Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl druhý)», sayfa 15

XX. O HROZNÝCH NESTVŮRÁCH

Posel, pantáta jakýs, bosý a v beranici, v plantě a úzkých plátěnkách něco přes kolena, takže mu bylo vidět nahá lýtka, přinesl F. Věkovi uměle složené psaní, zavřité malou pečetí červeného vosku. Na adrese bylo dosti vypsanou, ale třesoucí se rukou: „Monsieur, Monsieur Fr. Wiek à Dobruschka.“ V psaní četl mladý kupec:

„Zaslechl jsem, že v Jejich prodárně kupujou staročeské knihy, ale ne jako starou popisnici na kornouty pro koření nebo chřípoprach,ale že jsou jejich milovník. To mne moc těší, nebo dnešního času i učení i knihovtipníci smějou se všemu starobylému jsouc jen utrháčkové a smějíc se obzvláště každému, kdo naši řeč zanedbanou chtějí napraviti a očistiti od vypůjčených latinských a obzvláště německých slov a novými, českými jakoby ránokladky ji přikládati.“

Psaní končilo vyzváním, aby Věk, až by měl pokdy a přijel někdy na Opočen, neopominul pisatele navštívit, že ostává zrovna na „prostranově“. Že byl také knihovtipníkem, a sice „učencem smyslu latinského“; až oženiv se stal se „spěšnovedem“, ale zestarav a dětí nemaje, že prodal rychlojezdku a že se teď přistěhoval k svému sestromuži a že nyní doplňuje znamenitý starý slovař český, a že by rád svůj poklad, ten slovař a jiné knihy staré, jemu, mladému vlastenci, ukázal a s ním také promluvil straniva těch českých slov, a že jsouc (jako Věk) hudebník, jak slyší, aby přemýšlel, jak by se řeklo po česku basa, on („spěšnoved“) že by myslil „bručka“.

Psaní to způsobilo mladému kupci dosti nesnází, a nebýti posla, jenž vypověděl, že ho posílá starý pan poštmistr Sýkora, který žije u svého švagra, nebyl by úplně ani obsahu vystihl. Ten list starého podivína vlastence bylo prvním od jara vyrušením v jednotvárném životě Věkově. Mladý kupec, jejž ono psaní došlo koncem žní, hned jak bylo po nich, vypravil se na Opočen, a to jednou v neděli. Starého „spěšnoveda“ zastal v uzamčené, ucpané, vytopené světnici, nad psacím stolem viselo plno siluet, sedícího v křesle, v bačkorách. Měl hrozně husté obočí a vypadal velmi přísně. Ale šedivé, malé oči jeho i všecka vráskovitá tvář se vyjasnily, když uslyšel, kdo k němu přišel, a nadobyčej oživl, dříve seděl jako mumie, když začal ukazovati svému hosti staročeské své knihy, jichž měl plnou polici a jež mu musel na stůl přinášeti sestřin vnuk. Nejvzácnější svůj poklad, Slovař Český, jenž byl r. 1716 „u Kašpara Wuszina v Jezuytské ulici k dostání“, si nechal naposled i rukopisný sešit při něm plný vlastních jeho stvůr.

Starý „spěšnoved“ byl neúmorný. Ukazoval, huboval, nadával těm lidem z města, kteří se smáli jeho novým slovům, a zase vykládal. Tu teprve porozuměl Věk listu starého poštmistra a uslyšel, že „popisnice“ je papír, „chřípoprach“ tabák, „knihovtipník“ student, „ránokladka“ náplast, obkladek, „prostranov“ rynk a „učenec smyslu latinského“ že je student v syntaxi. Starý poštmistr „spěšnoved“ se také dotazoval, k odpovědi však nepustil a zase dále vykládal a nedbal, že host už zčervenal, že mu je horko, že se už potí, že se potem zalívá, že už nedává pozor, že přeseduje, že vstává… A pojednou si vzpomněl, že by se basa neměla jmenovat „bručka“, jak psal, ale že připadl na něco jiného, „hlubozník“, to že je pravé; a „salát“ co mu dal přemyšlování, a co by Věk myslil, jak je salát na česko.

Věk už nemyslil nic, poddal se hned a také ochotně přisvědčil, když Sýkora, jenž, usmívaje se vítězně a zároveň číhavě na něj upíral oči, ukazováčkem vjel mu do prsou a vzkřikl: „Zelenochrupka!“

V tom svém potu a v těch nesnázích dopustil se Věk i té zbabělosti, že ani nic neodmlouval, když starý Sýkora spustil zostra též na Krameria, ten že také chce všemu rozumět, ale že nerozumí, aby nechal novin spisování a vydávání, když nechce tam otiskovat takové užitečné věci, dobrá slova, aby se hloupý lid a taková hovada a posměváčkové mohli poučit, co a jak pořádně říkat česky. On, Sýkora, že mu poslal slov celou kopu, a co si hlavy nalámal, a tam v Praze ti přeučení pánové nic, ani si toho nevšimli.

F. Věk, červený jako rak, zpocený jako myš, zhluboka si oddechl, když vyšel z té vlastencovy lázně, umiňuje sobě, že tak hned nesplní slovo, jež staroch na něm vynutil, že ho navštíví. Ale dostal se tam mimo nadání ještě do podzimu, zanedlouho.

Jednou odpoledne, bylo koncem října, přijel za obchodem na Opočen. Mínil, že si tam své jednání odbude, a pak hajdy zase na bryčku, aby ho nikdo od Sýkorů neviděl, a pryč. Ale hned jak přijel a šel kolem kláštera, zhlédl ho Sýkorův „sestromuž“, soused zdejší, a již zdaleka na něj kýval a volal. A pak hned, jak mladý kupec k němu došel, zval jej, aby se u švagra zastavil, že tam už je návštěva, jakýsi pán z Prahy, ten že se také do Dobrušky, k němu, Věkovi, chystá. Starý soused, více sedlák nežli měšťan, v šosatém šedivém kabátě, přistoupiv až k Věkovi, bral jej za kabát a polo tajemně, polo vyzvídavě začal, že to je nějak divný pán, že chodil nejdřív po městě, že se tolik vyptával na každého, až ho policajt zastavil. Ale toho že odbyl, až se policajt lekl, zato v zámku, tam že ten cizinec nepochodil. Šel i do kancelářů, ale tam jej páni zrovna hnali pryč jako nějakého židovského kramáře.

„Co chce?“ ptal se Věk, nemoha se rozpomenouti na žádného známého.

„Rozdává knihy, samé české, vědí, a ňáké noviny, kdopak ví; člověk by myslil ňáký blázen, kdopak bude chodit s knihami, a taky je prý rozdává a říká, že je kněz. Povážejí, velebný pán! Ale aby tohle pan páter, to není možná. Kdopak ví – Teď v tenhle čas – a Prajs na krku – a Francouz, víme? Vždyť se pamatujeme, jak špehouni –,“ zamrkal, významně pohlédl, zvedl ukazováček a nedokončil o tom špehounovi. Ale už zase mluvil: „A takový ňáko ošumělý, střevíce sešlapané, zablácené; divný pampáter. No, je na něm vidět, že moc chodí a leckde nocuje. Proto oni ho páni z kanceláře vyhnali, a taky co s knihami –,“ měšťan se zasmál, „div ho dráb nezavřel; ale to se dopálil, a rovnou na děkanství. A vidějí, s panem děkanem si dali tři hubičky a pan děkan ho dost častoval, a pak ho poslal k panu švagrovi.“

Měšťan jména nevěděl. Věkovi pojednou připadlo, co mu tenkrát ten šedivý pan páter v Praze řekl, že ho možná navštíví. Ale jak by ten a teď! Než nemýlil se. Byl to on, P. Vrba. Zastal ho u starého Sýkory, bez pláště, ale jako brabence. Bylo to i horkem vytopené jizby i živým hovorem. A ten byl až tuze živý. P. Vrba rozkládal prudce rukama, hlavou kroutil, starý Sýkora seděl jako výr, rozčilením nějak žlutší; přehusté obočí bylo naježené a šedivé malé oči zpod něho jen svítily. Oba starochové byli rozkohoutěni. Věk vstupuje zaslechl, jak P. Vrba zvolal.

„A to je nanic, to je zbytečné.“

Starý Sýkora, nehýbaje se, maje ruce i prsty do opěradel přitisknuté, kroutil očima a opakoval ostře:

„A já zase: Ne a ne; a to je kradené.“ Ale hned sebou hnul, jak kupce z Dobrušky zhlédl. Také P. Vrba ho hned poznal a teď oba starci doléhali na něj otázkami.

„Nos, jaké je to slovo, nos!“ volal Vrba a Sýkora do toho:

„Kradené! Vypůjčené! Nos je vypůjčený. ‚Citoň‘, povídám, nebo‚ vonnociť, a Němci nebudou moci nic –“

P. Vrba se zlostně zasmál a pravil:

„Už jsem povídal. Veleslavín a žádný ze starých toho slova nezná, všude je nos a nic citoň, žádný vonnocit, žádný citoň. K smíchu!“

F. Věk chtěl být Šalamounem. Přisvědčil rozhodně P. Vrbovi, jeho důvodu, dodal pak, že to slovo v latině zrovna je takové, ale citoň, že od cit, cítiti – (starý Sýkora začal pokyvovati hlavou) – že by to mohlo být, ale – Nedomluvil, neboť starý „spěšnoved“, nechav kývání, škubl sebou, vztáhl ruku a prudce volal:

„Nic, nic, mohlo být, ono bude. Na všecka má slova dojde, ale nebudou takoví zabednění, až –“

Nedomluvil, nebo P. Vrba vstal, bral plášť a měl se k odchodu. Rozešli se ne v tuze dobrém a také Věka nepropouštěl starý poštmistr tak laskavě jako minule. Jak vyšli ven, zpozoroval Věk, že P. Vrba kulhá.

„To ti brabenečkové v koleně, ta havěť bolestná,“ vyložil P. Vrba na Věkův dotaz. „A ta bolest mne už vyžene do Prahy. Tam tu zimu přečkám, budu opisovat, vědí, staré věci památné a tak, a pak na jaře s pomocí boží zase hajdy do světa, na vandr.“

Když pak P. Vrba seděl vedle Věka v bryčce, všecko mu vyložil a vysvětlil, proč chodí a co dělá. Mluvil o tom vážně, se zanícením, že to je dobré, že leckde se tak kniha dobře uchytí, a co v ní, že se ujme. Leckdes že ta pravda padne na kámen. Vypravoval, jak je leckde zabedněnost a jaká hloupost, a zase jak se místem potěšil z lidu a jinde zasmál a nazlobil, zač ho tu tam měli, jak ho špehovali, jak ho odbývají, vystrkují.

„Jako tady na Opočně, vědí – U nich se mně to nestane, když jedu s nimi.“

„Ale mnoho již nepořídějí,“ Věk také žertem odpovídal a doložil, že v Dobrušce a v nejbližším okolí podobně jedná jako on, P. Vrba, že půjčuje, rozdává i prodává knihy i noviny, a domlouvá, kde může, i poučí.

Starý kaplan v plášti, v čepici se zeleným vespod stinidlem, začal sebou vrtět a zvolal:

„To abych hned slezl. Co tady se mnou? Nač jsem sem chodil? Ale přec pro radost, že nejsem sám. Pozdrav jich bůh, mladý panáčku. Jen takhle něco dokážeme, a ne jako ta sůva tam, vědí, dělá citoně, vonnocity, či jak to bylo, a noelky, haha noelky, to ještě než přišli; to nevědí, co je noelka. Víno!“ vzkřikl, „víno!“ opakoval s důrazem, obočí vymrštiv. „Protože je německy Wein a latinsky vinum, nesmíme mít víno, ale noelku, protože se Noe vínem opil, a noelnici, vinici! Vidějí, takhle bysme byli brzo pro smích; a je dost takových bláznů. V Praze také. Ale Veleslavína na ně, a staré! Jen ti a žádný jiný nás nepoučí!“

Za takového hovoru dojeli do Dobrušky. Tam páter Vrba zůstal do druhého dne. Nešel však nikam. A kdyby byl i chtěl, nemohl by. Koleno tuze bolelo. Věk chtěl, aby starý kněz ulehl a zůstal, až by bylo lépe. Ale ten se nedal zdržeti.

„Noha bolí, ale to nic; mám radost, jedu rád odtud. Tady jsem se potěšil z nich, pane Věku, a jen tak dál a pryč. No a já jsem také nadarmo nechodil. A teď zase mezi pražské vlastence.“

Sedl do pošty ve svém velikém plášti a jel ku Praze, maje vyříditi nejedno pozdravení v České expedici od mladého kupce dobrušského, jenž ho na cestu opatřil a vyprovodil a pak za ním hleděl, dokud poštovská archa nezanikla nedlážděnou ulicí mezi dřevěnými staveními a jich podsíněmi.

XXI. O TICHÝCH PŘEVRATECH

Dni se hrubě krátily, soumraky přicházely časněji a časněji. V domácnosti i v krámě nebylo tolik práce; mladý patron míval teď více pokdy nežli na jaře, v létě i počátkem podzimu. Na zahradách shrabali žluté i od dešťů zhnědlé listí ovocných stromů, v holých korunách hučel vítr a hlas jeho zněl příjemně u kamen už hodně vytápěných.

Pak uhodil mráz. Tou dobou visely již před Věkovým krámem pruhované houně, jezevčí kůže upravená i rudé soukenné vytírky na koňské chomouty, i palcové rukavice a pestré vlněné šátky. Pod nimi, vedle pytlů plných ševcovských floků objevily se hranice otýpek bukových loučí a za sklem krámových dveří archy betléma pestře rukou malované. Záhy však mráz před ně nadýchal na sklené tabule záslonu ledových, podivných květů.

V krámě teď mnoho oleje do lampiček prodávali, i bukových loučí, jež kupovali, kdož si jich nebo borových nemohli sami ze svého nadělati. Svítili jimi i v jizbách měšťanských, aby nebylo třeba tolik oleje a lojových svíček. Sníh, jenž se poprvé brzo po Dušičkách ukázal, napadl opět a zůstal. Byl advent. Ráno ještě za tmy chodili měšťané staří i mladí v límcových pláštich i v kožiších, sousedky i svobodné v kabátcích, kožíšcích i ve velkých šátcích a děti s nimi do kostela na „roráte“ a pálili kusy voskovic i sloupky prostě bílé nebo květy zdobené. Tmou studeného kostela, kde se kouřilo od úst, hojně planula zarudlá světla a světélka a zvučely varhany a staré adventní písně vážných, krásných nápěvů, plné radostné předtuchy a naděje v narození Spasitelovo. –

V nehlučném jindy městečku bylo v zimě teprve ticho. Všechno kolem ve sněhu strnulo, všude hluboký klid, až z něho, zvláště když za tichých podvečerů sníh zamodrával a nad fialovými té chvíle lesy západ rudě dohoříval, vanulo takové teskno podivné. Ale to nejvíce mladý kupec cítíval. Ostatní trávili dni klidně po svém, dle obyčeje. Kolovraty, jež donedávna na půdě za komínem odpočívaly, vrčely v každé domácnosti, zvláště odpoledne a večer, a ženské, staré i mladé, seděly za nimi; také nejeden soused pilně předl a nikdo se mu nedivil, aniž se mu smál. Předení bylo děvčatům, kdy se scházely na přástvy, zábavou. Předly, jak měly úkol, zpívaly, žertovaly, klevetily, poslouchaly žerty „panicův“ či mládenců nebo poslouchaly vypravování starých o strašidlech, duchách, o princeznách i o starých časích, jaké byly kruté vojny, jak bylo ještě za děda, kdy lidé chodili se strachem na přástvy, protože nejednou zasvítila tmou i ze tmy do oken dvě zelenavá světla – vlčí oči, a kdy opravdu dál v horách u Roketnice jednou vlk přástevnici pokousal. Tak večery míjely, příze přibývalo, pak kanafasu i plátna do truhel.

F. Věk do takových přástev nepřišel. Večery trávil buď v krámě, nebo s matkou, pak na svém pokojíčku, krátě si chvíli jak obyčejně čtením a hrou na klavír nebo na housle. Jen pořídku si vyšel, a to do hospody, a ne z touhy, nýbrž více ze svých ohledů vlastenských a sousedských. Bez přástev však nebyl. Matka jeho proseděla skoro všecka ta zimní odpoledne u kolovratu, větším dílem sama. Občas měla návštěvu, nějakou kamarádku z mladých let nebo sousedku. Návštěva však nepřišla zahálet. Každá si přinesla svůj len, ale jak bylo mravem u lidí ne hamižných, nedopustila stará Věková, aby z něho předla, nýbrž půjčivši jí nejen kolovrat i přeslici, přinesla jí také svého lnu.

Takovým návštěvám se mladý kupec nevyhýbal. Jak mohl, přišel z krámu a pobyl ve světnici, příjemně vyhřáté, do níž plně padalo světlo slunných odpolední. V něm jasněji se bělala jasanová tabule mocného stolu s trnoží, v něm živěji vystoupily barvy ptáků a květin na staré truhle opodál velkých zelených kamen s lavičkou a bidélky nahoře, v něm zatřpytilo se sklo bíle natřené police na prádelníku i všecko její lepší nádobí, květované, bílé talíře, kávové koflíčky i stříbrolesklé v nich lžičky i velká taková lžíce na bílé polévkové míse s uchy.

F. Věk rád jednal se starými lidmi, a proto mu bylo příjemno seděti s těmi usedlými přástevnicemi, jež leccos pamatovaly, leccos věděly, a chutě s nimi pil kávu z květovaných koflíčků, kterou pokaždé stará Věková svou přástevnici uctila.

Dvakráte také byla u Věků na denní přáslvu či návštěvu sousedka Snížková. Stařenu tu vysokého čela, zahnutého pěkného nosu, s lalouškem pod bradou, mladý kupec rád vídal pro její rozšafnost. Než za první její návštěvy divil se, proč tak pořád pobožnou řeč vede o kázáních, o čtení v postile, o poutích, jak teď zase budou, teď že již jich nebudou zapovídat. Zpočátku poslouchal a do hovoru se nemíchal, ale pak si již všiml, že Snížková nějak zkoumavě na něj hledí a také tak se ho dotazuje. Naslouchal a nedal ani dost málo najevo, že mu to příliš dlouho.

Bylť příliš vychovancem své doby, a sám jsa nábožensky indiferentní, choval se k jiným nanejvýš snášenlivě. Byl by to měl za surovost dotknouti se přesvědčení sousedčina, ač šetrně dal najevo, že s ní ve všem nesouhlasí.

Zato před samým odchodem sousedčiným zaslechl, co ho více zajalo. Stará Snížková jen tak za řeči, jak se Věková ptala, zmínila se o vnučce, a také zas jaká je čtenářka, ta že sežene knížku kde která a že by u těch lejster pořád seděla.

„To znám ještě jednu takovou čtenářku,“ mínil Věk. „Paulovu Frantinu. Ta pořád vypůjčuje a pomalu nebudu již nic pro ni mít.“

„Ta?!“ žasla Snížková. „I bože chraň, ta nečte nic, nebo jen málo, a myslím že nic.“

Věkovi bylo to divno, a když Frantina Paulova druhého dne přišla s knížkou, žádajíc o novou, vzal ji mladý kupec na paškál; bez mučení, červenajíc se, vyznalo děvče, že to vypůjčuje nejvíc pro Snížkovu Márinku, jak jí tak po babičce všude říkali.

„A proč ona mně sama neřekne? Copak se mne bojí?“ tázal se Věk opravdu překvapen.

„Já nevím, ale vždycky mne pošle a říká, abych to neříkala.“

„Tak?“ divil se Věk, hlas protahuje. A již rozhlížel se policí svých knih a vybíral déle nežli jindy, až vytáhl pěkně vázaný výtisk nedávno vydaných Letopisů trojánských, který nemínil půjčovati. Ten dal Frantině a uložil jí, aby Márince Snížkové nic neříkala, že by si snad už víc nic nevypůjčila, a dodal, že takovou horlivou, hezkou čtenářku si nesmí poplašit a že tu má ješté kolik pěkných knížek.

Frantina nemlčela a řekla všecko vnučce Snížkové, která se zapálila, když to slyšela, a na kamarádku se durdila, proč to říkala. Tuze zhluboka však ten hněv nešel. A dost milá byla jí ta zpráva, jakož včera ráda slyšela, když babička přišla od Věků, že ten mladý je hodný, že to asi tak zlé nebude s tím neznabožstvím, že se ani neušklíbl, a nic, když mluvila o těch pobožných věcech, ale na pouti že nedrží, to že na něm pozorovala. –

Když Snížková meškala podruhé u staré Věkové, přiběhla pro ni pojednou stará podruhyně, že má jít domů, že přišel tkadlec s kanafasem.

„A proč vy se belháte?“ ptala se Snížková. „Což není Mařenka doma?“

„I je, ale nechtěla sem snad jít, poslala mne.“

To zaslechl také mladý Věk, jenž přišel před chvilkou z krámu. Bylo mu to hned divno a myslil na to ještě chvilku; také mu přitom připadlo, co mu matka na jaře, když z Prahy přijel, řekla, že všecky holky se přišly na klavír podívat, až na Snížkovou. Je tak ostýchavá, nebo co, nebo trochu hrdá?

Až do té chvíle se děvčatům pořád ještě vyhýbal a na ženění nepomyslil ani pak, i když se mu matka opětně přímo zmínila, a to z toho důvodu, že jí síly nestačí na všechno hospodářství, zvláště Teď, co je obchod tak velký. Podařiloť se Věkovi ho tak rozšířiti, že všichni kramáři či menší kupci z okolí od něho brali. Také začal přijímat plátna od tkalců z okolí. Povozy zblízka i zdaleka, prázdné nebo vysoko narovnané, plné beden, balíků i sudů, ty nejvíce z Prahy, zastavovaly se před Věkovým domem. Někdy až z Vídně i z Terstu zboží přivezly.

Čiperné hospodyně bylo dosti nutná potřeba. Stará Věková měla dobře. Také by o takovou nebývalo zle ani doma, ani v okolí. I nabídky pořád docházely. Než Věk jako by neslyšel. Věková se však mýlila, domnívajíc se, že mu ještě ta komediantnice vězí v hlavě. Už na ni nevzpomínal, jako vzpomínal, aniž se tajně trudil; také se již ani jednou nepodíval na papírky, na které mu odpovědi psávala, jsouc němá. Ležely hluboko v kufru s Mozartovým dvacetníkem. Věkovi napadlo, když se na jaře z Prahy vrátil, aby je spálil. Ale neudělal to přec. Bylo mu jich nějak líto, vlastně těch čistých někdy vzpomínek. Ale ještě více toho, že se tak zklamal. Jen hořkost mu zůstala a nedůvěra k ženským. Také ho pojala podivná nedůvěra k sobě samu. Měl neštěstí v lásce a nevěřil teď, že by si jej která již mohla oblíbit. Leda snad pro jeho slušné jmění a pro zaopatření… A to by raději snesl všecku nesnáz nežli to… Proto se měl tak k ženským. Nevyhledával jich, nebo se bál, že kdyby s některou promluvil, že by mu ji hned dávali. Také se s nimi skoro jen v krámě stýkal. Byly to, z mladých, služky a městská děvčata.

Měl se za filosofa; časem však prese všechnu filosofii, prese všechno své umínění okamžikem sveden, zažertoval v krámě s mladým děvčetem, nebo mu, jak v mladém, zdravém muži přemohla příroda filosofa, v očkh zahořelo, když vešlo kypré, mladé děvče. Někdy se mu div vážky v rukou nechvěly, někdy zapomenuv se i ruku vztáhl, aby štípl do kulaté brady nebo do plného ramene…

Než to stalo se jen zřídka.

Zato častěji jej taková divná tesknota napadala. Bývalo to, když byl sám, obyčejně za nedělních odpolední, když si vyšel do polí, nebo za večerních chvílí, kdy meškal na sedničce. Obchod a všecky z něho starosti bývaly těch chvílí nic; cítíval v nitru pusto a prázdno. Někdy čtením nebo hrou se povyrazil, časem však nesáhl v takové chvíli ani po houslích. Někdy sebral náhle klobouk a zašel do hospody mezi „ty kmotry a dědky“, jak v takové rozmrzelosti jmenoval sousedskou společnost. Té se zpočátku také vyhýbal, a když konšelé s představeným pili jeho „příjemné“ do obce, sud piva, jejž zaplatil, ujav otcův obchod, nešel mezi ně, ač ho důtklivě zvali.

Byl jejich rodák, ale byl už jiný nežli oni. Mnoho mu teď připadalo doma směšným a hloupým a myslil, že jako pravý osvícenec a syn své doby má nejen právo, než i povinnost posměškem i opovržením odbývati předsudky starých dob, jak v duchu nazýval i nejeden slušný zvyk věky jako posvěcený. Jinak bylo skutečně mnoho zastaralého a směšného v městské společnosti, mnoho neuvědomělosti, a v selském lidu, s nímž se v obchodě hodně stýkal, zvláště hojné pověry. V mladistvé bujnosti měl první čas pro to vše jenom posměšek, ať tajený nebo zjevný. Než co se zjara z Prahy vrátil, jednal rozvážlivěji. V České expedici se mu oči otevřely a poznal, že ne smíchu, ale rozumného poučování je nutno.

Začal se s lidem a se sousedy sbližovati. Také obchod, železná nutnost i duch společenský, člověku přirozený, nutily ho, aby se tak nestranil, ale společnost a styk s lidmi vyhledával. Tak ponenáhlu, pomaloučku stával se celým Dobruščanem a v lecčem povoloval, bezděky, ač se měl ustavičně za neporušeného osvícence a „frajgajsta“, jakým, byť i ne zcela neporušeným, byl skutečně své společnosti.

Již jej začaly zajímati maloměstské drobné, někdy titěrné záležitosti i spory, a když přišel do hospody, kde nebylo nikdy plno, neboť tenkrát sousedé do hospod málo chodili, a kde seděli všichni hosté kolem jednoho stolu, kolem dřevěného svícnu s lojovou svíčkou a s fidibusy, podrobil se všem formálnostem, a když jej vítali: „Vítáme vás z procházky,“ říkal: „Děkuju, zdrávi poseděli.“

A když odcházejícímu přáli: „Šťastné navrácení,“ opáčil: „Zdrávi poseděli.“

Teď v adventě přemílal sousedský hovor často mlácení obilí, prasata, jak se tomu onomu sousedu zabilo, jaké byly droby, jitrnice a jelita, a zase o počasí, o sněhu, o hrozných vánicích i o cestách do hor zavátých. Někdy F. Věk dlouho nevydržel, a jak mrzut přišel, tak také odešel, a vždy dosud bez lucerny. (Sousedé chodili zpravidla s lucernou, neboť v městečku nebylo žádných svítilen.) Jindy se však zdržel, rozhovořil se živě a míval hlavní slovo. To když došlo na veřejné události, na politické i vojenské, když běželo o to, bude–li vojna s Pruskem, jak dopadne povstání Nydrlendrů, jak vojna s Turkem, co nového ve Francouzích. Někdy sám vypravoval, čeho se dočetl v novinách nebo o čem dostal zprávu z Prahy, někdy přinesl Krameriovy noviny a sám předčítal a míval přitom výklad o českém jazyce, o českém čtení, nebo něco z české kroniky, jak se hodilo. Nejvíce zajímaly zprávy z tureckého bojiště; zvláštní podivení způsobilo počátkem října, že když už mezi císařským lidem v Charvátích a mezi Turky v Bosnii příměří bylo prohlášeno, Rusové v Moldavě a ve Valaších s celou mocí vytáhli do pole. Rusům přály Krameriovy noviny, přál jim Věk i sousedé a s nelíčeným obdivem poslouchali za listopadového večera, když jim četl, jak „rekové slavní Rusové nedaleko řeky Kubánu zase Turky, ač počtem silnější, na hlavu porazili a celé nepřátelské ležení vybojovali“. A živě dobrušští sousedé přisvědčovali a hlavami pokyvovali, když nakonec četl:

„Taková je ruská moc! I v tomto třetím tažení šťastná; a napotom vždy pruskému dvoru navzdory nepřátele Turky s neohroženou myslí potírati bude.“

Nad jiné však Věka i sousedy zajímalo, kdy bude korunovace. Z Prahy měl koncem jara zprávy, že bude ještě v září. Než v říjnu teprve byl Leopold na římského císaře korunován. Tu šla řeč, že poté v listopadu bude korunovace v Prešpurku a pak v Praze. O korunovaci uherské mohl pak Věk sousedům skutečně přečisti z novin obšírnou zprávu, o české pak jenom to, že bude teprve zjara, bezpochyby koncem máje měsíce. Bylo z toho dosti výkladů a pochybností, že všem bude po právu, jen Čechům ne. Již i Věk psal do Prahy o zevrubnější, jistější zprávy. Vtom noviny ohlašovaly, že královský Hrad v Praze bude od dělostřelců, pokud v něm přebývali, vyprázdněn a opět k předešlému stavu přiveden. Ještě více však Věka potěšila novina, že „páni stavové na všeobecném sněmu mimo jiné důležitosti Království českého také z vlastenecké náklonnosti i našeho milého jazyka českého se ujali a chtí pro lepší rozšíření jeho, aby opět tak v celém království uveden byl, jakož naši slavní předkové vždy sobě na tom velice záležeti dali“. Již za dne, koho ze známých Věk potkal, každému to vesele oznamoval, večer pak všem v hospodě to přečetl a živě a s radostí vykládal, co v sobě několik těch řádků obsahuje. V duchu se však poté zlobil, že ti staří nějak netečně, jak se mu zdálo, to vyslechli, ano že syndikus městský zase šťoural, kdovíco a jak, páni stavové třeba že ano, ale ve Vídni, tam že fouká jiný vítr a do Čech obyčejně studený –

Když se toho večera domů ubíral, bez světla, v šedém svém plášti zahalen, ve sněhu, tmou, zahlédl pojednou, že se blíží napříč náměstím směrem k němu dvě ženské. Byly ve velkých šátcích; větší, hřmotná, nesla kolovrat, druhá, menší a útlejší, nesla rozžatou lucernu. Zardělý její svit míhal se na sněhu třaslavým okruhem a v něm kmitaly se dlouhé stíny postav i dosti velké lucerny, v jejíž záři bylo také viděti, že poletuje sníh. Obě ženské pospíchaly, ale smály se. Věk poznal po hlase, že to je Snížková Márinka s děvečkou. Šly patrně z přástvy. Jeho, že šel stranou, ve tmě nepostřehly, a čerstvý sníh tlumil jeho krok. Bezděky zvolnil krok a šel tak, aby se s nimi setkal. Vtom zaslechl, bylo to již nedaleko jejich domu, jak děvečka řekla:

„Babička čeká, svítí.“

Nato zaslechl dívčin hlas: „Ale u Věků je už tma.“

„Ale nespí,“ ozval se Věk a vesele, potěšen toho okamžiku, že si panenka všimla jeho oken. Nežli dořekl, vykřikla, upřímně, ulekaně, a divže lucernu nepustila. Uleknutá upřela zraky na mladého kupce, jenž usmívaje se před ní náhle stanul a okamžik mlčky, překvapen hleděl na dívku, stojící v záři lucerny. Z velkého šátku půvabně vyhlížela mladistvá její tvář, zardělá, s výrazem milého zmatku. Na šátku, na vlasech nad čelem bělaly se sněhové chomáčky a teď se také jeden na řasách zachytil. Zamrkala bezděky a vykročila. Byla by nejraději utekla. Děvečka se smála, jak se lekly, a že pana souseda ani neviděly ani neslyšely. Ten šel s nimi, vedle Márinky, nikoliv však blízko, a žertem se jí ptal, cože se tak lekla, a ptal se, kde byly, a že jí radost pokazil, že se tak vesele smála.

Stanuli právě na suché, tmavé podsíni Snížková stavení. Pověděla mu, kde byly, že na přástvě, a to že se Baruška, děvečka, tak rozesmála. „A mne se už nebojíte?“

Usmála se a zavrtěla hlavou. Vtom Barka dvéře otevřela. Márinka dala „dobrou noc“ a vklouzla do dveří. Jak se v nich bezděky ohlédla, viděla, že soused ještě stojí na podsíni a že se za ní dívá. Vběhla jako divá do světnice, až se babička divila, cože je tak udýchaná a cože lucernu nezhasí. Vnučka se nic už nesmála, když se Barka na tu otázku zas zachechtala a se smíchem vypravovala, jak je tuhle soused, kupec, pěkně polekal.

Márinka byla ráda, když babička ji vyzvala, aby šla spat. Děvče chutě vklouzlo do postele, teď v zimě spala dole ve světnici s babičkou, a byla ráda, že babička zhasivši nehovořila ještě potmě jako jindy. Vnučka zavrtána jako myška do peřin ani nedutala, jako by spala, a myslila na to, co se jí teď přihodilo. Nemluvila pravdu, když na sousedovu otázku prve řekla, že se ho nebojí. Bála se ho, jak vedle ní kráčel, ale také ji to těšilo a vzrušilo, že nemohla ani usnout. A pak, když slyšela poklidné babiččino oddechování ve spaní, povytáhla se z peřin výše ke hlavám své postele poblíže okna, pak vztyčivši se poodhrnula bílou plátěnou záclonu a upřela zrak svůj ven. Tam byla tmavá noc; jen sníh na střechách a na ulici jí prosvitoval a jasné, rudé, jediné světlo. U Věků, nahoře v sedničce. Nešel spat. Co dělá? Vtom se Snížková hnula a vnučka vklouzla zase do peřin. Ležela tiše, přemýšlejíc, cože nejde spat, nesmál–li se jí, co si myslil, a že se přesvědčí, jak bude dlouho svítit. Vtom se jí zase mihlo, co tenkrát řekl Frantině, že takovou hezkou čtenářku si nesmí poplašit. Těšilo ji to a často si na to vzpomněla, ač jí také někdy připadlo, neřekl–li to jen tak. Podívala se zase zpod záslony… Svítil ještě. Ulehla, chtějíc zvěděti, jak bude soused dlouho vzhůru.

Ale když poté do světnice zahučel ohlas rohu a temný zpěv ponocného, jenž v plášti, v beranici a s pikou v ruce zvolna kráčel ulicí:

Odbila jedenáctá hodina,

chval každý duch Hospodina

i Ježíše jeho syna.

Opatrujte světlo, oheň,

ať není žádnému škoden –

spala již Márinka Snížková. A Věk dosud svítil.

Stávalo se vnučce Snížkové, že když se ráno probudila, že cítívala podivnou tíhu na mysli, neurčitý smutek; zdávalo se jí, že je opuštěna, jako by se neměla nač těšit. S takovým smutkem vstávala a nadarmo se mu bránila i dlouho za dne a rozpomínala, co jí je, že nemá žádné příčiny. Ale toho rána, jak oči otevřela, bylo její první, co se večer stalo, jak se setkala se sousedem; bylo jí volno, pěkně. Ležíc vzpomínala na vše, jak bylo, a pak, jak se ozval babiččin hlas, chutě vstala, svěží, jako vlaštovička.

Věk, když ráno, časně, vyšel před krám, upřel nejprve zrak na Snížkovo stavení, jež v jitřním šeru ještě temno stálo, a vzpomněl si maně, že Márinka ještě asi spí. I mihla se mu zas, jak ji včera večer, přišed domů, chvíli měl na očích, ve velkém šátku, s chomáčky sněhovými na vlasech i na řasách, jak se upřímně lekla a na něj se podívala.

Tu ta malá příhoda zběhla se nedlouho po tom, co vyzvěděl Věk, kdo je vlastně jeho horlivou čtenářkou, a když proto začal si bezděky všímati sousedčiny vnučky. Na ní už beztoho od svatodušních svátků, co s ní na kůru zpíval, déle utkvěl jeho zrak, kdykoliv ji potkal, nežli na ostatních děvčatech. Než to hleděl na ni jen jako na pěkný obrázek. Měl ji za dětinu ještě, jako za panenku. Až pak přišlo to s těmi knihami a to, co mu matka pověděla. I toho si všiml, že dosud nebyla nikdy u něho pro nic v krámě, ač jiná děvčata dosti často přiběhla, že je před ním nějak plachá, jako by se mu vyhýbala. A přece zase byl její pohled tak milý a jemu zdálo se, že ho ráda vidí.

Když ji potkal odpoledne po onom večeru, kdy ji bezděky tak zalekl, zarděla se jako mák. Zalahodilo mu to; sám však, ač ji měl za onačejší všech městských děvčat, zůstával k nijako dřív, ledaže teď spíše s ní mimochodem promluvil, na babičku se zeptal nebo zažertoval.