Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl druhý)», sayfa 20

„Řekněte mně, Františku, jak jste moh po Praze tak stonat?“ otázala se pojednou. „Povídala mi maminka, co s vámi měla. Co vás sem táhlo? No, snad vás tu něco drželo,“ a stařena se usmála. Vidouc však, že se mladý kupec zapálil, obrátila řeč a nepostřehla, jak vnučka na tu její otázku bezděky sebou hnula a na Věka oči upřela čtverácky i zvědavě a dychtivě zároveň.

Věk se jim nabídl za průvodce na cestách po Praze a především jim navrhl, že by se mohli podívat do divadla, do českého, U hybernů, a kdyby bylo možná, také do velkého, aby uslyšeli operu, a zvlášť Mozartovy opery, to že je něco.

„To toho užiju!“ žertovala Snížková. „A ještě bály s urozeným panstvem!“

Věk se zarazil.

„Vy půjdete do frajbálu na Hrad?!“ otázal se.

„Strýček chce a Karolína také. Dostanou palety,“ odvětila Márinka.

Věkem to trhlo. Vzpomněl na Šedivého, ale teď také na sebe. Vtom se ho optala, ale nejisté, Márinka, půjde–li také. Když Věk odpověděl, že nedostane asi lístku, mínila stará Snížková, že by Franc, myslila svého bratrance, snad ještě mohl opatřiti jeden, kdyby on, František, chtěl. Věk chutě přisvědčil, to že by byl rád. V Márinčiných očích zasvitlo.

Ale vtom sebou trhla a babička ještě více. Zahřmělať temně rána jako hromová, až se okna zatřásla. Mladí pospíchali k oknu.

Na ulici bylo zřejmé pohnutí, jež dělový výstřel způsobil, upozorniv všechny, kteří se tu shromažďovali nebo již čekali, že slavnost se začala, že král vyjel z Domu invalidů, z jehož oken byl právě všechen svůj skvělý průvod přehlédl.

„Je právě půl druhé,“ ohlašovala Snížková, ohlížejíc se po sloupkových hodinách na prádelníku, a vyptávala se Věka, jak je to daleko, kdy asi přibudou do Prahy.

„Není to tak daleko, ale průvod bude dlouho trvat, myslím, že asi ke třetí teprve dojdou.“

Ale bylo již hodně po třetí, když ohlas dělostřelecké salvy z hradeb ohlásil, že průvod přibyl do Prahy. V tu chvíli byla již okna v pokoji a po všem paláci otevřena, jakož všude v sousedství i naproti. Na schodech křížovnického kostela tlačil se houf lidí a před nimi na prostranství k mostu stáli již mniši různých pražských řeholí a mnozí kněží až po sám skoro most, jehož vchod střehli policejní strážníci v červenobílých chocholech, aby se nikdo z obecenstva na most nedostal. Ten byl té chvíle úplně volný a liduprázdný.

Věk stál u okna s krajankami; u druhého okna tlačili se pozvaní známí starého správce před chvílí přišlí. „Karolin“ byla také nahoře, přecházela od okna k oknu. Obvazek s tváře měla dole, šátek však na tvář tiskla. Byla všecka vzrušena a rozčilena. „To zvonění! To zvonění!“ opakovala přes tu chvíli. A bylo zvonění! Zvony všech pražských kostelů hlaholily slavným, mohutným hlaholem. Chvílemi zahřměly výstřely z děl a potom také ohlas hudby a veselých fanfár se ozval. „Karolin“ při každém výstřelu sebou zděšeně trhla. Zato její mladá příbuzná z Dobrušky byla všecka blaze vzrušena nevídaným divadlem, nevídanou slávou, vším tím radostným šumem a hlukem, jenž proudil ulicemi a jenž také do výše se nesl a strhoval a opojoval. Těšila se z toho, co již viděla, těšila se na to, co uvidí, a neméně z toho, že vedle ní stál ten, na nějž se tak těšila.

Nachyloval se s ní z okna, chvilkou prohodil leccos na vysvětlenou, slyšela jeho hlas. Někdy se po něm obrátila. Zraky jejich se setkaly. Viděl, jak je vzrušením zardělá, jak její pohled zářící ohněm mládí na něm rád tkví. Ale pak se už přestali obracet. Hlahol hudby, jásavé fanfáry, temný rachot kotlů zazněl blíže, jasněji; vtom rázem utichl a zdola, z ulice, ozval se hlas, že jsou na Staroměstském rynku, že právě rector magnificus krále vítá.

„Teď už pojedou zrovna sem,“ ohlašoval Věk. „Purkmistr už krále uvítal u Poříčské brány, teď jen u radního domu klíče odevzdají, jak jsme ráno slyšeli.“

Rozčilení z napjaté, dychtivé zvědavosti zmocnilo se všech. Zraky upíraly se napravo do úzké, té chvíle pod mraky zasmušilé Jezovitské ulice, do které až zasáhla řada mnichů v černých sutanách i hnědých kutnách.

A již se tam ozvala dlažba cvakotem podkov. Jízda se blížila. V čele hudebníci na bílých koních, za nimi oddělení kyrysníků v třírohých kloboucích v bílé uniformě, v černých kyrysech, v plné parádě, muži jako hora, silní, statní, na statných vyzdobených koních. Vynořili se z temné ulice, na volný plácek Křížovnický. Zajíždějí k mostu, na most, řada za řadou.

Ani se řady netrhly, a hned jiní za nimi, městská jízda v zlatolesklé uniformě.

Vtom stará Snížková a jiní z diváků hlasně užasli. Roztrhlať se nad Křížovnickým pláckem clona mraků; rázem se projasnilo a jasnilo se valem. V tom náhlém světle zatřpytily se zbraň i zlato jezdců i kované řemení jejich koní, a v něm také vynikla pestrost dlouhého průvodu, jehož nejpřednější se teď zastavili, ale již daleko na mostě, jak král na Staroměstském rynku stanul.

Věk s krajankami dívali se hodně zvysoka; tím pohled jich nebyl nejplnější, zato však měli volný přehled a viděli dobře celek, ohromný, skvělý průvod, an před nimi z šera Jezovitské ulice se vynořoval na plné světlo prostory křížovnické, an se pak tratil jako třpytné a pestré vidění pod mohutným obloukem Staroměstské mostecké věže.

Koňský dusot poutichl, rachot kol se ozval. Za jezdci v čele průvodu objevily se dva jednospřežné vozy, pak pojezdní rytířů i pánů, ale bez koní, císařovi pojezdní, všichni ve třpytných liverajích. Za nimi kráčeli koně z císařských koníren; každého z nich vedli dva pacholci. Zvířata ušlechtilá, krásná, bohatě sedlaná. Za nimi trubači a bubeníci na koních troubili a bubnovali na ozdobných troubách i kotlech. Ohlas však jásavého, mocného volání nadšených zástupů, vítajících na rynku velkém i malém krále kolem jedoucího, zaléhal až sem a přehlušoval veselé zvuky fanfár. Trubači přejeli, za nimi dvorní furýři, pak se objevila skvělá kavalkáda české šlechty, napřed stavu rytířského, pak panského. Na ušlechtilých koních bílých, vraných, hnědých, bohatě osedlaných i ozdobených seděli jezdci odění v gala, potomkové starých rodů domácích i přistěhovalých: Desfours, Palffy, Nostic, Vlček, Dohalský, Pachta, Špork, Waldstein, Sternberg, Vratislav, Černín, Kolovrat. Za jezdci řada nádherných kočárů, nejprve rytířské, pak panské. Před každým šli sloužící v liveraji a dva z domácích ouřadníků okolo vozu, z každé strany jeden.

Již chvíli nemohl Věk nic vysvětlovat a určovat. Tak veliká nebyla jeho znalost kruhů šlechtických. Ale vydatnou pomoc poskytl veselý palácový správce „Franc“, jenž přiběhl také nahoru. Ten nyní svým hostem vykládal průvod, jak jen z té výše bylo možná. Také na to upozornil, že páni kavalíři jedou jeden každý „vedle své vyvýšenosti a přednosti“. Také je skoro všecky jmenoval.

Pak kočáry určoval. S prvními, rytířskými, měl trochu nesnáz. Některých neznal, některé jen dle dohadu určil. S panskými bylo líp, a také již napřed ohlásil jejich pořad na nemalé podivení své sestřenice, jejíž zvědavost zvláště podráždil ohlášením, že za panskými kočáry pojedou povozy českých a moravských biskupů v řadě kočárů tajných rad. Márinka zatím počítala na babiččino vybídnutí povozy a Věk jí pomáhal. Už bylo padesát, šedesát kočárů, už s úžasem a na úžas ohlašovali sedmdesátý. Již jich bylo na osmdesát.

„A teď pozor, oči do hrsti!“ volal Snížkové starý bratranec s dlouhým copem. „Teď přijde teprve to pravé: náš kočár a ostatní knížecí, teď něco uvidíte! Knížata pojedou také podle své vyvýšenosti. Teď! Už! Kláry, ten za ním, to je Paar, a teď, hele, náš – to je knížepán.“

Všichni se víc vychylovali, krky natahovali, zraky napínali; nad Věkem a příbuznými z Dobrušky stál starý správce na židli a nahýbaje se ven ohlašoval, volal, až byl červený jako krocan, neboť hlas jeho tratil se v hrčení kol, v dusotu koní a šumu dole i v hlaholu zvonů, jenž se u výši nesl.

„To je krása! To je krása!“ volaly ženské; a nad nimi křičel staroch:

„Kinský! A tohle je Auersperk, on, Anton –“

Vtom umlkl, jak se u oken ozvaly výkřiky úžasu. Dole za nádhernými povozy knížecími mezi služebníky a ouřadníky kolébal se zlatolesklý kočár ohromný, plný zlacených řezeb, těžký, s kozlíkem náramně vysokým, sametem potaženým, nákladný, bohatý, ale hodně starožitný, tažený třemi páry krásných vraníků.

„V tom jede olomoucký arcibiskup!“ volal strýc, a když se všichni za kočárem ohlíželi, škubal sebou a křičel:

„Nechte tu chalupu, teď jedou ti hlavní, to jsou ti nejkrásnější: Lobkovic, a hele, koukejte, ten s těmi šimly, Lichtenstein, a ten za ním, to je Švarcenberk, to je kočárek, co? Ten je nejkrásnější, vidíte? Ten za ním není takový, to je Auersperk, on, Vlašimský.“ A jako jedním dechem doložil živě: „A teď přijede dvůr.“

Trvalo však drahnou chvíli, nežli přejely knížecí povozy a za nimi císařští pojezdní, nejvyšší hofmistr také ve trojspřežním povoze, nejvyšší štolba a jiní dvorští hodnostáři a za těmi tři heroltové, uherský prostřed, český napravo, rakouský nalevo, a dva heroltové říšští také na koních, hůlky jako onino vzhůru držíce.

Diváci již ochabující nanovo se vzpružili. Ve všech oknech nastalo pohnutí, když rozletěl se hlas, že přijede teď královský kočár. Každý chtěl spatřiti nového krále; ženské také mnoho o královně mluvily. Hlasité, jásavé pozdravy z hloubi ulice ohlašovaly nového panovníka. Již se objevila v nádherných uniformách garda drabantů, za nimi královský kočár tažený trojspřežením krásných běloušů dlouhých ohonů. Ale kočár zavřitý! –

Všecko vychylování, všecko napínání zraků bylo marné. Do zaskleného vozu, jenž prvotně do průvodu nebyl určen, nýbrž otevřený kočár, a do něhož panovník usedl jen pro prudký vítr, nebylo viděti.

A přece Márinka a všichni se ohlíželi po tom povoze obklopeném tělesnou stráží, za níž se brala císařova pážata i garda hačířů a trubači, bubeníci s kotly a jízdná uherská garda s tygřími kožemi.

Zato dole, kde kněží stáli, bylo viděti lépe.

P. Vrba v slavnostní sutaně, v pláštíku, více než kdokoliv z jeho spolubratří vyhlížel císařský povoz. A z ného také, když z ulice vyjel, očí nespustil. A také císaře zahlédl; sedělť panovník v plné uniformě na pravici k jeho straně, maje po levici císařovnu.

Starý kaplan zahlédl, jak vlídně se uklání kněžstvu jej vítajícímu tiše, úklonami; do tváře však mu dobře neviděl. Přece však hleděl, zrak napínaje, jen do vozu a pak za ním, když zajížděl k Mostecké věži. Starý kněz nehleděl ze zvědavosti. Toužilť spatřiti svého krále, kterého se nemohl dočkati, za kterého se v duchu modlil, kterého vítal pohnut s nadšením, neboť v něm vítal lepší budoucnost svého národa a skládal v něj naději, že s ním přichází nová, lepší doba poníženému jazyku českému. Vítal jej tak, jako dnes všichni vítali, kteří prohlédli, oč běží, kteří přilnuli se vší vroucností k zanedbané, odstrkované, ponížené mateřštině, jako tam opodál, nahoře v okně knížecího paláce ten mladý kupec z Dobrušky.

Rozradován, nadšen hleděl F. Věk za skvělým průvodem gard zajíždějících na most. Za nimi ještě jely šestispřežné dva kočáry palácových dam a cestovní povoz panovníkův. Na ten se Věk zadíval. Kráčeliť kolem toho kočáru pudrovaní poštmistři v červených kabátech, v bílých jelenicích, ve vysokých botách a za nimi postiliónové, také v parádě, zrovna před divizí kyrysníků průvod zavírajících. Mladému kupci mihl se na mysli starý „spěšnoved“ Sýkora v bačkorách, sedící v křesle v dusné, přetopené jizbě, vzdychající, i to, jak se mu oči zalily, když o Praze mluvil. Mihl se mu i jeho „skvostnoctitedlný“ oblek ve staré skříni. Ale již zase hleděl za skvělým průvodem, jenž zanikl Mosteckou věží na starý Karlův most a ubíral se dál za slavného hlaholu, za zvuku fanfár i jásání lidu, nahoru k Hradčanům.

Starý Snížek „Franc“ už byl ze stolice dole; Snížková, sestřenice jeho, unavená, naříkajíc na kříž, odstoupila od okna a usedla na židli. Jen mladí zůstali u okna a dívali se na plácek, kdež kněží a mniši se rozcházeli, ale kam se valili diváci z okolních, nyní již uvolněných ulic, aby se přes řeku dívali za průvodem beroucím se rovněž špalírem cechů, granátníků k Hradu, před nímž očekávali nového krále městští střelci v parádě, granátníci a u samého vchodu generálstvo, zámecký hejtman s hradními klíči na stříbrném talíři.

„Karolin“ všecka rozčilená zavírala okna. Hlahol zvonů rázem se ztlumil a ohlas hluku zdola z ulice také potuchl. To bylo v ten okamžik příjemné. Všichni v pokoji usedli u stolu. Mluvili o průvodu, žasli, že už je pět hodin pryč, a zase poslouchali starého Snížka, jenž vykládal, že panstvo na Hradčanech vystoupí, že kočáry pojedou z Hradu Prašným mostem ven, a páni s arcibiskupem a s ostatními biskupy že uvítají císaře u kostelních dveří u kaple svatovojtěšské.

„Tam uvítá nejvyšší purkrabí krále českou řečí, jak jsem slyšel,“ vpadl Věk živě starochovi do řeči. Ten a všichni Pražští ne bez podivení se ohlédli po mladém venkovském kupci, cože se tak důrazně a zrovna radostně o tomhle zmiňuje.

„Pak bude ‚Te deum‘,“ dokončoval správce paláce, „a heč – teď něco je –“

Zalehlť sem opět hlas dělových výstřelů. „To bude brzo konec. To musím dolů.“

Vstal a s ním odešli všichni pozvaní. Jen Dobrušští zůstali. Bylo již okolo šesté. V pokoji nastalo šero. Mluvili o krajanech, co asi ti, jak ti viděli průvod, purkmistr, Pepíček Exnerů a co on, Pinkava.

„Půjdu se tam podívat,“ oznamoval Věk, maje se k odchodu.

„Teď? Zrovna?“ otázala se Márinka a pak, odmlčevši se, váhavě dodala: „A do divadla nepůjdete?“

To nebyla jen pouhá otázka. Cítil to z tónu hlasu; jak tím překvapen upřel na Márinku oči, sklopila zrak. Ale jak poté řekl, že nepůjde, že se podívá na krajany a pak k Hněvkovskému, postřehl zákmit uspokojení v její tváři.

XXVI. VARIA

Na schodech i pak, když vyšel z paláce, na ulici ješté, se v duchu Věk ptal, cože se Márinka tak ptala na divadlo. Jasné však a určité odpovědi nebylo, a také ne klidu a místa k uvažování. Rozproudiloť se kolem lidmi jako přívalem. Rozcházeli se z uvítání. Věk, kráčeje směrem k Poříčské bráně za krajany, musil se chvílemi zastaviti. Hlahol zvonů již umlkl i salva z děl na hradbách naposled zahřměla za prvního soumraku. Zato ulicemi hlaholila hudba. Různé kapely, tu větší, tam menší, kráčely v čele cechů prapor svůj doprovázejících.

Už se hrubě soumračilo, když Věk došel ke Zlatému bažantu. Z krajanů tam nezastal žádného. Byliť ještě v městě. Již odcházel, vtom potkal Exnerova Pepíka. Věk se ho ptal, jak viděl, měl–li dobré místo.

„Ale dobře, brachu, všecko jsem viděl. Užil jsem dost, ale teprv teď užiju,“ dodal, směje se. „No pojď, nepospíchej, chvilku počkej, bude ti stát za to. Náš konšel –,“ a smál se zas. „Pinkava, ten bude o dnešku vypravovat! Ten toho viděl! Haha!“

Věk musil s krajanem a zasedl s ním v koutě poblíže dveří, kde bylo ještě trochu místa.

„Někams ho zaved, na špatné místo,“ mínil Věk.

„I nezaved. On tam jel sám.“

„Jel?!“

„Jeho lakota ho svezla, haha – Já mu dám smát se mně. Víš, jak se zubil, když ty ženské mně to vyvedly. A tak jsem naved aucknechta, aby ho zjednal s forou, kousek jen, za bránu, na dnes časně ráno. Stálo to kolik dvacetníků, ale vem to nešť!“

„A Pinkava jel?“

„Jel, jak by nejel, za groš by blechu hnal. Jel za Koňskou bránu někam do vsi; aucknecht ho poslal do nějakého dvora, ale on tam žádný není, že prý mu tam naloží nějakou bednu s máslem a masem nebo co a že bude do osmé ráno zase tu a že dostane tři zlaté. No, on a tři zlaté a vydělat je asi za dvě hodiny. Přivstal si dost –“

„A ještě se nevrátil?“

„Kdepak! Spletli jsme ho s hodinami a s cestou a jak tam je daleko. Když se vracel, už byla brána jistě zavřena, a nepustili ho. A tak se díval na průvod za branou na pole.“

Mladý soused se dal do smíchu a smál se a rukou na odpor mával, když Věk myslil, že je to trochu moc.

„Nic, patří mu to. Vždyť věděl, že o osmé brány zavrou. Proč je takový lakomec!“

Ale vlk byl za humny. Ještě o něm mluvili, a vtom vstoupil Pinkava s vydrovicí na hlavě, s bičem v ruce, v ublácených botách a rozhlížel se nějak rozčertěný hospodskou jizbou plnou lidí a kouře. Škubl sebou, bílé řasy mu zamrkaly; přistoupil chvatně ke krajanům.

„Dej mně tři zlaté!“ zvolal prudce na Exnera. Veselá kopa na něj, co chce, a na podomka ho pak odkázal, ten že ho zjednal.

„Však já už vím. Tys ho naved. Ani tam takový dvůr není. Co jsem se nahledal! Měli jste mne za blázna. A slavnost jsem propás. Nepustili mne do města. A celý den krmení koňům, a člověk snad také něco chce. Kdo mně to nahradí? Zaplať! Aucknecht nechce nic dát, když jsem nic nepřivez! Jak bych přivez, ty votipero bláznovská. Zaplatíš, nebo tě nechám v Praze a nevezmu tě na vůz. A provazy zaplatíš taky –“

Konšel nedbaje, že se všecko po něm ohlíží, škubal sebou a dorážel na mladého krajana, jenž se jen smál a žertem ho odbýval. Věk konce toho jednání nevyčkal. Vytrativ se ven, zamířil ku Prašné bráně a Celetnou ulicí na Ovocný trh. Setmělo se již a začal zase váti studený vítr. V něm třásly se a zmítaly zarděle plameny lamp, jichž po ulicích hořelo více nežli jindy.

Věk zašel k Modrému hroznu, proti divadlu, jak měl s Hněvkovským ujednáno. Modrý hrozen si proto vybrali, poněvadž se nadál, že se tam sejde s Thámem. Chtěl s ním mluvit a také ho, kdyby šlo a se hodilo, požádat, aby mu zprostředkoval lístek na korunovační představení, na novou operu Mozartovu, a kdyby nebylo možná, alespoň na pozejtří, na pátek, kdy bude Don Juan, jak se od Helda dověděl, a kdy, jak se proslýchalo, také dvůr do divadla přijede.

U Hroznu bylo plno. Zahlédl tam mnoho herců, zpěváků a hudebníků, z nichž mnohé znal ještě ze studentských dob. Tháma však mezi nimi nespatřil. Když Hněvkovský přišel, poseděli tu dlouho. Tháma se však nedočkali. Také nazejtří, po slavném vjezdu, se s ním neshledal, ač se nadál, že jej asi zastane večer o českém představení u Hybernů, kam zašel se svými krajankami. „Karolin“ s nimi nebyla, poněvadž se jí zase větřice v hlavě tuze rozbláznila. Věk však měl podezření, že ta větřice je z českého představení, do kterého se ani dceři vrchnostenského služebníka nechtělo, jelikož je měla za něco sprostého, jen pro lidi, kteří neumějí německy. Jindy by se byl Věk více rozhorlil; dnes však mu bylo vhod, že stará panna s nimi nešla. Také se po Thámovi hrubě neohlížel. Byl rád, že ho tu neviděl, poněvadž se obával, že by tu s ním byla Paula. A to setkání by mu dnes bylo nejmíň příjemno před krajankami, vlastně před Márinkou.

Celé dopoledne dnes s nimi meškal. Vedl je na Hradčany, do královského Hradu, kde dopoledne nový král uděloval audience a kde bylo nadobyčej živo kočáry panstva, nejvyšších úředníků Království českého i jiných, gardou, hačíři, lidem domácím, venkovským i vojskem. Stará Snížková se nepřestala divit. Jen to těžce nesla, že nemohli k Sv. Vítu, do kostela; ten, jsa upraven pro nastávající korunovaci, byl zavřen. Její vnučce se však vše líbilo a nic jí nescházelo. Dopoledne jí uběhlo jako chvilka. Odpoledne zůstala s babičkou doma. A zas na večer se těšila, ač se ho také strachovala. Ani toho nemohla zatajiti.

Věk viděl, když vcházeli do divadla U hybernů, že je nějak rozčilena. Maně mu připadlo, že se jí včera tvář vyjasnila, když slyšela, že on nepůjde do divadla. Cože se ho bojí? Netušil, jaké myšlení mělo děvče už doma, cestou, a teď v Praze, jak kolikrát si vzpomněla na tu „komediantnici“, neshání–li ji, nemluvil–li s ní a není–li v divadle, a že ji snad uvidí a Věk že bude jen na ni hledět.

Poněkud se upokojila, když zasedli v lavici na svá sedadla v bývalém refektáři a když Věk se choval k nim jako ráno, jako do té chvíle, s plnou pozorností, šetrně, když si jenom jich hleděl a všímal. Živě vykládal o českém divadle, jaké mělo začátky, jaké má nesnáze. Kolem to šumělo a bzučelo živým hovorem čekajícího obecenstva, jež bylo vpředu, v přízemí měšťané v copech i bez nich, měšťanky v divných čepcích a kloboucích a salupech, za nimi řemeslníci, dnes také venkované, sem tam studenti dole i nahoře na galériích, kde to šumělo a zvučelo hovorem i smíchem a žerty studentů, učedníků, tovaryšů, děveček a jiného pracovního lidu, jehož tam bylo plno, plničko. Preclikář tudy obcházel i uzenkář, a roznášeč piva hlasitě volal: „Pivo! Pivo!“

Olejové lampy na stěnách i v lustru od stropu svítily začervenalou září na skrovný stánek Thálie, ne tuze bohatě malovaný, rozlehlou prostorou, donedávna klášterskou, na různé její obecenstvo. Neleskly se tu zlaté porty vojenských stejnokrojů, ani vyšívání na sametových kabátech, nešustilo tu hedvábí, aniž se třpytily drahokamy. Bylo tu málo záře a lesku i pohodlí. Ale všem se tu líbilo, všem bylo na tvářích viděti, že jsou tu spokojeni, že se již těší.

Věk, zjistiv si, že tu nikoho od Thámů není, nabyl plného klidu a věnoval sejen svým krajankám. Tiše jim ukazoval tu tam znamenitější osobu z pražských vlastenců, které znal. Před nimi hodně vpředu seděl vlasatý sedlák v zeleném kabátě vedle šedovlasého kněze.

„To je Vavák a vedle to je P. Vrba,“ šeptal Věk a vykládal, kdo jsou, a jmenovitě o Vrbovi, že byl také u nich v Dobrušce. Vtom už své společnice zas upozorňoval napravo, na mužíka v kabátě žemlové barvy. „To je Melezínek, stojí vedle tiskaře Zimy z Malé Strany, pernikář, vlastenec, ten pro divadlo žije a skládá vždycky básně na památku českých her a písně chvály všem, kteří české hry dívaď hrají. Podívejte se, jak se vesele rozhlíží, to on má radost, že je tak plno.“

V první řadě nastalo hnutí, jak uvolňovali přístup k sedadlu nově příchozímu v tupetu a jeho mladé paní. Věk bezděky se dotekl Márinčiny ruky a živěji ji na příchozího upozorňoval, to že je Kramerius. Melezínek prve mladou krajanku tak nezajímal; nyní však natáhla krček a napjala zrak, aby zhlédla toho, jehož knížky a noviny tak ráda čítala. I starou Snížkovou zajímal, ale neméně si všimla s Márinkou jeho mladé, vysoké, pěkně urostlé paní. I Věk na ni bedlivě upřel zrak a vzpomněl si, co mu Kramerius předevčírem večer řekl. Ale vtom zpozoroval také Šedivého, kterého pro lidi před nimi sedící i stojící v místnosti ne nadbyt osvětlené dosud nepostřehl. Mladý spisovatel vstav živě vítal Krameria a jeho paní.

Věk viděl, že český expeditor usedl vedle Šedivého a že mu po chvilce něco šeptal. Snad se to týká té jeho šlechtičny. Šedivý by asi, myslil Věk, nejraději slyšel, že je ta paleta do frajbálu jistá. Už dnes ráno se byl Věka u Hněvkovského zeptat, jak s ní bude. Jak byl rád, když uslyšel, že to asi půjde, že správce z paláce Mannsfeldského se přičiní. Zdá se, že Šedivý dosud neví o slečně to, co Held viděl a pověděl. To, co nyní Kramerius Šedivému pošeptal, jistě to nebylo. Nebyl by se nešťastně zamilovaný spisovatel na takovou novinu usmál a nebyl by se také Krameriově paničce klonil.

Stará Snížková byla zabrána do rozprávky, kterou s ní začal nějaký měšťan starý vedle ní sedící. Byl už nahrbený, vrásčitý, ale čilý a patrně všechen tu šťastný. Také o tom hned sousedce z Dobrušky vykládal, jako by byli staří známí. To, co povídal, mohl, jak myslil, kažclému zde pověděti. Byliť všichni jednoho smýšlení. Starý měšťan o tom mluvil, dokládaje, jak se na ty české hry těší, to že je vždycky svátek, když jsou a když může jíti.

V orchestru zahrála hudba. Pak začal Zimův kus hrdinský, rytířský o Boženě a Oldřichu. Vystoupili rytíři v divadelně historických kostýmech, na rok ne zrovna věrných, v plné zbroji, vystoupil kníže Oldřich a měl dlouhou řeč živě přednášenou; ta se nad jiné líbila starému měšťanu, jenž oka z jeviště nespustil a poslouchal, že mu ani slůvko neušlo. Spokojeně se usmíval, hlavou pokyvoval, chvilkou si i potichu ze samé libosti zamručel nebo tlumenými výkřiky a slovy hercovu řeč glosoval:

„Vida, vida! – Aha! – ach – ach – A česky, pěkně česky – A kníže! Zeměpán!“

A za chvilku zase:

„A všecko česky… To bylo! Bože!“

Vtom jak knížeti nějaký lech rovněž jadrně odpověděl, usmíval se staroch a radostně si opakoval:

„Od stavu, od stavu, a taky česky. Tenkrát! Inu, inu!“

Staré Snížkové to trochu vadilo. Márinka však neslyšela. Divadlo ji všecku zajalo. Něco takového dosud neviděla. Nádherná knížecí síň se sloupy, rytíři v lesklém brnění, kníže v červeném plášti, a těch pěkných řečí! Nový svět tam před ní. Hleděla s větší a větší pozorností, se zájmem stále rostoucím. Věk byl méně pozorný. Přes tu chvíli pohleděl po očku na svou mladou sousedku. Měl z ní radost, jak je všecka zajata, jak se upřímně dívá, jak ji to těší, a maně si vzpomněl, jak před rokem seděl ve Stavovském divadle vedle Betyny, co ta vyváděla, jak se koketsky ohlížela a pak jak se k němu tlačila, nohu o nohu tiskla, rcndcz–vous dávala. A opodál jak Paula zasmušile před se hleděla, jeho si ani nevšímajíc, a jak i v pohledu, který na muže na jevišti upírala, byly chmura i výčitky sobecké lásky.

A tu ta myška vedle! Jak roztomile vypadá v prostém svém účesu s pentlí ve vlasech, s tím čelem dětsky čistým, půvabná dívčí ostýchavostí i tím živým zájmem, s jakým pozoruje a sleduje všechen děj. Všiml si také, jaké má dlouhé, pěkné řasy, a zase na drobném, zardělém oušku utkvěl jeho zrak i za ouškem na pěkném, svěžím hrdle.

Kněžna vystoupila na jeviště, a vtom jako by se Márinka lekla. Trhla sebou a po Věkovi se obrátila. Pohled její, Věk by se byl ho toho okamžiku nenadál, byl zkoumavý. Než mladý kupec, klidně se usmívaje, nachýlil se poněkud a pošeptal jí:

„To je panna Procká, znamenitě hraje.“

Márinka, jakoby v něčem přistižena, rychle se obrátila k jevišti, náhle se zarděvši, a upřela zase zraky na kněžnu panny Procké a dívala se jako prve upřeně. Trvalo však chvilku, nežli zase přišla do děje. Hleděla, hleděla, ale myslila, cože ji to napadlo, není–li tato krásně vystrojená kněžna ta jeho bývalá Proč na ni myslila prve, když sem šli, a proč se jí, neznámé, lekala… Proč… Než ty myšlenky přešly brzo jako mráček. Uvolnilo se jí, že ta Procká to není, jak myslila. Zanedlouho byla zase v proudu hry a dala se volně unášeti jejími půvaby. Že sedí vedle sousedčina syna, nezapomněla. Než aby se po něm znovu ohlédla, toho se již neodvážila za dlouhou chvíli. Když pak po očku pohlédla, bylo to, když cítila, že to, co tam na jevišti právě kníže svým lechům mluvil, jistě se mu líbí.

Tu se Oldřich bránil dvořanům, kteří mu vytýkali, že si chce vzít selku za manželku. Dovolával se svého původu a důrazně k nim mluvil, že z ciziny není všecko nejlepší a že je hanba, kdo se stydí za to, co z jeho vlasti, ku kteréž a k jejímu jazyku především vždy má plápolati láska každého, kdo chce slouti jejím dobrým synem a ne jejím zrádcem.

Hercova slova chytla všecky uvědomělé a ostatním byla jako jiskry, jež náhle křísnou do tmy a zapálí. Dole i shora strhla se bouře potlesku, až se stará Snížková lekla. Věk tleskal jako všickni velmi prudce, ale všiml si také, jak se jeho mladé krajance lesknou oči, jak se jí zarděly tváře. Znovu zahřměl potlesk a s ním mísily se pokřiky souhlasu a nadšení.

Starý měšťan vedle Snížkové začal také tleskat, ale přestal hned. Zatmělo se mu v očích; slzy se mu z nich hrnuly. Utíral je červeným šátkem a vykřikoval přerývaně, v pohnutí:

„Právo! Právo! To bylo! Bože! Bože! Slyšíte, Staročechové!“

Než pak, bylo v posledním jednání, na Pražském hradě, když vstoupila do prázdné knížecí síně nějaká dvořanka, lekl se Věk a náramně. Té dvořanky Pauly! Přišla náhle jako zjevení. Na ceduli jejího jména nečetl. Nevěděl, že převzala úlohu za herečku navečer náhle se roznemohší. A na prknech ji také dosud nikdy neviděl. Trhl sebou, chvilku hleděl strnule na jeviště. Když ji před rokem zhlédl, poprvé, co řeči nabyla, urostlou, štíhlou, v bílém čepečku, s černým šátkem volně od hrdla přes ňadra uvázaným, přibledlé, hubené tváře, v níž se jevila únava i ustaranost, byl dojat jejím zjevem i pohledem jejích zapadlých očí.

Teď silně nalíčená, v podivném koketním účesu, v pestrých vystřižených šatech, plných divadelních blýskot, divně ho dojala. Bylo mu jí líto a také odpor pocítil. Ten z toho, že Thám, jak věděl, nechtěl, aby jeho žena vystupovala na divadle, že Paula hraje proti jeho vůli, že v tom zase bud povolila matce a ještě spíše Betyně, bud že sama chtěla, že je jí samotné u Tháma nevolno, že shání již kratochvíli. Toho okamžiku, trna nad jejím zevnějškem, nevšiml si, že Márinka postřehla ihned jeho nápadné pohnutí. Viděla, jak sebou škubl, jak vyjevený jeho zrak tkví na herečce.

Snížkové vnučka se lekla. Tamta, to je tedy ona! To je ta komediantnice. A on nemůže zraku odvrátit. Teď se obrátil, a po ní. Netušila, jak se zarazil. Viděla jen, že se rozpačitě usmál. A začervenal se. Ale mlčí, mlčí! Prve, když ta kněžna vystoupila, řekl hned, kdo je, její jméno. O téhle mlčí. A zase se dívá. A ta tam, ta herečka, jak se směle rozhlíží, jak je vystrojená! Teď na ně, na jejich místo upřela oči. Vidí ho asi. Viděli se. Jako by se usmála. Že nejde! Jed žárlivosti skanul náhle do nitra mladého děvčete a hned účinkoval. Nitro trapně sklíčeno, a krev přece pobouřena, mysl zkalena a oči jinak hleděly, jinak viděly.

Věk se zatím probral ze svého překvapení a postřehl změnu na své mladé sousedce, jak sedí všecka zaražena. Už předtím tušil, proč se tak na divadlo vyptávala, doma, v paláci, proč se prve, když Procká vystoupila, po něm tak obrátila. Zaslechlať jistě doma v Dobrušce o něm, co bylo v Praze, jak se tenkráte domů vrátil. A teď… Viděla to jeho hloupé leknutí. Zaradoval se. To jde zhloubi! To je opravdivé.

V ten okamžik byl by ji chutě pohladil, za ruku vzal a řekl, že to nic není, že se panenka mýlí, ale že je rád, že je rád! Márinka si oddechla, když dvořanka odešla z jeviště; než hraji přece už tak netěšila a nezajímala jako prve. Jako by stín na všecko padl a v duši cítila neklid a teskno. Také když šli z divadla, byla málomluvná. Babička však nepozorovala nic. Vycházejíc už, chválila si představení, jak se jí líbilo, jaké příkladné tam byly řeči. Věk v nitru potěšen, dobré míry, jak se zdálo, mluvil s babičkou o tom kuse, to že je už starší hra, ty nové že budou teprve tenhle týden a s neděle po králově korunovaci a před korunovací královninou a na jednu že přijde také dvůr, to že bude něco pro české divadlo, to že posměváčkové a takoví ztupělci se pak přestanou smát.

„To se tak přetvařuje a dělá jakoby nic,“ myslila Márinka, naslouchajíc jeho hovoru. Mínila, že se zeptá na tu dvořanku; než otázka nechtěla z hrdla. V té nevolné náladě dostali se až k paláci. Ale tam se jí mile dotklo a ráda slyšela, když Věk oznamoval, že se přijde zítra zeptat stran toho lístku, který chystal Šedivému, a že budou–li chtít, je zase Prahou provodí.