Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl druhý)», sayfa 14

XIX. NA STAROČESKÉM POSVÍCENÍ

Už to bylo uděláno, už to bylo hotovo; alespoň koláče byly upečeny. A to se panímámě Vavákové v Milčicích dost uvolnilo. Peklať je se svými pomocnicemi: babičkou z výměnku, švagrovou, sestrou a kmotrou ze sousední vsi celý den, v pátek před posvícením až dlouho do noci. Pomahaček byla plná světnice a hlučno ažaž. Ženské úst nezavřely, a toho tlučení v hmoždíři, toho tření máku trdlem a jiných příprav všelikých! Koláčů byla plná prkna, na stolech, na židlích, na podlaze, na lavicích, že nebylo pro ně hnutí ani ve světnici, ani na síni, u pece. Ale zdařily se, vonělo jimi všecko stavení, a Vaváková měla radost; ale již v sobotu ráno se od nich uvolnilo. Děti je počaly výslužkou roznášet, i pasačka i skoták; také hajek dnes nevyhnal na pastvu, ač byl pěkný, sluneční den; musil na výpomoc. Sám hospodář jich za hodnou kopu odklidil, dal si je ráno naložiti na vůz, do Poděbrad, kam jel pro pivo, aby měl výslužky na zámek, všem paním oficírkám zámeckým, také písařům do kanceláře i vrátnému a do pivovaru sládkovi, podstaršímu i spílečnému.

U Vaváků na dvoře bylo toho sobotního rána hodně hluku a živo; zabíjelť zjednaný řezník dva mladé vepře, a již mu také vedli tři skopce na smrtný nůž. I z ostatních statků, jak Vavák vesnicí jel, vyzníval ohlas hlučných příprav posvícenských. Když se pozdě odpoledne vracel, to se již i náves hemžila lidem a zvučela směsicí nejrůznějších hlasů a zvuků.

Žebráci a všelijací toulaví čtveráci, děti podruhů i chudé městské děti chodili od statku k statku s uzlíky, pytlem i mošnou. Sem tam šel městský řemeslník, tu řemenář s chomoutem nebo řemením, tam krejčí s pláštěm, onde švec s botami. Každý z nich „právě teď“ dílo dohotovil a přinášel je, aby se tu najedl, mzdu dostal a odnesl – výslužku. A také hudbou se Milčice ozývaly. Tam ve statku stromy zakrytém hráli na housle a na harfu, u souseda na dvoře zvučely kovové struny cimbálu, a když milčický rychtář vjel zděnou branou do prostorného, hlubokého svého nádvoří, obklopeného dlouhým obytným stavením dřevěným, sýpkou a v pozadí velkou stodolou a všelijakými ještě přístavky, vítal ho tam starý havíř s kobzou. Její hlas zanikal v šumu příprav a v pokřiku ženských, pařících a kuchajících na záspi i na síni zabité husy, kachny a holoubata vysoko nakupené, nebo přebilujících skvrny, jež se za těch příprav staly na stavení nedávno schválně čistě obíleném.

S hospodyní se na síni potkal a tam už musil podati zprávu, jak pochodil. Vavákovou hrubě potěšilo, když slyšela, že všecky výslužky byly dobře přijaty a že se líbily a chutnaly, paní vrchní že řekla, že rychtářka peče nejlepší koláče na celém panství, a paní obroční, ta že se vždycky již těší na milčické posvícení pro ty znamenité koláče. Jinak však bylo, když rychtář oznamoval, že pozvání přijali a na posvícení že přijedou kontribuční, aktuár a písař kancelářský s paničkami. Ta novina nebyla zrovna nejvítanější. Nebylo o jídlo, ale panímáma měla strach z paní oficírek zámeckých, že jsou vyběračné, paškrtné, že by na selském statku chtěly všecko jako v městě a že bude musit být „kafe“, kterého neměl pantáta rád. Řekla mu to a on nic nevymlouval, nýbrž jen pokýval hlavou a dodal:

„A po německu se budou ještě roztahovat –“

Svlékal dlouhý nedělní kabát a dal s hlavy klobouk panímámě, aby to vše uložila do truhly. Šero se již ukládalo na ves. Jako všude, tak i na statku Vavákově ruch ponenáhlu utichl. Jen na dvoře děvečky ještě hlasno hovořily, jak dvůr umetaly.

Ranní slunce jasného podzimního dne vysvítilo na umetený dvůr i na čistou zásep, na vycíděné kování chomoutů a řemení, visících u stájí na zdi, na všechen poklizený statek; nevzbudilo však nikoho. Všichni již byli vzhůru a hospodář té chvíle řezničil, rozsekávaje na síni na špalku maso, jak hospodyně vedle stojíc a s pekáči již čekajíc si přála. Venku na jeho rozkaz vrata otvírali. Otevřela se dokořán a dlouho nebyla prázdna a volna. Přicházeli první hosté, pěší a nezvaní, příbuzní hospodářovy čeládky. Jich nikdo u vrat, ani na záspi nevítal, nýbrž šli sami první pozdravit pantátu a panímámu. Pak už se dostavili zvaní; přespolní příbuzní a známí, sedláci dlouhých vlasů za uši sčesaných v dlouhých kabátech tmavozelené barvy s lesklými mosaznými knoflíky, v kloboucích nebo vydrovkách, v brslenkách, v botách nebo v punčochách a střevících. A se sedláky jejich děti, hoši v beraničkách a v kazajkách, děvčata v pestrých šátcích, s bělostnými nabíranými límci u košile, ženy v mezulánkách a cajčkách pentlí lemovaných, v pantoflích i ve střevících, v kabátkách rukávů od zápěstí k rameni se šířících, v květovaných zástěrách, v bělostných plenách.

Pak přijela na bryčce dobrá známá, sousedka ze Sadské s dvěma dětmi, sama ve zlatém čepci, v kabátku bledě růžovém kožešinkou lemovaném, s granáty a dukátem na krku, v šustících sukních, boubelatá, hovorná, veselá, a hned za ní na vozíku mladší dcera Vavákova, Kateřina, z Nučic, se svým mužem.

Ty všechny vítal na záspi hospodář ve vestě, v bělostné košili širokých rukávů, maje na nohou střevíce, modré punčochy a brslenky. Pak narychlo kazajku oblékl a ven ke vratům zašel, když přiběhl nejmladší synek ze čtyř, které měl doma, oznámit, že páni jedou. To bylo po jedenácté, kdy po vsi bylo hlučně znáti posvícenské veselí. Mladí staří v nedělních šatech, u ženských veselých živých barev, míhali se cestou, mezi staveními, mezi stromy listí již žloutnoucího, prozářeného jasným sluncem, nebo stáli ve skupinách nebo vítali přicházející a přijíždějící hosty. Hrčení vozů a lidské hlasy přehlušovala hudba potulných šumařů hrajících v nádvořích, u dveří.

Za těch zvuků a za toho šumu dojížděly zvolna k Vavákovu statku: otevřený kočár na ohromných perách, tažený párem vykrmených hnědáků s přiseknutými ohony, a za ním žlutě natřený okroč či „buřt“ s jedním koněm. V onom seděly vzadu dvě paničky v kloboucích, v náramných účesech, v ohromném fiši, jedna se zelenou, druhá s růžovou šerpou, v salupech, obě suché, obě ohnutých nosů (ale paní napravo, paní kontribuční, měla větší). Proti nim dva hladce oholení páni v květovaných, vyšívaných vestách hedvábných, v třírohých kloboucích, v pudrovaných vlásenkách, jeden, pan kontribuční, tlustý, v zeleném, druhý, pan aktuár, suchý, v hřebíčkovém kabátě. Oba čím dále vsí jeli, čím více se lidé zastavovali a po nich hleděli, stávali se tím vážnějšími. Nemluvili, jen vážně, až přísně hleděli, na pozdravy jen tu a tam důstojně hlavou pokynuli; pan kontribuční, maje pravici s prsty, plnými lesklých prstenů, od sebe na stehně položenu, nafoukl i trochu své plné, rumné tváře.

Lidé za nimi hleděli i za písařem v okroči a tlustou jeho ženou v čepci, povídali si o nich, jak jsou vystrojeni, jak sedí, jak jde z kontribučního strach i tu, a že jedou rychtáře vyžrat. Ten, maje v pozadí své syny a kupu bezděčných diváků, starých, mladých, bosých, obutých, vítal v bráně uctivě panské hosti, jimž teď i hospodyně, vystrojená, v bělostných rukávcích krátkých, v květované šněrovačce a zástěře, ve květovaném šátku na babku uvázaném, vstříc vyšla s radostnou tváří. Panstvo, vespolek německy a míchané hovoříc, přijímalo to všecko blahosklonně a důstojně se ubíralo, provázeno hospodářem přes zásep do velké světnice nevysokého stropu, kdež se od vesnických hostí na pány stoje čekajících skoro setmělo a kde se již probělávaly ubrusy na stolech kolem dokola sestavených a leskly se cínové slánky i probělávaly květované talíře na místě pro pány určeném, kdežto na ostatních stolech stály hliněné talíře doběla polévané s malovanými jeleny.

Dvůr naplnil se povozy, stáj koňmi, jež obstarávali přespolní čeledínové s domácí čeládkou. Pak se dali do jídla a do pití, přineseného jim na uvítanou; zanedlouho pak je k vlastnímu obědu volali. Usadili je na síni u dvou stolů s domácí čeládkou a jejími příbuznými.

Z velké světnice zaznívaly sem už cinkot talířů a sklenic, šum hostí, z nichž na prvním místě zámečtí seděli u oběda. Rychtář začal pobožnou modlitbou. Poblíže pánů seděla kmotra ze Sadské, dále příbuzní a známí selští dle vážnosti a věku. I šlo jídlo za jídlem, polívky, masa, pečité i vařené s okurkami v kopru, v dubovém i vinném listí láčenými, s omáčkami, sladká jídla, bylo piva jako u Dolan, hořkého, pelyňkového i dobrého pražského (vědro měli v koutě na síni a nejstarší syn čepoval). I víno stálo na stolech i rosolky. Hospodář i hospodyně pobízeli, nutili, aby všichni pili a dali si chutnat, zvláště paní; těm se hospodyně přes tu chvíli omlouvala, že to tak není, jak vzácné paní jsou zvyklé, aby ráčily odpustit a zavděk vzít se sprostou selskou stravou.

A paničky braly zavděk a jedly, a ještě více páni, a nejvíc pan kontribuční, jemuž se již ústa blyštěla samou mastnotou. Ten rychtářku po rameni poplacoval, že by měla jít na zámek za kuchařku, takové husičky a takové kachynky že ještě nejedl. A chválil dále, nedbaje, že paní kontribuční se zaškaredila a napomínala:

„Aber Hans, bedenke doch, wo du bist!“

Pak přinesl jí a paničkám rychtář talíř bohatých hroznů a postavil před ně také košíček krásných lískových oříšků, že byl jeden jako druhý, samé vybrané. Klada je na stůl, propověděl nějak kazatelsky a s jakýmsi důrazem, že ty oříšky jsou na památku Přemysla Oráče, jenž ze stavu selského či oráčského povýšen byl na knížete českého.

Bylo čím dále tím šumněji a veseleji v jizbě i na síni. Jen paní oficírky chovaly se zdrženlivě a hovořily skoro jen německy, sousedek svých si jen málo všímajíce. Zato jejich páni manželé si přihýbali, a zapomínajíce na všecku úřadní důstojnost, počali rozvazován.

Na síni hluk a ruch se vzmáhal. Žebráci přicházeli a odcházeli, i všelicí pocestní a hudebníci. Přes tu chvíli zazvučela nějaká muzika: drnkavá harfa, veselé housle, pak měkký hlas lesního rohu, až posléze starý dudák v opelichané vydrovici, v krátkém kožíšku na zádech květovaném naplnil síň, jizbu i všechen statek svou pronikavou notou.

Než pojednou a rázem utichl. Zato se hluk na síni vzmohl i výsknutí se ozvalo z tlačenice, jež se tam schumelila, valíc se k otevřeným dveřím světnice. U prahu se ten chumáč zarazil a v čele jeho stanul v šosatém, hnědém kabátě vysokého do týlu límce, v manšestrových nohavicích po kolena, v spravovaných punčochách a ve střevících s mosaznými přezkami nevelký mužík. Byl hubený, nemladý, zarudlého nosu, a držel v levé ruce třírohý klobouk, v pravé partesy. Kolem něho skupilo se několik školáků a nejblíže něho, zrovna u boku, stálo asi dvanáctileté děvče, polo městsky, polo vesnicky oděné, s notnou brašnou koženou na řemene přes rameno zavěšenou.

Zámečtí páni se smáli, mladší vesničtí hosté u stolu se šťouchali, teď že bude něco k smíchu, že kantor bude vyvádět… Ten pozdraviv pobožně, jak práh překročoval, uklonil se hospodáři, ukláněl se hluboko zámeckým pánům, pak se ohlížel po svém sboru a zval, aby šli dál.

„A ty, Marjánko, dceruško, pojď, nestyď se, sem, tak, má dceruško, Marjánko, a hoši, teď pěkně, unisono. Jedna, dva, tři –,“ dával takt, „čtyři,“ a již spustil svým vyzpívaným, vyšeptalým hlasem starodávnou:

Staň se v tomto domu nyní

hojné božské požehnání.

A hoši a děvče vpadli:

Přátelé i pozvaní

radujte se spolu –

A zpívali dál; když pobožnou píseň dozpívali, říkal kantor vinš rychtáři hospodáři a všem pánům hostům a jejich manželkám, aby toho veselí ve zdraví užili, aby je pánbůh při zdraví zachoval, aby se přes rok tak vesele mohli uhlídati a na něj aby si také vzpomněli, i na jeho žízeň, a že by to byl osmý div světa, kdyby on na ni zapomněl, ale to že neudělá, protože je z počtu těch, kterým císař Nero čtvrtý díl světa oddělil, a proto quadruplatores, tj. čtveráci se nazývají.

To již, usmívaje se a očima mhouraje, říkal poblíže stolů, nastavuje partesy, nejprve pánům zámeckým. Pan kontribuční zvolna a ne bez namáhání vytahoval šmelcový sáček a přitom velkopansky zpovídal kantora, že se má tu dobře, tu že je dobrá škola a co má tady platu. A čtverák kantor, jenž měl od každého dítěte za čtyři neděle pecen chleba a sobotálesu od slabikování krejcar, od čtení dva, od psaní a počítání tři krejcary, což všecko při pětadvacíti dětech na živobytí nikterak nestačilo, ukláněl se zámeckému pánu, usmíval se a tuze si liboval, že je teď dobře, tuze dobře, husích stehýnek a pečené a piva i vína co hrdlo ráčí, až bude tamhle do té mošny jeho Marjánky a klukům vybývat, a sobotáles, to že nechá na uznání vzácných milostpánů.

Pan kontribuční vzkřikl, směje se:

„I ty šelmo kantorská!“ Všecka společnost se hlasem smála kantorovu nápadu, a jak vybíral sobotáles od zámeckých pánů a dále po stole. Na partesy dopadaly mince stříbrné i měděné. Zatím hospodyně plnila Marjánčinu mošnu a sytila kluky z kantorova sboru.

Vtom přiběhl hajek do světnice a kynul rychtářovi, jenž, sedě poblíže pánů, s nimi hlavně vedl „diškurs“. Vavák vida, že tu nějaká zvláštní novina, vstal. I uslyšel zvláštní raport, že prý je tu ve vsi takový divný člověk, že rozdává…

Nežli dořekl, ozvalo se mocně u vysazených dveří:

„Pochválen Pán Ježíš Kristus!“

Všichni přestali jisti; i kantor, jenž právě usedl na rychtářčino vybídnutí a s velikou chutí se pouštěl do husího stehýnka, se obrátil. Ve dveřích stál muž prostřední postavy, v tmavomodrém límcovém plášti, v čepici do polovice beránkem vysoko lemované, s malým dýnkem a střapečkem a se stinidlem vespod zeleným. Byl osmahlý, měl husté, šedivé vlasy. Čepice i plášť nebyly nejčistší a sešlapané střevíce na černých punčochách byly hrubě zaprášeny.

Všichni se na něj omámili. Ale vtom už rychtář rychle vyskočil a zvolal:

„Velebný pane! Kde se tu vzali? I pěkně vítám!“

Chytiv ho za ruce, potřásl jimi a vtáhl ho skoro do světnice, jsa příchodem nenadálého hosta velice mile překvapen. P. Vrba smeknuv stanul před stoly, uklonil se pánům a kynul ostatním, kteří uctivě vstali, jak zaslechli, že příchozí je velebný pán.

„Seďte, lidičky, seďte,“ volal P. Vrba vesele. „Nepřišel jsem vám rušit veselí. Odpusťte, rychtáři, jestliže –“

„Nic odpustit, velebný pane, a ještě jednou pěkně vítám, a plášť dolů a ráčejí usednout.“

Posvícenské hody nastaly od repetice, to jest, P. Vrba musil, ačkoliv se bránil, začít od polévky. Hospodyně chtěla kněze jak náleží uctít a také proto, že viděla, jak je rychtáři vzácný. Až paní kontribuční a paní aktuárová na sebe mrkly, jak selka toho starého pátera obskakuje, ten že je tu teď nejprvnější. Začalo je to pak opravdu mrzet; zdáloť se jim, že si jich ani hospodář, ani jeho žena tak nevšímají. Paní zámeckého písaře nic nepozorovala, ta jen jedla a rosolky ubližovala a nevšimla si také, že má ten starý pan páter kabát hodně obnošený a límeček u krku ne nejbělejší, a že se snad ani nečeše, jak si to obě zámecké oficírky po německu pošeptaly. Zato mužové jejich byli veselejší a zvláště pan kontribuční dal se do živého hovoru s P. Vrbou, jenž ho dvakrát za sebou hodně rozesmál veselou anekdotou.

Zatím kantor, jemuž nenadálým příchodem nového hosta odpadl úkol, aby promlouval všelijaké žertovné šprochy, dávno již obral husí stehýnko a pustil se do nových jídel. Zapíjel je pivem, pak vínem, užívaje požehnané chvíle, jež přicházela, žel, že jenom jednou za rok. Pil a bavil své nejbližší okolí selské. Zanedlouho všecka společnost se rozjařila ve středu, u panského stolu, i vpravo i vlevo. Žerty, smích, veselé pokřiky se všude ozývaly; jen paní oficírky se nucené usmívaly nebo neusmívaly, jako když rychtář, do něhož od příchodu P. Vrby jako veselejší duch vjel, vstal a pozdvihnuv sklenici připil vzácným pánům hostům úřadníkům na panství Jeho císařské Majestátnosti a jejich paním manželkám i velebnému pánu, jenž je staré matky české syn a se vydařil, že je v Kristu Pánu a v mateřském jazyku pravý všech bratr a upřímný Čech. Sklenice i džbánky cinkaly a cvakaly, všichni pili a připíjeli si a volali vzácným hostům „vivat“. A „vivat“ to zazvučelo znovu, když P. Vrba vstav promluvil o hostiteli, jaký to znamenitý rychtář, takového že není v celém království, aby si ho vážili a aby byl dlouho živ.

To se již paní oficírky mračily a paní kontribuční pak po chvíli dosti zaškaredila, vidouc, jak její manžel pořád s dm starým páterem, jenž si jich hrubě nevšiml, jakou má s ním kratochvíli, jak se směje, jak ho poslouchá a jak teď, co je – vytahuje sáček a tomu knězi něco vyplácí! A ten jak vesele peníze shrabuje a jak si teď ruce potřásají! A vtom pan kontribuční, v jehož hořejších pokojích bylo patrně již vysvíceno, manželce své oznamoval jako milé překvapení, že jí něco pořídil, že abonýroval tuhle skrze velebného pána noviny, tam že je věcí ke čtení –

„Jaké noviny?!“ optala se paní zkrátka a žasnouc. Když pan kontribuční se po P. Vrbovi ohlížel, nevěda již titulu těch novin, a když P. Vrba oznámil, že to jsou Královské poštovské noviny Krameriovy, zasmála se úsečně a zlostně, míníc, že to jsou asi divné noviny, nějaké sprosté, že o nich nikdy neslyšela, stojí–li jen za ty peníze.

Pan kontribuční se zarazil, P. Vrba zčervenal; ale neřekl nic. Vtom rychtář věc zamlouval a zamluvil, poroučejí–li páni tu asiatskou strojbu kafe, že by jim hospodyně ráda posloužila. Paničky ji přijaly, ale jak bylo po kávě, již neměly stání. Zvláště paní kontribuční, jež se první ozvala, že již čas, aby jeli. Marně rychtář s rychtářkou zdržovali, marně i páni manželé domlouvali. Paní kontribuční si počínala naříkati na hlavu, že musí ven na čerstvé povětří. Ale nežli vstala, vstal P. Vrba, a opřev ruce o stůl, začal mluviti, jak se nenadál takového veselí, jak přišel do Milčic, nevěda, že tu je posvícení, že sem šel navštívit dobrého známého, hodného jejich rychtáře, a že přišel do takové četné a hodné společnosti, a jak jej to těší, že jej tak všichni laskavě přijali, páni zámečtí i jejich vzácné paničky (to řekl důrazně a uklonil se jim) i všichni ostatní sousedé, a že by rád, aby měli také oni nějakou památku na ten dnešní den.

Zašel ke zdi, kde visel jeho veliký plášť. Jak ho obrátil, spatřili vespod hromadu kapes. Byly většinou prázdny. Ale jak P. Vrba do pláště sahal, zpozorovali, že má ještě pod podšívkou a bůhvíkde kapsy a schrány. A z těch vytahoval knížky, většinou nevázané, nevelké, netlusté, až jich naložil na stůl celou hromadu. Pak je začal rozdávati, nejprve paním oficírkám, pak ostatním hostům. Zámecké paničky žasly a braly nějak v rozpacích, všude jinde chutě, a dívaly se hned na tituly darovaných knížek. Paní kontribuční s aktuárovou nahlédly teprve za Milčicemi, když se vracely do Poděbrad. Paní kontribuční četla:

„Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům –“

A paní aktuárová: „Opravdový příběh o královské české koruně a obšírná zpráva o ceremoniích při korunování Jeho Milosti královské v Čechách.“

Vyjížděly dosti rozmrzelé a ty knížky jim dodaly; zvláště paní kontribuční. Pustila se do manžela, co s tím páterem, a ty noviny, co, a co bláznil, že mu dal peníze, ten páter že nemá beztoho dobrý rozum, že rozdává takové hloupé knížky a chodí si skoro jako vandrovní, to že je čistý… Manžel, jemuž se z Milčic nechtělo a jenž spokojeně si pohvizdoval nebo odfukoval, přestal a jen bručivým „no, no“, – „no vždyť“, chlácholil rozhněvanou polovici, těžkým jazykem dodávaje, že selské posvícení je selské posvícení, to že je jako v svinském ráji…

Za kočárem na okročí seděl panský písař, přidržuje koš plný výslužky, aby se nepřevrhl. V koši ke koláčům a holoubatům přistrčila paní jeho knížku od P. Vrby. Sama po tolika rosolkách a jiném pití zardělá, až se lesknouc, podřimovala a vytrhla se jen, když vůz zapadl do nějaké žumpy bídné cesty nebo vjel na kámen. –

Na Vavákově statku poutichlo. Jak soumrak nastal, odebrali se hosté většinou do krčmy k muzice. Starší ženské s rychtářkou si sedly, majíce teď volnější chvíli k upřímnému rozhovoru. Rychtář pak zavedl P. Vrbu do své světničky vedle hlavní světnice.

Jak rozžehl lojovou svíci, všiml si starý kaplan nejprve hojných knih, nejvíce starých.

„To je můj poklad,“ řekl Vavák s úsměvem, spokojen a ne bez pochluby. „Ráčejí se podívat, a tu je starý náš Beckovský; z toho jsem poznal, jak u nás bývalo, a pojal jsem lásku k tomu jazyku, který vlastní matka ozvučila. A o Němcích jsem všecko poznal, jak na nás byli, a dostal jsem proto takovou nechuť k německému jazyku, že jsem se mu nechtěl učit. A taky nenaučil. No a dnes jsem se té němčiny dost naposlouchal,“ dodal s úsměvem. „S takovými hosty je posvícení opravdu veliká psota, práce bez užitku a pocta bez vděku.“

„A to od Čechů a Češek rozených, to němčení, viděl jsem,“ odvětil Vrba. „Samé husičky, husičky. Ale nóbl husičky. A my jsme sprosťáčkové, pozoroval jsem na nich, a jak se na člověka dívaly. No, dal jsem jim pro poučenou. Ty budou mít radost!“ A P. Vrba se zasmál a ve smíchu dodal:

„A pan kontribuční abonýroval české noviny. To bude panička číst! – A tu máte divná instrumenta, jako geometr,“ prohodil pojednou, všimnuv si v druhém koutě zeměměřického náčiní.

„Ano, velebný pane. Měřím, přeměřuju pole, všecko.“

„Kde jste se naučil?“

„Trochu sám a pak nějaký pan Jirásek, geometr, je teď v Solnohradsku, ten nejvíc. Ale velebný pane –“

Došlo na otázky, s kterými měl rychtář naspěch a na které prve nebylo času. A P. Vrba vypravoval o smrti faráře Hejny, jak sám dědil, jak teď koná to, o čem už dřív přemýšlel a nač ho vlastně přivedl ten starý sedlák odtud, když přišel prodávat do Expedice tu bibli staré Brtkové.

„Tenkrát mnou to hnulo, co ten sedláček povídal, když myslili, že si přišel do Expedice pro knížky, a on řekl, že sprostný a chudý člověk nesmí povznést svých očí k bohaté tabuli, že musí hladovět i v tom, jako ve vědění. Když jsem ho pak vedl do kasáren, tu mně povídal a na paměť uvedl, jak je lid hloupý a zatemnělý, ale že by bylo čtenářů dost, jen kdyby bylo knih a míň bídy. Vidíte, rychtáři, ten člověk mně vnuknul myšlenku, jak by bylo, kdyby se tomu člověk obětoval, že by to byl dobrý skutek. Ale já nemohl. Byl tu nebožtík farář, a nebylo do toho. Ale když chudáček umřel a mně všecko odkázal, povídám si hned: Teď, Matouši, jsi svým pánem, půjdeš a posloužíš lidu, z kterého jsi pošel. A mateřskému jazyku. A tak hajdy, nejdřív do Expedice; to si můžete myslit, že měl Kramerius radost. A tak jsme se smluvili. Teď roznáším jeho i jiné knížky; kde to jde, prodávám, jako u pánů bratří na farách, a ti musejí také abonýrovat české noviny, a kde to jde, také jiní, jako ten pan kontribuční,“ šedivý kaplan se zasmál. „Kde není, tam dávám zadarmo, aby nemusili chudí i v tom hladovět. Milý rychtáři, tak už chodím kolik neděl světem, a nic toho nelituju. Někde mně dají dost drštkové, jako ti páni, ale chudáci, naši lidé, ti mne všude rádi vidí a vyslechnou. Někde mne zle odbudou, tuhle mne z jednoho dvoru div nevystrčili – ale to nic – někdo to musí udělat. Chyba to není žádná. Lidé čtou a dočtou se. Nejvíc dávám Thámovu Obranu, víme, našeho jazyka obranu, aby viděli, a pobožné knížky a o korunovaci, aby věděli – a všelicos, co se hodí a co je. Ještě toho, pane, máme málo.“

Vavák naslouchal, divě se, s vřelým účastenstvím. Na očích i na tváři bylo mu vidět, že má z toho radost. Také hned poděkoval, aby velebného pána pánbůh pozdravil, že je jako apoštol mateřského jazyka.

„To nic, o tom nemluvte. Tak se toulám teď tady vaší krajinou, dřív jsem byl na půlnoc. A tak jsem tu na posvícení. Ale o Praze vám nevím nic,“ dodal pojednou, „teď abyste povídal vy, rychtáři.“

P. Vrba sebou notně škubl, když uslyšel, že mladá Maternová není už u barona, ale u toho jeho příbuzného, měšťana Lidla. Tak že to Kramerius psal, ten že to má od pana Šedivého. Více však Vavák nevěděl. Ještě více pak žasl starý kaplan a opravdu se zarmoutil, když za řeči se zeptal na starou Brtkovou.

„Ta se nemůže utěšit, chudák stará.“

„Co se jí stalo?“

„To oni nevědí, velebný pane, že se jí ten její vnuk, co se ho tak ujímali, na vojně zastřelil?“

P. Vrba trnul, ale hned zlostně vybuchl, na toho kaprála a na to, jak je obyčejný člověk na vojně za hovado, ba ještě za míň, že ho týrají až do zoufalosti. „Jistě také ten mladík,“ dodal tázavě, „ze zoufalosti –“

„Baže ze zoufalosti. Jak vyšel ze špitálu, vzal si ho zase ten kaprál a pak i hejtman, Němec, na mušku, a tak ho trápili a číhali, aby ho v něčem polapili; až ho dostali. Zavřeli ho zase pro nějakou hloupost, jak povídali vojáci – a když ho pak pustili a viděl, že to peklo začne znova, bouchl se.“

„A snad předtím ke mně vzkázal, a já nebyl doma. Chudák! A Brtková, co ta –“

„Ach, ta naříká, a nejvíc, že vnuk sám se zabil. To ji trápí, proto se nemůže utěšit.“

„Kde je, kde ostává? Daleko od vás? Podíval bych se k ní.“

„To by bylo pravé milosrdenství, velebný pane. Brtková není daleko, v sousedství.“

Ohlásiv, kam jdou, nařídil rychtář, aby upravili lože pro velebného pána. Za chvilku poté vstupovali do nízké výměnkářské jizby dřevěné, kahanem na stole osvětlené. U stolu s trnoži, nad nímž v koutě viselo u černého stropu několik obrázků na skle malovaných, seděla babička prohnutého již věkem hřbetu v šátku na pokos uvázaném, v bílých rukávcích, vrásčitá, majíc obnažené od nadloktí ruce uvadlé kůže, vyvstalých žil, opřené na rozevřené tlusté knize. Byla to bible, kterou chtěla pro vnuka prodati a kterou P. Vrba s Krameriem a Šedivým jí zachovali. Teď byla její hlavní utěšitelkou. Seděla nehnuté, zamyšlená a nevšimla si ani hned, že se dvéře otevřely. Ale pak, když uslyšela, že to je ten velebný pán (neboť už všechno věděla, i o pračatech i o pomoci starého kaplana), dala se do usedavého pláče, a líbajíc knězi ruce, děkovala a hořekovala zároveň.

Oba mužové ji těšili, a nejvíce jí P. Vrba uvolnil. Jeho, knězova útěcha nejvíce vydala, zvláště když jí domlouval, aby nezoufala nad milosrdenstvím božím, že vnuk sice sám na sebe ruku vložil, ale bůh že je nejvýš milosrdný a že připočte také na váhu to, co ubohého mladíka dohnalo k zoufalému tomu skutku.

Utišila se poněkud, vypravovala o svém Jiříkovi, jak byl hodný, jak se o ni staral… Že se mohla o něm rozpovídati, tuze se jí ulehčilo; ale pojednou, jak v její sedničku nízkých oken zalehl ze tmy ohlas posvícenské muziky, škublo to babičkou a dala se znovu do pláče. Hudba probudila bolest; stařena si připomněla, ti tam hoši že se veselí, a on chudák v černé hlíně.

Rychtář dnes přišel pozdě za svými hostmi do krčmy k muzice. Zdržel se u staré Brtkové a pak s P. Vrbou, kterého zase na statek vyprovodil a uvedl do světničky, kde stálo nejlepší lože, malovaná postel se sloupky a stříškou, nebesy, také malovanou. P. Vrba osaměv chystal se hned na lože. Pomodlil se jako obyčejně za faráře Hejnu a dnes také za nebohého vojáka mladého, a poděkovav pánubohu za všecko, ulehl. I sem pronikal ohlas dud a houslí. Dlouho jich však neposlouchal. Usnul. A nevzbudil se ani pak, když domácí i hosté se vrátili z hospody, kdy je zaváděli na komory, na půdu na lože zvlášť upravená, kdy nejednou se ozval ještě veselý smích mladých i žert. Ale ráno, kdy na rychtářově nádvoří se muzikanti zastavili a vyhrávali dobré jitro posvícenské, spustivše nejprve starožitnou ranní: Svatá Trojice boží, byl už P. Vrba vzhůru, přistrojen a na cestu uchystán. Rychtář Vavák ho úsilně zdržoval a prosil, aby dnes tu ještě zůstal a byl hostem; ale starý kaplan si nedal říci.

„Ne, ne, rychtáři, musím. Rád bych toho ještě hodný kus obešel, nežli uhodí zima. Tu to mám s tím kolenem, tu budou v něm zas mravenci, už teď se někdy počínají hlásit, když je šeredně. Musím, musím. Taky už knížky docházejí, potřebuju nových.“

Když Vavákovi hosté sešli se na snídani, na pivnou polévku a studená masa, byl P. Vrba ještě s nimi. Ale když se pak s ostatním vesnickým průvodem brali do Skramníka, kam byly Milčice přifařeny, aby se tam pomodlili za všechny zesnulé Milčické, aby navštívili jejich hroby, byl už P. Vrba ze statku. Apoštol mateřského jazyka, jak ho Vavák nazval, ve velikém plášti plném kapes, v čepici se štítem, kráčel bystře polem. Jasem slunečného říjnového dopoledne letěl za ním ohlas veselé hudby, zvučící v čele posvícenského vystrojeného průvodu.