Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl druhý)», sayfa 13

XVIII. IGNÁCIUS CEYPEK STANE SE POSLEM MILOSTNÝM A CO Z TOHO BYLO

Mrtvým tichem, jež za parného srpnového odpoledne zavládlo domem páně obrstwachtmistrovým, zaječel hlas domovního zvonce. Ignácius Ceypek, sedě v kuchyni zardělý, maje čelo i nos zroseny drobným potem, bezděky zaklel a pustil pánův kord, jejž právě horlivě drhl a cídil, prudce k zemi, až zadrnčel; nebyloť to vyrušení milé. Ale jak maně pohlédl na hodiny, nejhorší chmura mu zmizela z tváře.

To žádný cizí nezvonil. V tu chvíli, na minutu, pan Šedivý chodí. A na toho se starý voják nezlobil. Nemohl. Už proto ne, že co pan Šedivý do domu chodil, bylo jinak s tou němčinou. Míň sakrů, míň hromů a míň všech jich horšího obrstwachtmistrova hrozivého „habt acht“, a míň mrzutostí se slečnou a také s ním, Ceypkem. Proto pojal nemalou úctu k Šedivému. Co pan obrstwachtmistr nezmohl, pořídil on zakrátko, a jak! Slečna Tereza si více nenaříkala, ano libovala si, jak pěkně učí, jak mírně, a jak všecko vyloží a jak ukládá a vyslýchá. Také proto se Ceypek divil Šedivému, jakou má trpělivost, že ho to neomrzí, když obrstwachtmistr, sedě u nich pokaždé celou hodinu, se mu do učení plete a říká tak a tak, a že Šedivý zase na to ano, že tak a tak, že to tak dělá nebo udělá, jak pan obrstwachtmistr míní. Teď, sestupuje ze schodů na síň otevřít dvéře, myslil Ceypek, jak pana Šedivého potěší. Ten, když vešed uslyšel, že dnes nic z hodiny není, že pan obrstwachtmistr nemůže, zrovna se zarazil a na okamžik nemohl ani promluviti. Vida však, že se Ceypek diví, vzpamatoval se.

„Je parno, panu baronovi se nechce,“ mínil, usmívaje se dosti rozpačitě.

„I to ne, ale chystá se někam.“

„Do města, navečer do společnosti.“

„A ne, tak daleko ne. U nás, v zahradě něco bude. Pan hrabě Gallas strojí něco na večer.“

„Slečna také půjde?“ ptal se kvapně informátor. „Ne, musí ostat doma; však ji to, myslím, dost mrzí.“

„Ale je zdráva?“

„Jako rybička, jako vždycky; ale měla mrzení, že dnes nebude hodina, povídala to –“

Šedivého tvář se vyjasnila. Slyšel to patrně rád. Okamžik hleděl před se, jako by uvažoval, pak upřel zrak na Ceypka.

„Poslouchají, pane Ceypku. Chtěl jsem slečně dát nějaký úkol. A teď hodina není. Měl jsem ho uchystaný –“ (a sáhl pod kabát do kapsy). „Myslil jsem, aby –,“ pokračoval váhavě.

„Tak já to slečně odevzdám.“

„To bych prosil, ale – pan baron aby o tom nevěděl.“ Umlkl, jak pro tato slova Ceypek na něj upřel oči. „A proč?“ ptal se starý voják, divě se.

„Vědí, ono je to vlastně takové říkání, německé říkání, rád bych, aby se slečna tomu naučila, ale tajně, a pak spustí pojednou před panem baronem – a on bude mít radost, proto jen. Byl bych to slečně sám dal, ale když není hodina. A pan baron nebude doma? – Jistě nebude?“

„Nebude.“

„Tak by se mohla slečna pohodlně učit. Dodají to, vědí?“

„Když je to tak, tak ano, proč ne.“

Zvonek opět zaječel, dvéře zapadly. Pod schody stál Ignác Ceypek sám, drže v ruce dobře složený papír oplatkou zalepený. Obracel ho sem tam a prohlížel, mysle, jaké to asi v něm říkání. Jindy a jinému by to sotva byl udělal. Ale pan Šedivý chodí už tak dlouho do domu, a nic, a je tak pořádný, dává si tolik záležet… Ceypek přestal obracet, a jak se vtom ozval shora hlas obrstwachtmistrův, schoval říkání a spěchal nahoru.

Zatím se Šedivý vracel do města znepokojen. Hned jak z domu vyšel, napadlo mu, nevyvedl–li hloupost. To psaní chtěl sám Terezce tajně dodati, jak už několikrát učinil. Musil. Jinak nemohl jí srdečnějšího slůvka pověděli. Chodil už dlouho do domu, a ještě nebyl takřka chvilku s Terezkou sám. Čekal a čekal na příležitost, na hodinu, kdy bude volněji. Ale německá hodina za hodinou míjela (byly tři v týdnu), a pořád seděl starý baron s nimi jako Argus. A čím těch hodin více ubíhalo, tím se žákyně učiteli více líbila. Zalíbila se mu hned na první spatření. Také jej zajímal její osud, i zvědavost jej pudila, aby pronikl za ní do tohoto domu. A již, jak Krameriovi tajemně naznačil, našel vstup do zahrady Clam–Gallasovy, to jest, měl naději na něj, když s Ceypkem selhalo, slíbenou pomocí zahradníkova pomocníka. Vtom přišly ty německé hodiny, to nenadálé učitelství. A to mu dodalo.

Zanedlouho si vyznal, že se na neteř wachtmistrovu pořád víc a více těší, že se nemůže nikdy německé hodiny dočkati, že má slečnu Terezii rád. A mohl si také říci, že ho slečna ráda vidí. Proto čím dále tím více mu překážel pan strýc, ale proto také čím dále tím více se přemáhal, aby trpělivě vyslechl všeliké jeho poznámky a poučování, aby nepozbyl jeho přízně, aby nepozbyl té hodiny. Bylo to těžké učení se starým pánem, ale příjemné s mladou, čipernou slečnou, a zajímavé pak tím, když se mu podařilo občas tajněji do ruky vtisknouti psaníčko, a když příští hodiny dostal za ně jiné, její, a když se pak ta psaníčka střídala. Teď to poslední jde Ceypkovýma rukama. Jestliže ten starý se nějak prozradí nebo sám poví, bude veta po všem, po tom, oč v tom psaní prosil, i po hodinách.

Než psaní dobře došlo, ačkoliv ne hned, nýbrž teprve pozdě odpoledne, kdy obrstwachtmistr Materna z Květnice si vyšel vymydlen, namalován, v bělostné, zlatoskvoucí uniformě, v premovaném třírohém klobouku na pudrované hlavě, s copem dle vojenské míry. Odebral se nedaleko, dolů do zahrady, do společnosti hraběte Clam–Gallasa na dnešní podvečer tam sezvané. Prve, nežli obrstwachtmistr odešel, důtklivě neteři připomenul, ať opakuje slovíčka, ať ani na krok nevychází; Ceypkovi pak přísně uložil, ať dobře hlídá, ať slečna nikam nechodí. A stará kapela stál „habt acht“ a sotva mrkal očima. Pak pána až pod taras vyprovodil. To hlavně pro schody; ale to si směl jen pomysliti, nebo pán dost hleděl, aby vykračoval jako mladý lajtnant.

Sotvaže Ceypek zase na taras vystoupil, už tam slečnu zastal. Vběhla tam jako lasička a z očí, tváře se jí smála radost z toho, že je volna. Než starý Ceypek vážněji kynul a vyzval ji, aby šla, aby tu nezůstávala, a když nechtíc v jeho přísnost věřiti, z místa se nehýbala a jen se smála, řekl vážně šeptem, že něco má, žejí něco nese, aby jen šla. Vklouzla za ním na chodbu, žádostivě zvědavá a puzená tušením, že to něco příjemného.

Na chodbě Ceypek vykládal, a tak tajemně, že má pro ni říkání, německé říkání, tomu že se musí tajně naučit. Zklamání bylo znáti na dívčině tváři i na hlasu, když se ptala, od koho říkání má, jež Ceypek z kapsy vytahoval.

„Od pana Šedivého.“

Vytrhla mu je a chtěla uskočiti jako myška; zastavila se, dotazujíc se, od koho je, mluvil–li Ceypek s panem Šedivým. A když vše vyzvěděla, chytla Ceypka za ramena, a opírajíc se o ně, povyskočila, děkujíc mu v živé radosti, že je hodný. Pak zmizela náhle ve svém pokojíku. Ceypek chvilku hleděl na dvéře. Divil se a také počal pochybovat a uvažovati, je–li to opravdu takové říkání.

Slečna Tereza jen do pokojíka vběhla, rozbalila „říkání“ a postavila se s ním k oknu. Tím bylo viděti skoro jen do hustých korun starých stromů u domu a pro ně se v tu chvíli pozdního odpoledne v útulném pokojíku skoro již šero ukládalo.

Tereza měla ráda psaníčka svého učitele. V její osamocenosti přinášela jí změnu, zabavovala ji, měla nač mysliti, proč se i strachovati, měla co tajiti. A byla pěkně psána, pan Šedivý říkal jí v nich takové pěkné věci; ale často lecčemus nerozuměla, třebaže bylo všecko po česku. Než v listech těch byla zábava i v tom, jak je tajně přijímala, v tom tajemství i v tom, že musila na ně odpovídat, a zase tajně a zase i s nebezpečenstvím. Dnešní psaní přišlo právě vhod. Byla mrzuta proto, že nebyla německá hodina, i proto, že strýček odešel do panské společnosti tam dolů do zahrady, jež jí byla přístupna, a přece jako zakletá. Myslila, že jí bude dlouhá chvíle, co bude dělat…

A teď to „říkání“! Už to ji rozveselilo, jak Šedivý psaníčko jí dopravil, jak starý Ceypek mluvil o tom německém říkání, že jím bude pan obrstwachtmistr tuze překvapen… A co v tom lístečku! Každý až dosud jen o tom mluvil, že je (Tereza) sličná, že on, její Damon, pro ni touhou mře, aby se smilovala a také jemu odepsala a čekati ho nenechala, a v každém stesk, že jen tak, listem, s ní může mluviti, a jak by byl blažen, kdyby s ní mohl promluviti třeba jen několik slov ústně, sám…

A dnes to „říkání“ ji k tomu přímo zvalo. Pan informátor oznamoval, že se mu podařilo zjednati si na dnes bezpečný, volný vstup do zahrady, že přijde navečer pod taras a že bude na svou rozmilou žačku čekati. Prosil tak pěkné, tak snažně. A stálo tam také:

Patř, Fylino, slzy plynou

pro tě, milá, jediné.

Necítíš–li lásky, zhynou

mé radosti nevinné.

Ty veršíky ji tak zvláště nedojaly. Ale na zahradu myslila, jak by bylo, tajně, podvečer se tam podívati, tiše, nepozorovaně; a on by tam čekal! Jak by to bylo hezké! Zahořela všecka dychtivostí a jen na to myslila, a že by se snad mohla i dále podívati!

Vyhlížela ven do houstnoucího šera v korunách stromů. Pak se vytrhla a vyrazila kvapně ven na taras. Stanula u kamenného zábradlí, hledíc před se na širou zahradu. Nebe nad ní ještě dost zářilo, ale v arkádách, v křovích i pod stromy uložily se již stíny. Ještě jen tympanon divadla, jinak stromovím a křovinami zakrytého, byl v jasnějším světle. Ale pak už vzduchem jako by závoj se rozestřel. Zahrada se tměla a v temnu jejích stromů a houštin tratily se střechy i pavilóny. Jen bližší sochy na balustrádách teras se ještě z šera probělávaly. Bylo vlažno a příjemná vůně chvílemi silněji zavanula až k Tereze. Hleděla na vše to jako ve snění a naslouchala směsi hlasů, která z hloubi zahrady temným ohlasem až k ní se donášela.

A hudba se ozvala. Dálkou ztlumená zněla lahodně, lichotně stmělou panskou zahradou, dojímala, vábila. Tereza poslouchajíc, všecka vzrušena tím, k čemu se odhodlávala, nepozorovala, že stranou pod terasem napravo, v černém stínu stromového skupení stáli dva muži, vyšší elegantní, druhý menší, titěrnější. A ten, byl to mistr Kypiena, šeptal svému společníku, ukazuje na terasu před obrstwachtmistrovým obydlím, to že je baronova neť… Řekl to posměšně a vyzýval šeptem svého mladého společníka, aby šel kolem, jakoby nic, jako procházkou, že teprve uvidí, jaké má obrstwachtmistr gusto.

„Už jdu –,“ rozhodl se Kypienův společník, mladý šlechtic, jeden ze společnosti, jež se dále v zahradě bavila, „půjdu okolo a vy mně přijďte naproti.“

Vykročil, ale hned zaklel. Na teras vstoupil v ten okamžik nějaký mužský, a s tím baronova neť odešla. Kypiena se také mrzel.

„To je baronův sluha, starý, mrzutý voják. S tím bude těžko. Slepě poslouchá a pánův poklad hlídá jako drak.“

„Zdá se, že je opravdu tuze hezká. Budeme ještě čekat?“

„Milosti, teď ji ten potzsaprment hned nepustí. Bylo by nejlíp, abychom až za chvíli –“

Za řeči zacházeli a zanikli v temnu loubí mezi vysokými, přistřiženými houštinami. Na terasu, před starým baronovým domem, nastalo ticho. Ani kročej, ani hlas se neozval, jen chvilkou tiché zašumění v houští a ve stromech a ohlas vzdálené hudby.

Průčelí barokového domu i ohromné ploché kameny terasu, jeho obloukovky výstupek a schody do zahrady z něho vedoucí, i mytologické sochy vpravo vlevo na konci terasu, vše prosvitlo jasněji v plné záři měsíce, jenž zatím vyšel. Na terasu se mihla dívčí postava, v panském účesu, ale v měšťanském obleku, v střevíčkách; stanula, naslouchala.

Tou dobou byl Prokop Šedivý, přikrčený vlevo ve stínu husté bezové křoviny, jako na trní. Čekal toužebně, těšil se, doufal a zase upadal ve strachy, že slečna nepřijde. Kolem tak ticho, nikde nikoho, baron pryč… Už tu mohla být, kdyby chtěla. Kolikrát povystoupil a zadíval se k domu. Teras byl pokaždé prázdný. Ale teď v plné záři měsíce, rozlévající se po velkých kamenech i po schodech, zahlédl na něm dívku. Vykročil, chtěl jíti jí vstříc… Srdce mu živě tlouklo, rozčilení jím zachvělo, že přišla, že přišla! Kvapí ze schodů, zhlédla jej, poznala.

Zastavil se a lekl. To není Tereza… Ale jak zaslechl její tlumený smích, jak zaslechl její hlas, skočil jí vstříc. Byla to ona, ale ne slečna, neť baronova, nýbrž ona, panna Maternová, až na ten účes, jak ji poprvé zhlédl u P. Vrby. A tak mu byla bližší, známější, tak mu bylo volněji. Chopil se jejích rukou a děkoval, že přišla… Smála se a ptala, půjde–li s ní takto v tom obleku, že jí to tak připadlo, že si vzala ty šaty, myslíc také, že bude jistější. Informátor úsilně ujišťoval, že jí to tak sluší, že má ty šaty rád, že ji v nich poprvé viděl… Zašli z měsíčka do stínu; na křižovatce dvou stezek přiznal se Šedivý, že to tu všechno nezná, že by nerad, aby se dostali dolů nablízko k panské společnosti.

„Půjdeme tudy,“ ukazovala Tereza nalevo do aleje, „počkejte, já vás zavedu a pak se třeba podíváme – ale počkejte, to uvidíte.“

Na hlase jí bylo znáti, jak ji její nápad těší. Šli stmělou alejí lipovou a tou vypravovala neť, jak dostala to říkání, a zase vyptávala se Šedivého, jak on sem pronikl. A zas o šatech, a na místě, kde zář měsíce pronikala, stanula, přehlížela se, suknici rukama zkrátka pohlazovala, ji urovnávajíc. Zdálo se, že s tím oblekem se vrátila všecka bývalá volnost maloměstského děvčete. Již nekráčela, jak ji mistr Kypiena učil, aniž tak hlavu nesla; ale nenucené, pružně, tu volněji, tu rychleji; ale zase odskočila od stezky vyhlížejíc a skákala svému průvodci do řeči, smála se, jak sama teď vypadá, a zase s obavou, ač nevalně opravdivou, vzpomínala, kdyby tak starý Ceypek se šel přesvědčit, je–li doma, v pokojíčku. Řekla mu sice, že půjde spat…

Pak opět tichla, když Šedivý se k ní přibočiv, vzal ji za ruku, že prý mu pořád uskakuje, a když začal o tom, jak na ni myslí, jak se soužil, že s ní nemohl nikdy promluvit, a jak byl šťasten, když dostal od ní psaníčko. Tu mu jeho cituplný výklad přerušila otázkou, nesmál–li se jí, jejímu psaní, že neumí psát a pro dobropísemnost že vždycky dostávala. Vtom jím škubla, když zacházel dále nalevo.

„Napravo, napravo,“ šeptala.

Vyšli z temna i svitů lipové aleje a zhlédli na jejím konci malý pavilón jako chrámec v antikizujícím slohu vystavěný. Dvéře byly otevřeny. Vešli až k nim po několika schodech, až k sloupkům portiku, a nahlíželi dovnitř. Tam se probělávala v tajemném svitu měsíce shora do chrámku padajícím nějaká socha. Šedivý vyložil, že to je socha Mlčenlivosti. Tereza, stojíc vedle něho, vzhlédla k němu, usmála se, ale hned sebou škubla, jak se pojednou tichem ozvala opět hudba. Hráli pěkný menuet.

„Začínají tančit,“ pravila Tereza živě, skoro závistivě. „Menuet už také umím,“ a nachýlivši hlavu, naslouchala, tiše si krásným svým hlasem přizvukujíc po notě laškovného menuetu, i nožkou poklepávajíc. Pojednou ustala.

„To by se to tančilo! Tančíte rád? Oh ty dámy tam a páni! Ti se mají!“ Začala žvatlati, jak to tam je krásné a co Ceypek vypravoval, že bude dnes francouzské divadlo, pak tanec. „A již tancují. A jestlipak také pan strýček –“

Dala se do smíchu.

Šedivý, jenž ničeho kolem nedbal a jen Terezu viděl, musil si v duchu vyznati, že baronova neť zase příliš si všeho všímá. Netěšilo ho to, ale ani nehlesl. Všecko jí tak slušelo, smích i ta živost její; a jak tiše menuetu přizvukovala, nabídl, že by tu, v chrámku, mohli poslouchat, že by se tam na židlích pěkně sedělo, při té hudbě.

„Ó ne, ne!“ zvolala prudce a cupy cup byla po schodech dole na cestě. „Musím vás ještě zavést. Pojďte, uvidíte –“

Zavedla jej do aleje ovocných stromů a za ní k selské chaloupce. Šedivý tu chtěl zastavit a do chaty se podívat. Tereza však nesvolila. Vybídla ho dále za chalupu, sadem, směrem k zahradní zdi, nad níž vysoko rozkládaly staré stromy rozložité své koruny do vlažného, čistého vzduchu měsícem prozářeného. Před nimi stála skupina vrb, jejichž svislé, měkké haluze, teď v záři měsíce mdle stříbrolesklé, tiše se kolébaly a povívaly, spadajíce jako dlouhé hebké vlasy až ku mříži krásně kované.

Tereza měla patrnou radost z překvapení, které Šedivému způsobila a které se ještě vzmohlo, když stanuli na malém hřbitůvku, plném růží mezi kameny s tajemnými literami a nápisy.

Hleděla na něj, jak žasne, jak se rozhlíží, pak přistoupivši náhle k hlavnímu pomníku prostřed, k andělíčku opřenému o zhaslou pochodeň, skloněnému nad popelnicí, ukázala na její zlacený nápis a ptala se:

„Co to je? To mně už dalo –“

Šedivý nachýliv se četl ve svitu měsíce:

„Aux Manes de mes Amies.“

Usmál se, přeložil a dodal, to že je tedy hřbitov mrtvých milenek, lásek. Tereza sebou trhla. „Mrtvých?! Oh!“

„Oh, ne, myslím, že jsou všecky živy a zdrávy, ale jejich lásky. Tady jsou jenom jejich jména.“

„A tolik měl děvčat?!“ zvolala Tereza, upřímně žasnouc.

Šedivý hleděl na ni s patrným potěšením, usmívaje se, a ptal se, ví–li kdo.

„Pan hrabě Gallas. Ceypek povídal, že on to dal postavit, tuten hřbitov.“ Pojednou rychle dodala: „A na těch kamenech tedy jsou jména těch…“

Shýbali se spolu ke kamenům. Šedivý odhrnul keře i květiny, nedbaje, že mu na ruce kane rosa, a prohlíželi litery v ornamentech. Růže voněly, svislé haluze vrb lehounko se zachvívaly jako u volném, klidném dechu, a jimi pronikala záře měsíce, chvějíc se světlými pruhy na tichém hřbitůvku mrtvých lásek, na jeho kamenech a růžích. Tereza hledala žádostivě; byla by tak ráda bývala, kdyby Šedivý snad uhodl nějaké jméno. Také se ho ptala, nezná–li nějaké. Řekl, že nezná, a hned mu přitom připadlo, že k těmto kamenům přibude po čase nový a na tom že budou začáteční písmena paní Duškové, zpěvačky. Ale neřekl to. A vtom jak Tereza chtěla mu pomoci poodhrnouti nad kamenem květinovou houšť, chytl její ruku a již ji nepustil. Polokleče držel ji a upřel oči, zářící milostným vzrušením, na mladičké děvče.

„Nechrne mrtvých,“ mluvil tlumeně, vroucím hlasem. „Má láska je živá.“

„Ale také jí dají jednou pomník.“ Řekla to usmívajíc se, škádlivě. „Nikdy, protože nikdy –“

Škubla sebou a vytrhla rychle svou ruku z jeho ruky. „Někdo mne volá,“ pravila patrně polekána. A vtom už se ozvalo tlumeně, dosti nablízku: „Slečno! Slečinko!“

„To je Ceypek!“ řekla mrzutě, chmuříc obočí. „Slečno! Pan obrstwachtmistr –“

To účinkovalo. Skokem byla u vrátek, kde u vrby stanul Ignácius Ceypek udýchaný, všechen od sebe. Šedivý už stál a všechen užaslý hleděl za Terezou. Slyšel ještě, že se něco ptá, že Ceypek kvapně odpovídá, jako by naléhal; vše se dálo velmi rychle, a nežli se Šedivý vzpamatoval, mihla se Tereza mezi haluzemi vrb už venku před zábradlím; vtom se nachýlila přes ně do hřbitůvka a všecka vzrušena oznamovala zamilovanému informátorovi, že musí hned domů, že pan strýc přišel… Záclona hebkých haluzí, kterou svou mladou hlavou pronikla, se zavřela. Haluze se ještě míhaly, chvěly, ale sličné zjevení bylo totam. Šedivý slyšel už jen rychlé kroky; pak i ty utichly. Stál na hřbitůvku sám, nemoha se vzpamatován. Z hlubin veliké zahrady zaznívala sem veselá hudba. Ale on ji neslyšel.

„Konec! Konec!“ znělo mu v mysli. „Víckrát se už s ní nesejdeš, ani ne v německé hodině. Už můžeš také dát náhrobní kámen…“

Šel sem s takovým radostným očekáváním, přišel sem v toto místo tak blažený; a jako pitomý odtud odcházel, jako by dostal náhlou ránu do hlavy. Vše bylo jako vidění. A ona! Co teď ona? Jak obrstwachtmistr ji uvítá a poví–li ten Ceypek… Baron ji snad vyžene… Ach, kdyby ji vyhnal! Šel cesty nedbaje, ani záře, jež tam dále, kde se odbývala slavnost, jako by ze stromů a křovin vycházela do večerního vzduchu. Pojednou se však zastavil, na okamžik uvažoval, pak se obrátil, hledaje směr k baronovu domu. Bral se opatrněji, drže se v stínu, až stanul tam, kde prve tak blaženě vzrušen uvítal Terezu. Před budovou ticho, na terasu nikdo, v okně slečnina pokojíku tma. Naslouchal, čekal. Ticho, nic neslyšel, nikoho se nedočkal. Odešel s nepořízenou. Kudy šel domů, nedbal, a doma, ač se zatím valně připozdilo, neulehl. Nemohl usnouti.

Ráno, záhy, aby Ceypka nezmeškal, zašel do Lipové ulice, aby vyčkal baronova sluhu do trhu jdoucího. Nedočkal se ho, až teprve odpoledne. Ceypek se zamračil, když spatřil slečnina informátora, ale zamířil zrovna k němu, oznamuje mu, že jde k němu, že pan baron vzkazuje…

Šedivý se nadál těch konců, a přece se lekl.

„Abych –,“ vyhrkl, ale nedomluvil.

„Aby se víc k nám nenamáhali.“

„Pan baron ví –“

„Nic neví, já jenom vím.“

„A proč tedy –“

„Protože tu slečna není.“

Šedivý vyvalil oči.

„A kam, prosím jich, pane Ceypek, kam –“

„To tak! Abych ještě povídal. Vida, a to by tak bylo. Taky mohli mít rozum. Co z toho mají, a já mám po slečně. Teď zas budu sám,“ řekl to zamračeně a patrně ho ta ztráta rmoutila. Pojednou však ostře dodal: „Však kdyby slečny nebylo! To by viděli! To by byli dostali! Ale já mlčel kvůli ní, aby s ní nebylo ještě hůř. A ten darebák, ten Kypiena, já jsem vždycky říkal, že v něm není nic kalého, potměšilec jeden!“

Trvalo drahnou chvíli a stálo mnoho otázek, nežli Šedivý zvěděl, co se vlastně zběhlo, že baron po svém bývalém vojanském obyčeji, kdy své vojáky překvapoval, pojednou se rozběhl domů se přesvědčit, co neť dělá a jak Ceypek hlídá. U samého stavení vrazil na Kypienu a známého šlechtice, a s tím že se dostal do hovoru, ale Kypiena že zatím utekl. A tu ten šlechtic že baronovi nadhodil, že se jde baron podívat na poklad, na spanilou svou metresu.

Jak Ceypek ve vypravování až sem došel, zarděl se zlostí jako krocan a prudčeji doložil:

„To si myslilo, to hrabátko, že pán má u sebe nějakou takovou lehkou, a smál se, když baron řekl, že to je neť. A zhádali se; dnes už u nás byli dva páni oficíři, a pan obrstwachtmistr poručil mně brousit kordy. Rozumějí, co to je?“

Šedivý rozuměl, ale jen přisvědčiv a nedbaje tak toho ostrého vyrovnání prudkého sporu, ptal se na Terezu, byla–li již doma.

„Kdyby bývala! Ale nebyla! Zrovna jsme spolu docházeli, když se páni rozešli. Pan obrstwachtmistr nás zhlíd… Tisíc čerchantů! Slečna v těch šatech venkovských, a tak pozdě, samotná. A jak na ni udeřil! Bodejť, byl už jako čert. A to ten darebák, ten tancmistr! A také na mne, cože slečnu vodím, že zasloužím Byl bych to nechal na sobě, kvůli ní, vědí,“ opakoval ostře, s důrazem „Jen kvůli ní, ale ona zas ne, že sama utekla, že se chtěla podívat na panstvo a já že ji honil. A to měli štěstí, že to tak řekla. Stydějí se!“ a Ceypek se rozhorloval víc a více. „To jsou učitel? A to bylo říkání, a to po mně, jako po nějakém starém oslu, poslat?“

Šedivý jal se starocha chlácholit, než ten vpadl mu do řeči.

„A jestliže slečně štěstí zkazejí, co z toho budou mít. A tu mají –,“ a sáhl do kapsy a podával Šedivému peníze. „To pan obrstwachtmistr posílá, za to německé učení. To se pěkně vyplatilo. Slečince a mně taky. Teď budu zas jako kůl. A pán bude zas jako čert. Copak už teď tak zapomene, jak spolu hráli a jak zpívala? Tak si jdou a najdou si zas takovou hodinu, nebo si přijdou ke mně pro rekomendaci. Já jim ji dám.“

Všecko naléhání Šedivého, všecko prošení, aby na Ceypkovi vyzvěděl, kde je slečna Terezie, bylo marné. Staroch zamítl zlostně i baronovy peníze, které mu informátor nabídl. A když Šedivý naléhavě se tázal, je–li slečna v Praze nebo kde, snad že na venkově, zasmál se Ceypek pohrdlivě a zvolal:

„Zase u strýčka, a jakého!“

Otočil se a odešel.

Šedivý v ten okamžik již věděl, nebo byl alespoň na jisté stopě. Jak Ceypek řekl, že je slečna u strýčka, mihl se mu myslí pan Lidl. Znal ho z Expedice a hlavně z té doby, jak pomáhal P. Vrbovi hledat barona Maternu a jak sám tenkrát vypátral, že je Lidl baronův vzdálený příbuzný. Také ho jednou v Maternové domě potkal. Nemeškal tedy a pustil se do Poštovské ulice, kde měl Lidl dva domy. Toho dne nezvěděl nic, ale nazejtří nabyl jisté vědomosti, že včera přijela k Lidlovům nějaká slečna a že tam zůstala. Vydechl si bezděky. Poté ještě jednou čekal na Ceypka, až by šel do trhu. Staroch kráčel nějak zamyšleně; jak Šedivého zhlédl, zamračil se a chtěl se uhnouti. Šedivý mu však nedal; docházeje ho volal, že se nebude ptáti po slečně, nýbrž po panu baronovi, jak mu je, bylo–li co, sekal–li se a jak to dopadlo.

„Jak to dopadlo! Jak to mohlo jinak dopadnout. Takové hrabátko a pan obrstwachtmistr! Sek ho, až panáček má z toho polízanou. Poleží si. A ten prašivý tancmistr, ten šilhavý Kypiena – toho zas já zmaluju, aby se přestal natřásat. Jidáš šeredný! No a oni, mají už zas hodinu, aby mohli panenky svádět a říkání posílat?“

Sekl po něm šedivým okem a bruče něco sebral se země košík a bral se rychlým krokem dále.