčku, to je perná hodinka. A to ti ten čokoládový dort musím udělat, na přilepšenou, počkej, a já ti tu němčinu budu sladit.“

A kradl se zase zpět do kuchyně. –

Když mistr Kypiena vyšel z Maternová domu, Šedivý již nablízku nechodil. Nevydržel tu tak dlouho jako ráno. Docházeje prve na konec Ječné ulice, vzpomněl si na P. Vrbu, že mu má vyříditi vzkaz od Vaváka, že se včera u nich, v bytě obou kněží, nemohl už zastavit, jak ráno pomýšlel, a řekl, že se zdržel tím stěhováním a pak v Expedici, kde s ním právě Šedivý zase mluvil. A dále měl Šedivý P. Vrbovi vyříditi, že mu Vavák ještě jednou děkuje za všechno, co pro toho vladyckého sirotka učinil. S tím vzkázáním zašel teď Šedivý k P. Vrbovi. Zastal ho samotného v předním klenutém pokoji. Seděl u stolku a vypisoval něco z těch starých lejster, před ním v nepořádku nakupených. Jak Šedivý vzkaz vyřídil, začal P. Vrba hned sám o Maternové, jak se toho mladý literát ani nenadál, ač sem šel s tajnou nadějí, že by se snad tu něčeho dověděl. A uslyšel: To že bude s tou holkou či slečnou, že již dnes měl kvůli ní pochůzku.

„A kam, velebný pane?“

„A tam, k tomu baronovi. Vzkázal si pro mne, dnes dopoledne, před samým obědem.“ „Toho kuchaře –“

„Ne, nějaký hošek přiběhl. Nebylo mně to vhod, ale co, šel jsem. Přijal mne, on baron, no, to se musí říci, tuze hezky. Ale maluje se jim dědek stará, maluje!“ vykřikl pojednou kněz, polo zlostně, polo se smíchem. „Věřili by? Myslil jsem, že jsem se včera mýlil, ale ne… nemýlil. Maluje: obočí,“ a kněz ukazoval, „tváře, také tváře, jako nějaká fiflena.“

„A co, prosím, chtěl, a co jeho –“

„Co chtěl? Abych mlčel, rozumějí, abych nic neříkal, a Vavák také ne. Nějak mu to vjelo do hlavy, pojednou, včera si na to nevzpomněl, a tak mne zničehonic citýroval. Abych žádnému nic neříkal, koho jsme mu přivedli a koho u sebe má, nic, nikde ani muk. Chce to děvče tajit, proč, já nevím. Ale musel jsem mu slíbit. Ale oni sám to již vědí od včerejška –“

„A nejsem sám, velebný pane; tady ta paní v domě, a já sám jsem včera večer u Šturmů také vypravoval –“

„No tak, no tak, a pak chpe mít tajemství. No, já budu mlčet, když jsem slíbil, a ostatně –“

Šedivý měl pořád na jazyku, co a jak s pannou Rézinkou, ale starý kněz nepustil ho k slovu. Vzpomnělť si pojednou, že tam u barona přece nebyl nadarmo, že si tam vzpomněl na toho ubohého vojáčka, a najednou sebou škubl a živě zvolal:

„A tak, oni nevědí nic o těch pračatech a o tom čertově kaprálu.“ Vypravoval celou historii o vnuku staré Brtkové, jak ho rozsekali, až se maso na ném třepí, a jak on, P. Vrba, se k němu nemohl dostati, ale teď že se dostane, že řekl o tom starému Maternovi a ten že mu slíbil, že zjedná protekci, jemu i tomu vojákovi, aby měl lepší ošetření.

„A to mne těšilo, a to jsem si hned řekl, to’že teď nemluví starý obrstwachtmistr, anobrž kavalír. A nic mne neokřikl, když jsem vykládal, že ten vojáček není tak vinen.“

„A panna Maternová byla při tom, velebný pane?“

„I toto, panáčku, nebyla.“

„A neviděli jí ani?“

„I viděl a mluvil jsem s ní, ale ta se bude mít –,“ a zasmáv se vypravoval, jak si mu také baron stěžoval, že děvče nic neumí, že ji musí všemu dát učit. S němčinou začne sám a snad i francouzsky ji bude sám učit. A zpěvu – oh, pane, to si tuze liboval, a tím, myslím, panenka vyhrála. Jinak by asi šla. Povídal, jak si dopoledne pěkně zahrál, on na klavír a děvče zpívalo. Tuze si to liboval, patrně je hrozný muzikus, a proto si panenku asi nechá.“

„Tak?“ tázal se Šedivý, protahuje slovo. Ta novina ho tuze netěšila. A hned dodal, nyní rozhodněji, co ona, slečna, když ji velebný pán viděl a s ní mluvil.

„I ten skřítek! Vyběhla za mnou, když jsem odcházel. Nad schody mne dohonila a tolik se ráda hlásila, jako by mne rok neviděla.“ P. Vrbovi se to zajisté dle úsměvu i hlasu líbilo.

„A co, je spokojena?“ ptal se kvapně Šedivý, zapomínaje na opatrnost.

„Asi dost. A víte, co mně nejdřív zvěstovala? Že bude mít nové šaty, jako jsou prý v módě, že tam již ráno byla jakási paní a ta že jí vzala míru. Vidíte, ženská!“

„Ach!“ vydechl si Šedivý, vzpomněv na Ceypka a jeho průvodkyni. Než vzpamatovav se zasmál se a P. Vrba, zabrán do vypravování, pokračoval:

„A také že ji budou česat, že pan strýček nemůže vidět to její venkovské česání, že když s ním má sedět u stolu, že musí mít přec –“

„Coiffuru –,“ řekl Šedivý posměšně, nesouhlase s majorovým jednáním. „Ta bude mít teď asi execírku, nežli z venkovského děvčete udělají slečnu. Proto on ji starý tají.“

„A to mají pravdu; teď se za ni stydí. Inu, bodejť, urozený pán!“

„To dle toho neteř ani nikam nepustí, ven, do města –,“ napolo tvrdil, napolo se ptal Šedivý.

„Nic neříkala. Když jsem s ní mluvil jen oukradkem. To jen tak odskočila, když mne zhlédla, a pár těch slov, a již zase pryč, že pan strýček… Ale na ně si přece vzpomněla.“

Mladý literát sebou škubl a nechtěl ani věřiti.

„To již byla na odskoku, vtom se ještě vrátí jako srnka, a jen tak nakvap několika slovy, je–li už Vavák pryč z Prahy, a co páni, kteří včera u nás byli, a ten pán, co ji až sem vyprovodil, abych je pozdravoval. A pryč! Nerozumné děvče.“

P. Vrba se usmál, ale Šedivého ten nerozum potěšil. Poté, když vzkaz vyřídil a viděl, že starý kněz nic víc už o Maternové neví, poroučel se a šel. Na odchodu zeptal se po panu faráři, po kterém se prve byl marně ohlížel.