Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl druhý)», sayfa 12

XVII. P. VRBA SE VYDÁ NA CESTY

Toho příčinou byla špatná metoda vyučovací starého obrstwachtmistra Materny z Květnice a také značnou měrou P. Matouš Vrba.

Mistr Kypiena byl čím dále tím spokojenější, míň a míň říkal „potzsaprment“, poněvadž žačka jeho, neť obrstwachtmistrova, ve všem tanečním umění, v poklonách, v chůzi i v tancích, znamenitě chápala a pokračovala. Také se již nemýlil a nemusil pardon říkati (ale říkal přec), protože žačka jeho, baronova neť, dříve jako venkovanka, teď už opravdu vypadala jako slečna.

Účes i nový oblek změnily ji zúplna. Tím však nebyla změna dokonalá. Někdy se „slečna“ zničehonic tak zachechtala, tak si skočila, jako by byla někde za farou na trávníku mezi kamarádkami, takže mistr Kypiena musil začít káravým „ách pardon, slečno, ách pardon“, aby ji upamatoval. A v duchu si myslil, co se ten starý baron tak namáhá, proč je tak umíněný, s takovým zdravým, ohnivým děvčetem že by si mohl sladit živobytí i bez těch komplimentů a všeho toho cviku.

Nejčastěji se slečna Terezie zapomněla, když pan strýc odešel. Jen paty vytáhl, a již byla ze svého pokojíku a pryč, chodbou, rovně do kuchyně k Ignáciu Ceypkovi. Tam byla její hlavní zábava; tam si někdy smlsla na nějaké sladkosti, kterou jí tajně udělal a schoval, tam si se starým vojákem volně pohovořila. Nebroukal, neokřikoval ji, nepamatoval ji ustavičně, nemluvil na ni německy, jako to teď strýc pořád činil. A zasmáti se mohla, a ne jako u strýce, jenž hned stahoval obočí, jestliže se trochu hlasitěji zasmála.

Ceypek byl jí také prostředníkem se světem a jako živými novinami. Nevyslat‘ dosud z domu. Strýc nedovolil, říkaje, až později, až bude k světu. To byla pro ni, která ve velké volnosti vyrostla, těžká zkouška. Těšilať se tolik na Prahu; a když se strýc rozhodl, že si ji nechá, těšila se teprve, na procházky, na divadlo; také na kočár nezapomněla.

Zpočátku měla radost z nových šatů, z nového účesu, jak se měnila v dámu. I mistr Kypiena ji dost bavil, ráda se jeho umění učila. A pak se kolikrát v duchu i nahlas tomu mužíčkovi zasmála. Ale strýcův dům se jí neotevřel, ani když uměla děkovat i pozdravovat i chodit v nové strůji…

A nadto začal docházet starý, přísný pán, jenž ji učil zpěvu a byl zdlouhavý, nic neodpustil a páchl silně šňupavým tabákem. Ale nejhůř bylo s třetím učitelem, to s panem strýcem, jenž ji učil německé řeči. Zpočátku měla dosti chuti, chtějíc se zachovati, a také protože viděla, že se musí naučit tomu jazyku. Poslouchala, psala, učila se. Než řady slovíček byly nekonečny, takže jich nemohla v určitý čas zmoci. Obrstwachtmistr však nic neuznal, nýbrž co určil, přísně vyžadoval. Dopoledne, když zasedl ke klavíru a ona s ním zpívala, byl všecek jiný: vlídný, spokojený, pokyvoval hlavou, někdy „bravo“. Ale odpoledne po koncertě s Ceypkem! Na tu hodinu se starala.

Nechutě sedala a pošilhávala po stojatých hodinách na krbu, čím dále tím více. Tak přesně strýc učil, po vojansku, přísněji nežli její bývalý kantor doma. Pořád znělo jeho „habt acht! habt acht!“, až se jí to slovo zošklivilo a bála se ho jako Ceypek. A po tom „habt acht“ strýc si často zaklel, vykřikoval tak divně, německy a česky, supal, zčervenal a obyčejně se zpotil. A to bylo pak dobře. Jakmile přišel tak do potu a byl strach, že účinky toho budou patrny na barvě jeho tváří, končil hodinu, třebaže ručička nebyla ještě na celé a třebaže stroj ještě nespustil: „Princ Eugen –“

Za těch německých hodin stával Ignác Ceypek dosti často ve vedlejším pokoji, naslouchal, litoval slečnu Terezku a mrkal prudce očima, kolikrátkoliv ozvalo se vedle strašně známé: „habt acht!“ Někdy již ani nemohl poslouchat a v duchu na pana obrstwachtmistra broukal, cože to dělá, vždyťže nemá před sebou patalión granatýrů, ale čipernou panenku, a odešel do kuchyné, aby něco sladkého sehnal neb opatřil. Sladil slečně Terezii němčinu dost, ale němčina hořkla panence čím dále tím více, zvláště když začaly také „hauzaresty“, jak to vyslovovala slečna Theres i Ceypek.

Z domu nesměla, a přece bývala domácí vazba za špatný úkol nebo když nešla dobře slovíčka; ta vazba byla dost citelným trestem, zůstal–li pan strýc doma.

Nesmělať slečna neť ze svého pokojíku ani na chodbu, neřkuli do zahrady. A tím ten „hauzarest“ bolel. Veliká, krásná zahrada se sochami, terasami pěkných balustrád, s pavilónky a koutky v arkádách, se svým tajemným hřbitovem bylajediné místo, kam si směla mladá Maternová sběhnouti, ovšem v čas strýcem určený. V ty chvíle, bývalo ráno nebo v poledne a někdy jen odpoledne, nikoho nepotkala, kromě zahradníka a jeho pomocníků, a ti si jí, jako by měli nařízeno, ani nepovšimli, ledaže pozdravili.

Tak pronikla za těch procházek až k té jeskyni na konci pod rozkošnou skupinou starých stromů a spatřila v stínu a chladu té jeskyně sochu jakési polonahé dívky se srnkou, opodál pak pavilónek, k němuž vedlo několik schodů a jehož stěny byly plny pěkného malování, divných andělíčků a krásných paní v oblacích i na zemi, mladých pastýřů a pastýřek s červenými pastýřskými holemi s věnečky nebo s fábory.

Jako tento, tak i všecky ostatní pavilónky, chrámky i altány byly, jak jaro pokročilo, otevřeny, nebo měly alespoň žaluzie vytaženy. Do některých mohla vejíti, do některých jen oknem nahlížela, stavíc se na špičky, začasté se i trámů chytajíc. Uviděla komnatky malované nebo čalouny a obrazy vyzdobené, s pohodlnými pohovkami a s jiným pěkným nábytkem. A v tom neúplném světle, tlumeném ještě zášeřím stromů kolem, nebo nad nimi, vypadaly tak tajemně, a přece útulně, vábivě…

Čím dále tím krásnější byly ty procházky. Alej třešní a jabloní u osamělé selské chaty dávno již odkvetla. Všecko kolem se zelenalo, kvetlo, omladlé koruny ševelily nebo zvučely zpěvem kosů a jiného ptactva. Vrby nad malým hřbitovem zhoustly a sahaly svými měkkými haluzemi, jež se tiše kolébaly nebo povívaly, až ku mříži krásně kované. Mezi hroby či kameny se zlacenými písmeny zelenala se tráva i růžové keře.

Tereza se tu pokaždé zastavila a prohlížela ty tajemné litery i nápis na pomníku: „Aux Manes de mes Amies.“ Marně však si hlavu lámala, marně se Ceypka poznovu dotazovala. Ujišťoval, že neví, leda to, že to dal udělat nynější hrabě, jako Clam–Gallas, a že to je dost divná věc, když tak veselý pán a tuze společenský si dává dělat ve své zahradě hřbitůvek, v tom že je asi nějaké panské čtveráctví.

Dokud Tereza na těch procházkách shledávala nové a nové věci, zapomínala v zahradě na město i na zajetí. Ale pak už se také opodál hřbitova zastavovala, hledíc na vysokou zeď za starými stromy. Věděla, že za ní je ulice, město. Naslouchala, neuslyší–li jejich hlasů, pomýšlela, jak by bylo, kdyby se tam za ni mohla podívati. Někdy ji až tesknota napadla, a tu, nedbajíc o procházku, usedla buď na schodech nějakého altánu nebo chrámku, nebo pod stromy, nebo zalezla někam do stinné arkády a tu také vzpomínala na domov, na kamarádky… Přesto byla rozlehlá zahrada její hlavní zábavou a útěchou a začala ji také jinak zajímati. Tereza zvěděla, proč nesmí pozdě odpoledne a navečer dále pod terasu a dále zahradou, že tam bývají páni a vrchnostenská společnost. Z terasy před jejich domem zahlédla několikráte cestičkami, mezi křovím mihnouti se pány v bílých vlásenkách i dámy krásně ustrojené. To ji pokaždé silně vzrušilo. Nahýbala se, i po schodech, zápasíc, schod za schodem se dolů pouštěla, aby lépe viděla, a upírala zraky za panským zjevením, dokud se jen trochu mihalo, dokavad nezmizelo za houštinami nebo mezi stromy a nebylo naděje, že delikátní barvy panských obleků nebo napudrované hlavy průlinou se někde zase nevynoří, nekmitnou.

Když ji strýc přijal, básnila si, do jaké společnosti se dostane. Nyní se musila skrývat, nesměla se ukázat. Pak už časem nesměla ani v obvyklou a povolenou dobu do zahrady. To bylo těmi „hauzaresty“.

V ten čas nabyl Ignác Ceypek nové hodnosti. Stal se profousem. Nový tento úřad zastával nejbídněji. Byl na své vzdělání výborným hudebníkem a kuchařem rovněž nevšedním přes všechny výtky páně obrstwachtmistrovy, ale jako profós nestál za nic. Byl–li vrchní velitel doma, tu slečna Tereza, v trestu, seděla ve svém pokojíku; ale odešel–li pan strýc, odevzdav klíč jejího pokojíku Ceypkovi, za chvilku již otevřely se dvéře Terezina pokojíku a jimi vstrčil Ceypek šedivou svou hlavu s černou mašlí v týle a cvočkem v uchu, a usmívaje se a mrkaje, ohlašoval: „Tak na chviličku, slečinko, ráčejí.“

A slečinka vyrazila ven jako hříbě a chodbou rovně do kuchyně. Zatím Ceypek uzavřel dvéře na terasu, aby jim snad tudy pan obrstwachtmistr se nedostal do zad, a přišed do kuchyně, rychle zavíral okna, byla–li otevřena, a to proto, aby nebylo slyšeti, když by se slečna rozesmála. Hned pak prostíral, měl–li něco přichystáno, nebo odpovídal na četné otázky mladé neteře páně obrstwachtmistrovy. Vypravoval, co nového v městě, nebo něco ze svého života, když byl s panem strýčkem na vojně, v ohni, nebo vykládal, co věděl o návštěvách páně obrstwachtmistrových. Nebylo jich mnoho: sem tam nějaký starší pán v uniformě a jeden pán v občanském fraku širokých šosů. Se žádným se Tereza nesetkala, každého zhlédla jen pootevřenými dveřmi, u nichž číhala, jakmile se ozval domovní zvoneček. Ale nikdy se nedočkala nějakého zajímavějšího hosta. Pořád ti staří a nejčastěji ten měšťan v bělostném tupetu s copem, zardělých tváří, v zelenavém fraku, v červené vestě s mocným zlatým joujou, jenž si tak škrobeně, vážně a důstojně vykračoval, že to po něm baronova neť v kuchyni na nemalé Ceypkovo potěšení dělala.

Učinila tak, když se na něj ptala, zhlédnuvši ho poprvé, a Ceypek poznal hned, že je to pan Lidl, co dělá pudr a škrob, a říká, že je příbuzný pana obrstwachtmistra. Dělala to i pak, někdy zčistajasna, když meškala se starým Ceypkem v kuchyni, a stará baronova „kapela“ se smál pokaždé, protože páně obrstwachtmistrův strýček v občanském fraku nepožíval žádné přízně u něho, i proto, že jsa soused, dělal, jako by byl „fon“, i proto, že byl držgrešle.

Největší však potěšení způsobil starý Ceypek slečně Tereze, když jí všechen mrzut oznamoval, že jej zastavil na ulici nějaký panáček a že se na ni ptal, a když z popisu poznala, že to byl pan Šedivý. Ceypek maje přísně rozkázáno, aby o neteři všude mlčel a nikomu o ní nepovídal, Šedivého dost nevlídně odbyl. Ale slečna Tereza se nad tím mrzela a uložila mu, aby, když by se zase potkali, nebyl na něj tak nevlídný a vyslechl ho. To bylo v tu dobu, kdy měla největší trápení s německým jazykem.

Ale to trápení pociťoval také sám obrstwachtmistr. Na němčinu nechtěl žádného učitele brát, mysle, že to sám nejlépe spraví. Jaká pak lopota z toho mu vyrostla! Po těch německých hodinách si kolikrát vyčítal, jaký to na sebe bič upletl, proč neteř u sebe nechával… V jiné chvíle, zvláště však, když zpívala a on hrál, tak nepomýšlel. Přivyklť brzo na mladé děvče, a pak, když už začal, nemohl ho rázem pustit… Uvažoval, kam by ji snad dal. Nenašel však nic a pustit ji docela, na to nebylo ani pomyšlení. Dost si ji oblíbil a také se obával ostudy. Také s tím tajením byly nesnáze. A přece dokavad neuměla alespoň německy, nemohl ji ve společnosti ukázat a ji jako svou neteř představiti. A zase aby ji nechal jen tak v tom maloměstském obleku, to také nebylo možná.

Jednou, bylo máje měsíce, v takovou mrzutou chvíli přišel P. Vrba.

Obrstwachtmistr ho tuze vlídně neuvítal a hned mu vyčetl, že mu s tím rychtářem vyvedli pěknou nesnáz, děvče že se nechce učit německy, on, obrstwachtmistr, že tím zkusí nejvíce, a vyložil, co má s učením.

„Ale, urozený pane, to je snadná pomoc. Já opatřím Jejich Urozenosti dobrého učitele, a laciného, dobrého a spolehlivého.“

To bylo slovo, jež účinkovalo. Ještě téhož dne odpoledne při německé hodině, když opět slovíčka nešla a když se také výklad nedařil, obrstwachtmistr, jenž se již potit začínal, rázem ustal a oznámil, že již toho má dost, že se nebude namáhat, když si slečinka toho neváží, že přijde učitel a tu že uvidí, co je učit a učit. Neť se opravdu zarazila nad tou novinou, ale v očích jí svitlo a divže sebou radostně neškubla.

Opravdu sebou tak škubla, pozejtří, když domovní zvonek zaječev ohlašoval hosti a když ona, pootevřevši dvéře svého pokojíku, zahlédla, jak na chodbu vešli P. Vrba a s ním ten mladý – pan Šedivý, na nějž poslední dobou tak často vzpomněla a na nějž se ptala starého Ceypka, neviděl–li ho, nezastavil–li ho. Co tu chce, jak sem přišel? Zamnula si ruce radostí, když jí připadlo, že to je snad ten pan učitel. A byl. Myslila, že to je již najisto, netušíc, že byl strýc dosti překvapen, když spatřil učitele poměrně tak mladého. Než P. Vrby rekomendace zvítězila, i také vážné vystupování nastávajícího učitele.

Obrstwachtmistr nakonec ohlásil, že pana Šedivého přijímá, prozatím ovšem jen na zkoušku, a zavolal neteř. Informátor se v duchu lekal, že se to teď pokazí, že se mladá Maternová bude k němu hlásit jako ke známému. Ale sám se zarazil, když ji spatřil v pudrovaném účesu, v šatech moderního kroje, dosti vystřižených, s „fiší“ přes ňadra volně zkříženým a vzadu v mašli uvázaným, s zelenavou šerpou kolem pasu, když zaslechnuvši strýcův hlas, uklonila se tak, jak podle návodu mistra Kypieny slušelo se vůči neurozenému, podřízenějšímu muži. Zarděla se přitom a v očích a kolem rtů jí to hrálo. Šedivý si toho všiml a lekal se. Mlčela však, majíc na paměti školu Kypienovu i strýce.

Tak představení dobře dopadlo. Jen Ignácius Ceypek trnul. Podivil se prve, když otvíraje zhlédl s P. Vrbou toho mladého muže, který se ho onehdy na slečnu vyptával, a trnul pak, když od pána zvěděl, to že je nový učitel, tomu aby pokaždé otevřel. Starému kuchaři se až svědomí z toho hnulo. Pustit takového mladého, jenž se již předtím sháněl… Neměl–li by to pánovi oznámiti? Váhal; ale když si vzpomněl na ty německé hodiny, na to „habt acht“ a co slečna Tereza zkusila a jak také on po těch hodinách obyčejně dostal výtop, protože pan obrstwachtmistr býval hrozně mrzut, a když uvážil, co by se mohlo vlastně stát, pan obrstwachtmistr že bude jistě u nich sedět a že toho informátora přivedl pan páter, neřekl nic, mlčel. Svědomí se mu sice ještě jednou hnulo, a to, když slečna Tereza přiběhla k němu do kuchyně všecka rozveselena a popěvujíc sobě.

P. Vrba rád obstarával kondice a míval obyčejně nějakého studenta v záloze, kterého, když se něco našlo, doporučil. Jen tentokráte, když mu baron Materna řekl, nikoho neměl. Ale hned se rozběhl do České expedice vyzvědět, nezná–li Kramerius nějakého studenta, některého z těch, kteří také do Expedice chodili. Kramerius chvilku vzpomínal, pojednou sebou trhl a vesele oznámil, že žádaného kandidáta pošle. A přišel pak Šedivý. P. Vrba se divil té rekomendaci; ale když se Šedivý vytasil s psaním Krameriovým a když v tom psaní starý kaplan četl, že Kramerius Šedivého schvaluje a že je dobře, aby se na to místo dostal dobrý našinec, bylo po pochybnostech.

P. Vrba v duchu i doma před farářem broukal, že se ten starý baron maluje, nicméně mu známost s ním, s takovým panem šlechticem a vyšším důstojníkem, dost lahodila. Také jí hned užil ve prospěch svého vojáčka, jak vnukovi staré Brtkové říkal. Lísteček páně obrstwachtmistrův zjednal mu přístup do nemocnice k vojákovi od ran rozsekanému. Starý kaplan vylehčoval mu, jak mohl; něco na přilepšenou přinesl, těšil nemocného, babičce psaní napsal a skrze Vaváka i odpověď zprostředkoval. Tím vojáka, jenž mnoho bolestí zkoušel, potěšil nejvíce. Trvalo několik neděl, nežli se úplně pozdravil.

Když P. Vrba v nemocnici byl u něho naposled, shledal Brtka velmi zasmušilého a na mysli skleslého. Přepadlý synek si pak tiše, aby to nikdo neslyšel, posteskl, že nerad odtud jde, že by tu raději ležel i s těmi ranami, protože se služby bojí. Lekal se, že s ním budou zle nakládat, a přijde–li zase k tomu kaprálovi, to že bude peklo. P. Vrba ho těšil, seč byl, aby se nebál že má teď přímluvce, aby jen konal svou povinnost, a kdyby něco trhlo, aby jemu, Vrbovi, vzkázal; on se přičiní, aby mu pomohl.

To bylo tou dobou, když již Šedivý chodil na tu němčinu. P. Vrba vycházeje z nemocnice vydechl si, že je zase po jedné starosti. S tou pannou šlechtickou byl teď také pokoj… Neměl tedy teď nic, co by mu mysl tížilo. Byl tomu rád, ale jsa zvyklý na to, že chodila vždy starost za starostí, nebo aspoň nějaké znepokojení, pomyslil hned, co Teď asi bude.

A netrvalo dlouho… Jak nastaly horké letní dni, začal pozorovati, že pan farář se nějak nápadně tratí a žloutne. Bývalo mu časem sice nevolno, ale vždycky se spravil, vždycky se vzkřísil. Teď už bylo tak druhý týden, co farář slábl vůčihledě, a nebylo lépe. Už málo chodil, ven ani nevyšel, seděl většinou v křesle, polehoval, často podřimoval a často byl netečný, nevšímavý. Již sám teď nezažertoval, neškádlil a žertů svého kaplana tak nepřijímal jako jindy. A jednou, bylo v červenci, v sobotu navečer, když mu kaplan četl z brevíře, pojednou se vytrhl a řekl:

„Matoušku, Kahánek vyhraje.“

Marně mu to kaplan vymlouval, žertem i vážně. Starý farář hleděl před se, pohyboval zapadlými, bezzubými ústy, a pojednou se ozval:

„Matoušku, dost jste se mě nasoužil. A za to,“ tu se snažil usmát se, „všecko vám odkážu. Ve stole u postele je kšaft, ten to povídá, a všecko, co najdete, peníze a stříbrná piksla, všecko je vaše. Ale modlit se musíte a mše svaté sloužit, jak jsem to napsal. A mlčte, mlčte, vy lucipere,“ ostřeji končil, vida, že kaplan chce něco říci.

Ráno pak, bylo na úsvitě, zaslechl P. Vrba, že ho farář volá. Spěchal k němu do druhého pokoje. Staroch seděl na posteli, shrbený, suchý, žlutý, holohlavý; byl jako věchýtek a kaplan si v duchu povzdechl:

„Bože, bože, už ho je jenom drobeček.“ Ptal se starostně, čeho si farář přeje.

„Zaopatřit – aby přišel s Pánembohem…“

Kaplan se lekal. Pořád ještě doufal, pořád ještě myslil, že choroba farářova přejde. A teď – Tolik let spolu žili, tak na sebe přivykli; pomyšlení na věčné rozloučení sevřelo kaplanovi srdce. Začal, ne již žertem, ale nějak stísněně starocha zase těšit; ale ten hnul vyschlou, žilovatou pravicí, a řekl dosti mrzutě:

„Matoušku, co si myslíte? A víte–li, že nemáte pravdu? Však já vím. Povídal jste,“ stařec mluvil zvolna, odpočívaje, „o těch znameních, že jen páni od stavu – A vidíte, dnes jsem měl taky. Zjevila se mně Poslouchejte. Šel jsem naší návsí“ (mínil svou rodnou ves), „bylo v noci, měsíc svítil. Byl jsem pro nebožtíka pantátu v hospodě, aby šel, že umírám, já, jako já sám – Rozumíte–li –“ Staroch obrátil hluboko zapadlé, velké oči, jež dosud před se upíral, na kaplana, zamlčel se, a pak zhluboka oddechuje, pokračoval:

„Šel jsem, a měsíc svítil, a jak jsem přišel k Trunečkovým, to je statek u nás u hřbitova, najednou vidím na druhé straně ženskou, byla celá bílá, a jde pořád zároveň se mnou. A u Trunečkových leželo hejno hus, na měsíčku, víte, bylo je dobře vidět. Ležely, spaly, ani se nehnuly. A ta bílá ženská kolem nich, přes ně, jako mámení, a husy se nehnuly, ostaly ležet. Ani nekejhly, ani se nehnuly. A tu jsem viděl a dostal jsem pojednou strach –“

Umlkl.

„A co ta ženská?“

„Ta okolo statku a ztratila se ve vrátkách, u svaté Anny, jako na hřbitově. Já se vám třásl – a vtom jsem se z toho probudil.“

„De profundis clamavi ad te, Domine,“ začal se modliti, než pojednou se zase po kaplanovi obrátil: „To byla ona, zubatá. Vidíte, jak se mně ohlásila, a nejsem pán. A Kahánek, ten chodí, ten mne přečká. Ten vyhrá, ta šelma, kdo by řekl, vyhrá, bude nejstarší na celé diecézi.“

To řekl stísněn, nevrle a mlčel pak drahnou chvíli, nedbaje těšivých slov svého kaplana, až pak, když se venku ozval hlas zvonů, poslal ho pro kněze.

P. Vrba musel poslechnouti; kráčel zvolna, zamyšlen a chvílemi pochýlenou hlavou pokrucoval. Bylo mu smutno, bylo mu líto starého faráře a na okamžik ho pojala zlost, cože ten Fulgencius Kahánek! Pojednou se zastavil, prostřed cesty, zdvihl hlavu, zadíval se před se, pak poškrábal se prudce za uchem, zaťaté rty roztáhly se mu jako k úsměvu, a pak rychlým krokem se bral na faru.

Dopoledne přišel kněz.

Farář Hejna, nežli se začal zpovídat, zavolal Matouška, podal mu ruku a prosil ho, aby propánaboha odpustil, jestliže mu kdy ublížil. Starému kaplanovi stáhlo se hrdlo, zakalily se mu oči, a jen ze sebe vyrazil:

„A oni mně taky.“

Více nemohl.

V poledne obědoval P. Vrba sám, ale nechutnalo mu. Skoro celé odpoledne pak proseděl u faráře Hejny. Ten byv zaopatřen zemdlel a pak usnul. Starému jeho kaplanovi, jak u něho seděl, se zdálo, že již nedýchá. Dvakráte všechen ulekán se k němu nahnul a naslouchal, dýchá–li. Jednou také vyběhl ven, dozadu k paní Markové, a chvíli s ní horlivě jednal a huboval, že posel nejde. Ta pak odešla z domu a páter Vrba se vrátil honem k nemocnému. Ten se probudil pozdě odpoledne a byl proti tomu, jak bylo ráno, Čilejší.

Zatím už odpoledne valně pokročilo. Otevřeným oknem vanul svěžejší vzduch; bylo slyšeti temný ohlas ruchu, jenž panoval venku na Dobytčím trhu, stopeném v plné záři slunečné. P. Vrba, jemuž se zdálo, že se faráři uvolnilo, začal zase hovor, ale o ničem vážném. Často se však ohlédl do přední jizby, po dveřích, jako by někoho očekával. Staroch jej chvilku poslouchal, ale pak se ho zničehonic otázal, vzal–li si Matoušek tu pikslu, a poslední vůli aby dobře schoval. Vtom na dvéře zaklepáno a do přední jizby vešel posel z pošty.

P. Vrba rychle vstal, divže nevyskočil, a přijav list, ohlásil hned faráři, co došlo. Ten, jak netečně dosud seděl a naslouchal, rychle obrátil svou přepadlou hlavu a tázal se, odkud psaní je. Zatím už kaplan pečeť roztrhl a do psaní nahlédl; najednou sebou živě hnul a ohlašoval, že od nich, od pátera Moučky. Stařec hleděl na kaplana s pootevřenými ústy, jako by nerozuměl, jako by toho jména neznal, ač P. Moučka také u něho býval kaplanem.

„On, Moučka, je v Říkovicích,“ vysvětloval P. Vrba, nachyluje se k faráři, „co tam je Kahánek na penzi.“

Stařec sebou hnul. „A co píše?“ ptal se živěji.

Kaplan dělal, jako by polonahlas četl, a za čtení po chvilkách ohlašoval: „I nic tak zvláštního, že stonal, on, Moučka, a že jim na poli trochu potlouklo –“ A četl potichu dále. Pak začal: „A tuhle že měli moc hostí, dvanáct kněží že se u nich sjelo, že byl slavný funus.“ Tu sebou P. Vrba trhl, a upřev oči na faráře, zvolal vítězoslavně:

„Vidějí, že se nezmýlila! Vyhráli! Oni jsou nejstarší na celé diecézi –“ Novina ta se faráře mocně dotkla. Škubl sebou, jako by chtěl vstáti, brada i zapadlá ústa začala se mu pohybovati, až pak vyrazil: „Ale Kahánek –“

„Ten slavný funus byl jeho, tady to je,“ a kaplan klepal hřbetem ruky na psaní, „před týdnem měl funus –,“ a podívav se do listu, opakoval:

„Ano, ano, Fulgenc Kahánek, tady to stojí, už je na pravdě boží, a tady,“ dodal kaplan živěji, jako by něco znamenitého našel, „píše Moučka, vědí, taky u nich kaplanoval, že po pohřbu u tabule všechno kněžstvo na ně vzpomínalo a o tom mluvilo, Kahánek že měl věk, ale oni že ho přečkali, že jsou nejstarší teď na celé diecézi, a křovický děkan, ten že povídal, že budou jako Metuzalém.“

Netečnost, lhostejnost starcova za té řeči minula. Naslouchal s patrným účastenstvím; bylo znáti na očích a v zažloutlé tváři, jako by mu prosvitlo. Když Vrba mluvil o duchovenstvu, co říkali, že je Hejna nejstarší a že bude jako Metuzalém, začal pokyvovat hlavou a opakoval:

„Jsem, jsem – tak vida – Minula, minula – vzala si Kahánka. A kdo to, Matoušku, psal? A kdy umřel?“ ptal se zapomnětlivý stařec.

„Farář Moučka, vědí, Jozífek, říkali mu chasník.“

„Aha, aha, ten –“

„A Fulgenc Kahánek umřel před týdnem.“

„Tak tak, a na mši nezapomeňte, Matoušku.“

Umlkl unavením a lehl si, nemoha už sedě vydržeti; za chvilku se mu zavřely oči. Usnul. P. Vrba, drže došlý list, hleděl na starce a smutně se zamyslil.

„Pánbůh mně tu lež odpustí,“ myslil v duchu, „pro tu radost starého pána. Však už byl, myslím, čas…“

Toho večera se kaplan ani nesvlékl, aniž ulehl. Zůstal u nemocného, sedě v černé jeho lenošce. Bděl po celou noc, až k ránu ho spánek přemohl. Vytrhl se teprve, když zalehl do tiché jizby hlas zvonu. Zvonili klekání. Šerem z kouta pronikala žlutavá zář dohořívající svíčky, kterou tam kaplan schválně dal, aby její světlo nevadilo spícímu faráři. Nyní již bledlo v denním zásvitu deroucím se do jizby. P. Vrba se lekl, že se neubránil spaní. Rychle, ale tiše vstal, a rozhrnuv nebesa, aby lépe viděl, podíval se na nemocného starce. Ležel tiše, bez pohnutí; nedýchal. Sáhl mu na žilovaté, zvadlé, vyschlé ruce i na čelo a ucítil studeno mrtvoly.

Starý kaplan tušil poslední dobou, že představený jeho tu již dlouho nebude, a přece se tohoto okamžiku zachvěl. Hleděl chvíli jako strnulý na nebožtíka; pak mu připadlo, že té radosti z toho, že je nejstarší, dlouho neměl, a chudák starý že se s ním už nebude škorpit a nebude říkat „vy Matoušku, Matoušku –“ Pojednou počala se šedá hlava kaplanova potřásati. Rozplakal se. Stál tak chvíli nad mrtvým druhem, pak rozsvítil voskovici, klekl u smrtelného lože a začal se modliti.

Klekání doznívalo tichým letním jitrem. –

Třetího dne po pohřbu, a byl slavný, zašel páter Matouš Vrba ke krejčímu a začal s ním jednati o plášť. Chtěl z tmavomodrého sukna, s límcem. Na to všecko krejčí přeochotně přisvědčoval, ale pak přestal přikyvovat a přisvědčovat, žasna nad tím, co ten starý pan páter si vymýšlí kapes pod celý plášť vpravo vlevo, a jakých velkých, pravé „šupsaky“. Mistr jehla chtěl to pánu vymluvit, ale ten divže se nerozkohoutil a jinak ne, nežli jak řekl, ať mistr, chce–li, dělá, a hodně brzo aby ten plášť byl.

Poté zašel P. Vrba do České expedice a uložil si tam zděděné peníze i stříbrnou pikslu po faráři Hejnovi a měl s Krameriem dlouhé jednání. Po týdni došel skutečný a opravdový list, vpravdě od faráře Moučky, někdy kaplana zesnulého faráře Hejny. V tom listu nebylo, že Moučka stonal, aniž že u nich v Říkovicích potlouklo, ale tu novinu list přinášel, že páter Fulgenc Kahánek umřel, a to bylo, jak P. Vrba vypočítal, druhého dne po pohřbu jeho pana faráře. Farář Moučka podotkl k své novině, že teď je pan farář Hejna nejstarší, žije–li.

Starý kaplan čta to v duchu pomyslil:

„Byl, byl nejstarší, třeba jen několik hodin. Ale byl, měl radost. Pánbůh mu odpusť a mně taky.“

Za dva dni potom, bylo začátkem srpna, odslouživ u Sv. Ignáce jako obyčejně mši svatou, posnídal, a vyplativ mzdu staré Hanělce, vzal přes ramena nový složený plášť, do ruky deštník, zavřel byt, donesl klíč od něho paní Markové, rozloučil se s ní a vykročil z domu.

Stará paní s Hanělkou hleděly za ním, žasnouce, co ho to napadlo, co zamýšlí a co vlastně chce. Neřeklť nic jiného, nežli že se vydává na cesty, z Prahy pryč, a že se nevrátí, leda až za několik neděl, nebude–li ho zas koleno zlobit. V čem se obě stařeny shodovaly, bylo, že se mu tu stýská po nebožtíku jemnostpánovi, a proto že utíká. To měly pravdu, že se mu v té osamocenosti dost a hodně stýskalo, ale že proto z Prahy se vydal, v tom se mýlily.