Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl druhý)», sayfa 16

Tu noc před Štědrým dnem bylo v Dobrušce živo, a nejvíce ve staveních, kde té doby se odbývaly přástvy. Z toho, co děvčata přes úkol přepředla, i z toho, co přidala na hotových, pořízeno jídlo, buchty, koláče i káva; mládenci pak, kteří na přástvy chodili a žertem děvčatům nitě trhali nebo pazdeří z klína setřásli, opatřili pivo, rosolky. Bylo veselo, všude až přes půlnoc, někde až do úsvitu.

F. Věk jako loni, tak i letos nešel nikam, ač věděl, že všichni mladí jdou a že mu to budou míti za zlé. Ráno pak, na Štědrý den, se podivil, že nebyl sám. Od Barky, děvečky Snížkovy, se dověděl, že Márinka také nikde nebyla, že se sice chystala celý den, ale samý večer že se pojednou rozmyslila. Nemocná nebyla. Divil se tomu, ale hrubě si tím hlavy nelámal.

Štědrý večer, bez vánočního stromku, jako všude tenkráte bylo, slavil po matčině přání s veškerou svou čeledí. Zachoval také kvůli matce a pro vzpomínky na chlapecká léta všechny obyčeje, ač dle zásad svého vzdělání měl jimi i všemi těmi nevinnými pověrami povrhnouti. Na jitřní však nešel. Netušil, že tam někomu scházel.

Márinka Snížková se nadála, že tam bude, buď u primu u houslí, nebo u tenoru. Těšila se již zvečera na jitřní, více nežli kdy jindy, až se jí babička zeptala. Vnučka jí řekla, že na pastýřskou mši, jak budou pastýři zpívat a pastýřky a dudy hrát, že to je takové pěkné. Pastýři zpívali i pastýřky, sama měla jeden pastýřův hlas, a na varhanách hráli jako na dudy, a přece ji ta všecka pastorála tak netěšila.

Zato na slavný den, před hrubou na Boží hod, rázem se zapýřila a zaradovala, když Věk přišel na kůr. Nenadála se ho, když včera nebyl, a nevěděla také, že regens chori ho požádal, aby zazpíval velké tenorové sólo. Mladý kupec, jak se vítal s hudebníky a ochotníky, jichž byl dnes plný kůr, netušil, že Snížkovu příchodem svým tak vzrušil. Ale pak, když stoje vedle ní zpíval, byl při hlase a zpíval pěkně, a partesy obraceje stranou pohlédl, byl až překvapen pohledem své mladičké sousedky, jenž na něm upřeně tkvěl, vyjasněn, s nelíčeným obdivem a tak oddaně zároveň. Až jej to zarazilo a všiml si, když Snížkové vnučka hned poté vpadla, že se jí třásl hlas a že chvilku zpívala nejisté.

V ten okamžik mu připadlo, jak tenkráte večer, kdy ji potkal vracející se z přástvy, že všimla si ihned jeho oken, že je tam tma. Po žádných jiných se neohlédla. Tenkráte toho valně nedbal, ale teď po tom, co postřehl, vypadalo to jinak. Myslil na to i pak doma; ale jak sám o sobě pochyboval a nevěřil a nechtěl věřit, usmál se sám sobě, co si to myslí. I je–li tomu tak, to že je na okamžik, že co taková panenka, ta že je vrtkavá, nestálá. A pak – Paula byla také jako andělíček, a přece –

Přece mu to nebylo nemilo a na okamžik byl tím pomyšlením jako stržen, jak by bylo hezké, kdyby ho takové děvčátko mělo opravdu, upřímně rádo, ale jen jeho, opravdu, beze lsti, bez přetvářky, bez ohledu na jeho postavení a jmění. Ale hned zakroutil živě hlavou, jako by to bylo nemožné, jako by to bylo jen marné myšlení, vstal a chopil se houslí.

Vtom mu matka přinesla psaní. Bylo od Hněvkovského a obsahovalo veršované přání k vánocům i k novému již roku, a také mnohé jiné zprávy, zvláště o Krameriovi, o Expedici, o Heldovi i o Thámovi. O tom nebylo mnoho, poněvadž Hněvkovský, jak psal, málo ho vídá, zvláště když Thám, jsa u Šenfeldovských novin, nikdy teď do Expedice nepřijde. Ale hlavní je to, že je u divadla, že hraje a pilně překládá a sám snad zase nový kus skládá. Jinak, jako doma, že je všecko u něho při starém, že se ještě nic nezlepšilo, protože na Thámovi spokojenosti hrubě není vidět, a že prý často bývá u Modrého hroznu. Ač se Věk mohl podobné noviny nadíti, přece se nad ní vážně zamyslil. Paula tedy nepolevila a drží pořád ještě se svými proti němu.

Poslední novina toho listu, ač byla vesele psána, mladého kupce neobveselila. Hněvkovský psal o Šedivém, že je teď nešťastným pastýřem, protože se s jeho pastýřkou staly tak divné věci. Jistěže se pamatuje (on Věk), co v Expedici o ní slyšel, jak se Šedivý namáhal dostat se za ní do baronova domu, a že se tam dostal, jak už (Hněvkovský) jednou psal, že to Šedivý pořídil jako učitel německého jazyka, že tu slečnu tak učil, až se s ní v hraběcí zahradě Gallasovské večer při měsíčku sešel a tím své vyučování skončil, jelikož, jak slyší, starý baron Materna něco zvětřil, a proto dal neteř tajně z domu. Ale Šedivý, jemuž Amor byl milostiv, že vyzvěděl, kde slečna je, u měštěnína bohatého, a také že to pořídil, že mohl jí psaníčka posílat.

A také ona, ta Maternová, že mu několikrát psala. Ale pak dost, jako by uťal, ačkoliv se v domě nic nezměnilo. Tajný posel, služka, zůstala věrna; zato slečna přestala sama dopisovati. A to že Šedivého trápí a že jistě teď nějakou truchlohru složí, když sám tolik a zbytečně truchlí nad ženskou nevěrností, které se mohl nadíti.

Věk to tak zlehka nebral jako přítel Hněvkovský. Drže list v ruce, hleděl do země a myslil na Tháma, na Šedivého, na Paulu, s níž se mu Betyna na mysli kmitla, a na tu Maternovou. Byla také taková nezkušená panenka z venkovského zákoutí, povídali to v Expedici, byla hodná, a medle – Pojednou mávl rukou a kvapně vstal. Rozsvítil a sedl ke knize.

To o vánocích bylo naposled, co déle a vážně uvažoval o ženění a o ženských. Přivedla jej na to bezděky vnučka staré Snížkové. Došel však k divným koncům a dřívější nedůvěra jeho jenom utvrzena těmi zprávami z Prahy a vlastními úvahami. Při tom zůstal a ženění zůstalo v dalekém poli.

XXII. KE KORUNOVACI

Zato si hleděl tím více svého obchodu a počal si také všímati veřejných záležitostí. Loni se vyhnul ještě veliké hromadě obecní, letos, když se jak obyčejně odbývala po Novém roce, podíval se do ní. Sešli se tam purkmistr, konšelé a všichni sousedé. Ti, aby vyslechli počet své obecní zprávy, jejž předčítal syndikus či písař. Než ten počet nebyl hlavní věcí. Sousedé, jak seděli na lavicích nebo na židlích, oholení, v kabátech nebo kožiších, mnozí víc sedláci nežli měšťané, v prostých vlasech nebo do copu svázaných, starali se více o korbele, pinty a džbány, aby je měli pořád plné, neméně aby se jim dostalo nejlepších homolek, hodně proleželých, pěkně začervenalých, s kmínem, kteréž s chlebem a máslem, jako všecko to pivo, šly na obecní outraty. Ukusovali z krajíců i z homolek, zapíjeli a zase žvýkali, až jim pod spánky kopečky naskakovaly, a hleděli na syndikusa, jenž s brkem za uchem seděl v čele za stolem, mezi radou a konšely a vedle purkmistra a četl obecní účty. Hleděli, mrkali i hlavou pokyvovali, jako by poslouchali; to ti přední. Vzadu již polohlasný hovor se probouzel. Ale ani ti, ani oni nedbali hrubě cifer a udání písařových, jedni pro pivo a homolky, druzí také pro to i proto, že byli přesvědčeni, že je všechno v pořádku.

Jen Věk kupec, stojící v pozadí, stranou velikých zelených kamen, bedlivě všecko pozoroval, i poslouchající sousedy i čtoucího i konšely, kteří vážně před se hledíce, v duchu se těšili na pečínku a sklenku vína, na něž je purkmistr po hromadě pozval, rozumí se také na obecní útraty. Zatím poslouchali spokojeně a bez starosti, vědouce, že všecko bude jako loni, že se pivo vypije, homolky snědí a účty schválí. Netušili však, že ten nejmladší soused v pozadí jich nechválí, že vidí, jaké je, byť i ne nepoctivé, ale ledabylé hospodářství, jak se zbytečně penězi plýtvá, jak by leccos dobrého se dalo pořídit a leccos také zrušit, jako to pití a jídlo samo. Sám, poněvadž sklenici přijati musel, nepil a nejedl a jen si přiťukával, když sousedé mu „zavdávali“, již plni hovoru, kdy hlas dočítajícího syndikusa zanikal v obecném šumu. Jak sousedé mladému kupci zavdávali, připil mu nejeden z nich na to, až také on tamhle u stolu bude sedět mezi konšely, a třeba ještě výš, ale konšelem že musí být a bude, a to proto, že má vtipy a učenost a boty, protože nechodí v létě bos a bez punčoch jako tamhle konšel Pinkava, který jen svá chlupatá lýtka ukazuje a ne své rozumy.

F. Věk už prve, když účty slyšel, uznal, že by tam bylo třeba hodně zamíst a že by s tím bylo hodně práce; ale nyní, když mu předčasně ten „konzulát“ nabízeli, upřímně, nebo jako pernikář Pecen ze zlosti na konšela Pinkavu, a když viděl, že velikou hromadou začíná pivo vládnout, vytratil se ven.

V tom už se stal mladý josefinista dobrušským sousedem, začav se zajímati a starati o záležitosti své obce, kterou dříve jako nezkušený student Abderou nazýval a o ní vtipkoval. Teď počal na nápravu pomýšleti. Sousedských však zábav si dosud málo hleděl. O masopustě nešel nikam a nikoho nezval; o ostatcích v pondělí pak, nedbaje obvyklého veselí a čtveráctví, chtěl odejíti za obchodem do sousední vesnice. Ale jak kus z domu vyšel, zadrželi ho známí i veliký hluk, jenž se víc a více blížil s maškarami. Byli to synkové městští divně a směšně přestrojení, ten v kožichu za medvěda, ten za medvědáře, onen za žida; ten v divném fraku a čepici i ve velikém nose si vykračuje, nesl kočku v kleci, soused jeho pískal na píšťalku a tloukl na bubínek, nemoha přehlušiti štěkot a láni čtyř psů, z nichž každý byl odjinud a jež na oprati vedl synek v červeném fraku naruby obráceném, v divném papírovém klobouce a v dlouhých vousech z koňských žíní.

Splašená kočka v homolkové velké kleci lítala jako divá, cenila zuby, prskala, psi štěkali, bubínek duněl, píšťala ječela a v tu divokou, neladnou směs zahřmíval přes tu chvíli medvědář:

„Pré – para – duj!“ uhodil vamporou medvěda, jenž řetězem řinče a mruče sebou škubal a tancoval na radost hojného kol obecenstva, dětí, mladých mužů i žen i starých. Všichni měli zálibu v té maškaře a všichni se k ní se smíchem tlačili, takže policajt v šedém fraku se zelenými výložky a se zeleným chocholem na třírohém klobouce sotva ubránil přestrojené synky před návalem a tlačenicí chechtajícího se obecenstva…

Věk, ustupuje davu, dostal se bezděky až na podsíňku staré Snížkové. Tam zůstal, nemoha na ten okamžik dále. Díval se na tu pestrou chumelici i na maškary, ale vtom, jak se maně ohlédl, na ně zapomněl. Zase ten pohled! Všech zraky se v ten okamžik upíraly na bláznivé divadlo, jen jasné, pěkné oči mladé Snížkovy panenky tkvěly na něm, a tak cele, oddaně, jako by pro ně kolem nic nebylo. Ale vtom se již mladé líce její zardělo. Postřehla, že byla v tom svém pohledu překvapena. Mladý však kupec rychle obrátil zrak, jako by nebyl nic viděl. Vyhýbal se, než i ze šetrnosti tak učinil. Když se pak za chvilku obrátil, chtěje dále jíti, Márinku již nespatřil. Zmizela ze skupiny děvčat, s kterými stála, a marně se po ní ohlížel.

Poté ji neuviděl kolik dní. Všiml si toho. Když ji pak potkal, nezastavil se s ní, a jen pozdravil. Bylo to z úmyslu. Ale aby si jí nevšiml, když ji zahlédl buď na ulici, nebo naproti, toho nedokázal. Vídal ji, jak se jaro blížilo, častěji nahoře na sedničce u okénka plného měsíčných drobných růží a jiných květin. Hleděla si jich pilně a zalévala je obyčejně, když on meškal dole v krámě. Byla však patrně ráda, když se znenadání ukázal naproti, v okně svého pokojíku, a ji pozdravil; ale tu se pak sama dlouho u okna nezdržela.

Na prvního máje záhy zrána vytrhl se F. Věk na sedničce ze spaní. Nakvap se ustrojil a usedl ku psacímu stolku, neboť mu připadlo, že včera zapomněl napsati gratulaci, a ta že musí ještě dnes a teď ráno pryč, aby došla včas k formanovi do Prahy se vypravujícímu a také včas do Prahy, kde zanedlouho tohoto měsíce měl slaviti Kramerius sňatek se svou Vefinkou. Mladý kupec psal a skládal srdečné přání, mysle přitom, aby znamenitý vlastenec byl šťastnější nežli Thám, a bude–li…

Vtom, když dopisoval, zazněla zdaleka hudba. Hudebníci slavili jitro prvního máje. Hráli pěkně. Byliť ze školy Věková kmotříčka, regenta chori. Na okamžik mladý kupec poslouchal, pak vzpomněv, co je, vstal a otevřel okno. Naproti na dvou malých oknech nahoře na sedničce u Snížků visely dosud nehnuté bělostné plátěné záslonky. Všiml si toho, ale pak uváben upřel zraky na rozložitou, vysokou hrušku starou, obalenou bělostnými nesčíslnými květy, stojící vzadu za Snížkovým stavením. Také za jeho sousedními domky a příbytky, Věkovi naproti, vznášely se koruny kvetoucích stromů nad šindelové střechy do ranního svěžího vzduchu. Dlouho však nestál. Vychýliv se ještě z okna po hudebnících, kteří se u každého domu zastavovali, usedl zas a dopisoval gratulaci. Hudba mu v to hrála: lesní rohy, trouba, klarinety a basa; a již také plněji mu vnikalo do sedničky májové světlo a v něm zaleskla se plocha jeho pěkného klavíru i hřbety knih nad ním na stěně.

Jak se pak hudba již hezky blízko ozvala, ohlédl se, maje již jen několik slov dopsati. Nedopsal však, nýbrž jak seděl poloobrácen, zadíval se naproti. Tam v ten okamžik vyhrnula se bílá záslonka rychle do výše, okénko se rozlétlo a v něm za kvetoucími květinami povychýlila se vnučka staré Snížkové. Kvetoucí stromy v pozadí i všechny střechy a štíty protějších stavení byly té chvíle již v plném proudu ranních paprsků. V nich vyjasnila se lomenice starého Snížková stavení, v nich zaskvěly se živější barvou květiny v oknech sedničky. Nejpěkněji svědčily mladé dívčí hlavě za květinami, prostě, ale vkusně učesaných hojných vlasů hnědých, čistého, jako dětského ještě čela a svěžích, pěkných lící. Vyhlížela hudebníky, kteří v šosatých kabátech i ve fraku úzkých rukávů a vysokých límců, v třírohých kloboucích a v punčochách, stáli opodál blíže sousedovy podsíně a hráli nějaký pěkný „minet“.

F. Věk zapomněl toho okamžiku na psaní, ale nevstal, schválně, aby nesplašil svůj protějšek. Nechav všech úvah, hleděl jen na sličný zjev svěžího děvčete, jež mu v ten okamžik připadlo jako orosené poupě. Ale pak když viděl, že upřela své zraky zkoumavě na jeho okno, přistoupil náhle z pozadí svého pokojíku k oknu, na okamžik zápasiv, má–li tak učiniti. Viděl, že jí v očích zrovna zasvitlo, když jej zhlédla. Živě pokynula hlavou a usmála se mile na jeho pozdravení.

Vtom přistoupila stará Snížková k oknu. F. Věk, prve nežli ho spatřila, rychle, jakoby ze strachu, aby nebyl postižen, ustoupil. Zahaluje gratulační list, po očku díval se na protějšek. Tam babička s vnučkou hleděly dolů do ulice a naslouchaly hudbě pod nimi hrající.

Prve, jak viděl Márinčino živé pohnutí, byl mile jat. Tomu dojmu se nemohl ubrániti. Nyní však už měla zase rozvaha vrch i nedůvěra. Dojem půvabného obrázku si tím zkalil, ale obrázek ten, zjev mladé, svěží dívčiny nechtěl mu přes všechny zásady tak snadno z mysli. –

V tu dobu počaly docházeti různé a většinou samé veselé noviny. Nejvíce jich mladý Věk věděl. Měl je z novin, z psaní Hněvkovského i Heldových i ze zpráv formanů, kteří z Prahy přijížděli. Bylo jisto, že se císař Leopold dá v září korunovati na českého krále. V máji už zaslechli, že se královská zahrada na Hradčanech, dotud tak dlouho zpustlá, znovu a krásněji zřizuje; nedlouho poté oznamovaly noviny, že dvorský komorní furýr, Lenoble, jako dvorský kvartýrmistr, přijel na královský Hrad, aby upravil všechny byty pro dvůr i Svatovítský chrám pro korunovaci.

Formani i pocestní vypravovali, jaký je v Praze shon, jak už teď přede žněmi se změnila místem k nepoznání, jak všude čistí, obilují a opravují domy, dláždí ulice, jak už teď páni stavové dávají na svůj náklad poříditi více lamp do ulic, že poblíž Kamenného mostu vystaví se lodní most, jak všecko se v Praze zdražuje, ačkoliv ouřadové tomu brání seč jsou, ale nejvíce že stoupají ceny bytů. Ty že si cizí panstvo již teď zamlouvá, a hubený konšel Pinkava, bledého obočí a bílých řas, pihovatý, jejž nic na světě nezajímalo nežli jeho krávy a pole, začal, zpravidla bos, s nahými lýtky, jak chodil z pole, pobíhati po zprávách, jaké jsou obilní ceny. Žasl, když přitom slyšel, že jeden polský šlechtic ujednal padesát dukátů denně za byt a jeden domácí že dostal tři sta dukátů za kvartýr, a to jenom na čas nastávající korunovace, tj. asi na čtrnácte dní! Konšel trnul nad těmi cenami, a co by se tu vydělalo; ale také se zase těšil, jak je všecko draho, že i světlo, svíčky a olej už jsou a budou dražší, protože se chystá taková paráda se světly a ohněm.

Na podsíňce u Snížků, kde za vlažných letních večerů sedala Snížková se sousedkami a kamž i někdy stará Věková si zašla na černou hodinku, zajímalo zase to, že kostel sv. Víta je teď zavřen, protože v něm už teď připravují trůn a všechnu okrasu ke korunovaci, a jakého panstva se už teď do Prahy sjíždí, a co bude biskupů, a arcibiskup že bude korunovat a,že už teď brzo tu českou korunu z Vídně přivezou.

Mluvili také o té strašlivé francouzské „leberii“, že francouzský král s královnou a s celou rodinou už museli utéci, že už jsou na svobodě a teď že bude v Paříži brzo konec, až ostatní potentáti francouzskému pomohou, až začnou do toho střílet. Všichni byli při královské rodině, a proto se lekli, když přišlo, že ta novina, kterou kurýr do Prahy přinesl, není pravdivá, že přijel jiný kurýr, a ten přinesl jistojistou zprávu, že krále s královnou zajali a pryč odvezli a že žádný neví, co s nimi bude, že už v Paryzu není kdo jist životem, když už kněze zavírají i střílejí.

Na podsíňce u babičky mezi starými sousedkami sedala za těch vlažných podvečerů i večerů také Márinka. Poslouchala, co se vypravuje, nebo sama někdy pověděla, když se hodilo, co v knížce četla. Někdy však ani neposlouchala, ani nemluvila. Zamyslila se, zadívala se před se do šera, nebo upřela zraky naproti na Věkův dům a byla ráda, když zahlédla tam se mladého kupce mihnout. Myslila často na něj. Také jí teď několikráte napadly ty starostně myšlenky, jaký je, že nepřišel ani k sv. Janu, když se tam před statuí modlili a zpívali, že nebyl nikdy na májové pobožnosti, na kterou sama tak ráda chodila, a na kůru že se již dávno neukázal, ani ne o svatodušních svátcích, jako loni.

Jako loni, tak i letos pozorovala světlo v jeho sedničce, teď, co zase spala nahoře, jak dlouho svítí, a často sama nerozžehnuvši stála v přítmí u svého okénka na sedničce, schována za květinami, a poslouchala, když z jeho otevřených oken ozývaly se do šera zvuky klavíru. Hrál tak pěkně, byla by do rána poslouchala, ale často tak smutně, že až sama se roztesknila. Proč takové kusy hrá? Myslí–li snad ještě na ni, na tu komediantku? Úzkost ji pojímala, tíseň, neklid cítila a uvažovala, jaká asi byla, hezčí–li nežli ona. Někdy jí bylo až do pláče.

Jindy zase byla na celý den šťastna, když se ráno u okna maně spatřili, když ji pěkně pozdravil a na ni se usmál. Mohla ho z okna své sedničky častěji vídati. Než nikdy se tam, když byl naproti, nezdržela. Lekala se, že je to snad na ní už znáti, že ho ráda vídá… Tenkrát po těch ostatcích kolik dní ji to hnětlo, že ji Věk stihl, jak se na něj zadívala. Vyhýbala se mu a již si pak ani pro knížky neposlala. Teď, v létě, když Věková k nim někdy přišla na podsíň, na černou hodinku, chovala se k ní zdrženlivě, ač ji ze všech nejraději vídala. Bylať jeho matkou, měl ji rád, a někdy za hovoru se Věková také o Františkovi zmínila, sem tam slovo prohodila. –

Nastaly žně. Úroda byla v okolí a všude po všem království překrásná, pohoda žádoucí. Sklízelo se snadně, že byla radost. A zrovna o nejhlavnějších žních, bylo sedmého srpna, rozhlaholily se dobrušské zvony a zvonily slavně, dlouho, mnohem déle než o největší slavnosti. Do kostela se ubíralo dobrušské „právo“ s purkmistrem v čele a s konšelem Pinkavou vzadu. Měl zelený, vyrudlý již nedělní frak, byl obut, měl punčochy a střevíce s přezkami. Nešel rád, byl by raději na poli, ale nebylo vyhnutí. Mrzutě se svého souseda dotazoval, co do té slavnosti, a že ten hoch Věkův všechno popíchl, a co oni z toho budou mít, z toho slavení, když to budou muset všechno zaplatit, když budou o to větší daně.

Snížková Márinka pospíchala také do kostela a těšila se. Věděla od Věkové, že tuhle dostal František balík knih z Prahy a zprávu, že páni, co odjeli do Vídně pro českou korunu, ji povezou tyto dny přes Moravu do Prahy, a že František, jak to přečetl, chvátal hned na faru požádat pana faráře, aby dal zvoniti v ty dva dni, co pojedou s korunou českou zemí. Farář chutě svolil a ještě že bude sloužit ten první den slavnou mši svatou na poděkování pánubohu.

Mladý Věk byl už na kůru, když tam přišla, a když mše se začala, stanul vedle ní a zpíval s ní a pak sám veliké, krásné sólo. Stojíc blízko něho, ani vzhlédnouti se na něj neodvážila. Stála, majíc oči sklopeny; ale bylo jí tak pěkně, volně, cítila, jako by ji ten zpěv povznášel. Zdálo se jí tam v kostele i pak ty dni, že je všechen proměněn, veselejší, a nezahlédla ho již ani jednou zamyšleného, jako předtím někdy býval. Věděla, že se těší, že korunu přivezli, na korunovaci, na Prahu. Ale také ji bodlo, když vzpomněla, netěší–li se také proto do Prahy, že ji, tu svou bývalou, uvidí, že se s ní sejde. Měla to toužebné přání, kdyby se také mohla do Prahy podívat; ale kdyby jej tam uviděla s ní –

Babička jí už loni slíbila, že ji jednou vezme o sv. Janě do Prahy, že by sama ráda ještě jednou ji uviděla i bratrance, jenž byl v paláci jejich knížete pána správcem. Vnučka se zmínila, že by mohly teď o korunovaci. Ale stará Snížková, to že nejde, kampak ona stará do toho babylónu, co bude o korunovaci, a také jak s bytem a kam by se poděly, Franc, bratranec, že nebude mít beztoho ani chvilku kdy, ani místa. Márinka to smutně uznala; ale pak, když si přinesla z fary dvě knížky, dostaly se tam prostřednictvím Věkovým, Vzbuzení vlastenců k očekávání Leopolda II. a pak Popsání obyčejů při korunovaci králů českých, znova po Praze zatoužila. –

Slyšela, kdo se všechno z městečka tam chystá a že Věk to všechno řídí a připravuje. Mluvilo se o tom za večerů u Snížků na podsíňce i o slávě, jaká bude v Praze. Márinka začala povídat o korunovaci, jak si to z knížky pamatovala, co se všechno děje, když krále a královnu korunují. Všichni poslouchali a nedbali, že dnes sedí déle nežli jindy. Také si nevšimli, že mají neobyčejného a skrytého posluchače.

F. Věk stál opodál za dřevěným sloupem sousední podsíně. Vraceje se domů od starého Žalmana, zahlédl společnost na Snížkovic podsíňce a vzpomněl, že by se mohl stavit pro maminku. Vtom zaslechl večerním tichem Márinčin hlas. Zastavil se, pak se tiše přiblížil a poslouchal, jak vykládá o korunovaci. Potěšilo jej to. Také její hlas zněl mile a povídala prostě, ale pěkně. Ani se nehnul, aby nevyrušil. Byl šerý, vlažný večer, jen hvězdy mrkaly. Na podsíni za sloupem uložil se hluboký stín, a proto nikdo mladého Věka nespatřil, a také pak, když pojednou vystoupil, ani hned nepoznal. Jen vnučka Snížkové. Rázem umlkla. Cítila, že se jí tají dech.

Vítali ho, musel usednout k nim. Márinka mlčela a také neposlechla Věka, když pochváliv ji, vyzval ji, aby jen dále povídala. Usmála se a řekla:

„Vy to víte líp, vypravujte vy, my budeme poslouchat.“

Mínil, když sem šel, že odejde hned, ale zůstal déle. Líbilo se mu a dal se do hovoru a nejvíce o tom, co četl v novinách, jak deputýrovaní přivezli královskou korunu na Pražský hrad, že je sice všude cestou slavně vítali, ale největší sláva že byla v Praze, co bylo lidstva všude na ulicích, v oknech, a že vojsko bylo v parádě, jak stříleli a všemi zvonili, jak korunu uložili ve svatováclavské kapli, že byla na několik hodin vystavena, a jak tam bylo zrovna o zabití, co lidí se hrnulo, aby uviděli svatováclavskou korunu.

„Vidíš, Márinko, a pak bys chtěla, abych tam s tebou jela,“ ozvala se Snížková, „kampak se mnou, starou osobou.“

F. Věk, který za řeči několikráte pohleděl na její vnučky mladé líce, jež se za toho šera zdálo přibledlé, postřehl, jak Márinka nehlesnuvši sklopila hlavu. A vtom už Věková, že by Snížková nemusela sama jet, že by Mářinka mohla s Martinckou, to že by se nemusela bát. Ale Snížková, to že nejde, a pak jak s kvartýrem. Franc že by třeba nemohl ji vzít. Věk podotkl, že s byty není tak zle, jak se rozkřičelo, že si to zvláštní komisí vzala na starost, a ostatně pan Snížek, jako bratranec staré, že by vždycky měl volný koutek v paláci.

Postřehl vděčný pohled mladičké sousedky; ale u staré nepořídil. Když se domů vrátil, myslil na tu dnešní schůzku. Bylo mu Márinky skoro líto; a jak jí to slušelo, jak hezky vypadala. A čte; čte, a o korunovaci. Kterápak z děvčat by – Ale od něho knížky ne, raději si je jinde vypůjčí. A vidí ho přece ráda, v tom se snad přece nemýlí. Přemáhá se, zúplna se vyhýbá? –

Dva dni poté, když šel před samým polednem z pole, byl horký srpnový den, stála stará Snížková na podsíňce, někoho vyhlížejíc. Jak Věka zahlédla, hned ho volala a prosila na slovíčko, a živě, všecka nějak vzrušena ohlašovala:

„Tak pojedu! Franc, bratranec, psal, a sám od sebe,vzpomněl si. Ať přijedu a Márinku ať vezmu s sebou, že ji ještě nezná, že něco uvidíme, a místa že má dost. Tak pojedeme. Udělám to holce k vůli. A prosím vás, Františku, abyste nás tam k Francovi, jako do toho paláce, zavedl. Znáte to, a my bysme tam netrefily. A vyptávat se Teď v tom zmatku babylónském –“

„Všecko, co si budete přát, paní teta –“

„A to ne, Františku, děkuju pěkně, to ne. Vy budete mít své a my taky. Za břemeno nebudem.“

„Budu mít dost času. A co Márinka?“

„Čekám ji. Ještě nic neví. Je na louce. Psaní přišlo před chvílí. Však tamhle jde – Mařenko, holka, pojď!“ vořala statná stařena a kývala živě rukou na vnučku, jež parnem zardělá, majíc šátek trochu přes čelo stažený, aby oči stínil, v pantoflíčkách svižným krokem se blížila. Věk mohl jíti; zůstal však, až Márinka došla, chtěje vidět, co bude říkat. Patrně překvapena, že Věk stojí s babičkou, zůstala na okamžik, jako když před ní udeří, když babička vesele ji vyzvala, tak aby se tedy chystala na cestu do Prahy, že pojedou. Márince se tváře, čelo do temna zarděly a v očích zahořelo. Nepromluvila, upřela zraky na babičku, na Věka. Mihlo se jí, že on nějak pomohl.

„Strýc z Prahy nás pozval.“

V tom babiččině oznámení bylo pro ni trochu zklamání, ale když hned nato Věk usmívaje se podotkl, tak aby se chystala, že už je čas, že pozejtří vytrhnou, pojala ji taková radost, že chytla babičku kolem krku a zvolala:

„To jste hodná! To jste hodná!“ Ale pak vytrhnuvši se, jako by se zastyděla nad tím prudkým projevem své radosti, vlítla do stavení.