Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl druhý)», sayfa 8

XI. O MILOSTNÝCH ÚKLADECH

Pozdě odpoledne ubíral se Prokop Šedivý do České expedice. Šel podat Krameriovi zprávu, jak dnes odpoledne pochodil s vyprovázením a co se zběhlo s tou mladou Maternovou. Věděl, že Kramerius o tom rád uslyší již také proto, že bude moci sám také podati zprávu, a to své nejmilejší Vafince, které o mladé šlechtičně byl pověděl a která se o ni zajímala. Šedivý se nadál, že touto dobou nebude mít Kramerius hostí. Ale měl. Jak Šedivý dvéře otevřel, slyšel šavli zarachotit, a nežli zavřel a než ode dveří povystoupil a nalevo pokročil, kde hloub u zdi stál psací stůl a před ním pult, pronesl někdo jadrným hlasem:

„To mně kamarád psal, že nejen německé knihy z normálních škol dali od kata spálit, ale také německé krátké kalhoty na šibenici veřejně zavěsili.

Slyšejí? Haha! Ale to jsou Uhři!“

Tu rázem hlas utichl a šavle zase zarachotila, jak se důstojník rychle obrátil; zpozorovalť, že někdo vstoupil. Proto také řeč obrátil. Neznalť Šedivého. Začal jakoby nic německy o knihách, aby mu tedy ty, co si vybral, byly poslány do domu švagrova, barona Henneta, a škoda že si jich nemůže vzít více, v ležení však že by bylo s nimi potíž. Kramerius, jsa krátkozraký, mhouřil oči, jak zahlédl vstupujícího; poznav ho, usmál se a důvěrně jej vítal. Hned se také chytil poznámky důstojníkovy o ležení, poněvadž hned pomyslil na své noviny. Otázal se důstojníka, dobrého třicátníka, prostřední postavy, ramenatého, mocné hlavy a ostrých rysů (byl to Jeník rytíř z Bratříc, vracející se od přítele své rodiny, majora Materny z Květnice), půjde–li zase k plzeňskému tmu neboli regimentu a cože tak náhle.

„Všichni oficíři, co tu jsme na dovolení, dostali jsme poručení v tu chvíli k armádě odjeti. Také pakáž pana polního maršálka Laudona již z Vídně odjela.“

„Dolů, na turecké hranice, prosím, pane barone?“

„Ne, všecko k slezským hranicím. Do čtrnácti dnů vytáhne vám z Prahy skoro všecko vojsko. Pět pataliónů granatýrů již zítra. Prušáci se za Náchodem zasekávají.“

„A jak svobodná polská obec, prosím? Slyším, že se k rakouskému dvoru naklonila. Také jsem to v známost uvedl, a s potěšením, protože polská obec, sestra našeho Českého království, Poláci, naši slovanští bratři –“

„A daj pokoj!“ a nadporučík mávl rukou a pohrdlivě se zasmál. „Pěkní bratři! Už jsou zas s pruským dvorem alianc. Dají si od pruského krále věšet bulíky na nos. Ten je do čisté bryndy zavede.“

„A dole, pane barone, s Turkem –,“ ptal se zkoumavě Kramerius.

„A to je jisto. Jeho Milost náš mocnář už poslal tureckému dvoru zprávu o svém dosednutí na trůn Českého království i uherského. A spolu také to, že jako věrný alírovaný s ruským dvorem povede válku proti tureckému dvoru. Kurýr už s tím jel do Konstantinopole.“

„To nejsou veselé noviny, pane barone. Dost by bylo té vojny s Turkem. Ta s Pruskem, ta by nám mohla třeba pokazit, nač se tolik těšíme – –“

„Nač?“

„Na korunovaci. Doufámeť –“

„A nic se nebojej. My Prušáka jim sem nepustíme. A korunovace, ta myslím bude. Slyšímť, že gardy mají už zase ten řád jako dřív.“ A jako by si vzpomněl, rychle dodal: „To vědí, že česká garda předchází uherskou?“

„Vida, to jsem –“

„To proto, že ze samých vysloužilých oficírů pozůstává. Škoda že tu také nebudu.“ Vtom začal zase po německu o knihách, o zaslání, pak se zeptal na Pelcla, bývá–li tu, podával Krameriovi ruku, maje se k odchodu. Šedivý, jenž dosud stál opodál, hluboce se uklonil, když důstojník šel kolem. Ten jen zlehka poděkoval. Kramerius vyprovodil hosta až ke dveřím. Vrátil se pak za pult spokojen a návštěvou zvláště potěšen. Také hned o odešlém začal, kdo je a že se znají od Neuberků, Jeník že tam často chodíval, dokud byl v Praze, a hned když byl u jezovitů. „U jezovitův?!“ divil se Šedivý.

„V svatováclavském semináři, ale,“ dodal Kramerius s úsměvem, „ten se jim nevyvedl. Jeť jejich největší odpůrce. Já ho jednou slyšel, jak o nich mluvil a na ně dorážel, že zavedli lid v skopovou hloupost a nevědomost, a ještě víc –“

„A k nám se hlásí –“

„Hlásí, a jak! To má od Neuberků, od nebožtíka starého pána, a sám je také ze zachovalého rodu, matka byla Malovcova z Malovic, a z českého kraje. Na Táborsku mají panstvíčko. To bude dědit. Nu ale jak ty, povídej, vzpomněl jsem kolikrát, jak ta tvá šlechtična.“

„O ta už nebude má,“ žertem odpovídal Šedivý. Jal se vypravovati, co se dnes dopoledne zběhlo a jak se dočekal Vaváka a P. Vrby.

„Vavák se tu ještě staví. Teď odpoledne chtěl ještě dopravit truhlu panny či slečny Maternové nahoru. Starý baron se asi podiví, až ji uvidí, jako tu malovanou venkovskou truhlu.“

„Jak děvče?“

„A s celou kuráží. Povídali Vavák i páter, že se divili, jak směle sedla ke klavíru a jak jistě zpívala. To vím sám, a má krásný hlas.“

„A co P. Vrba, je rád?“

„I nebyl tak tuze spokojen. Nelíbilo se mu, že starý baron neměl nikde ani jediného svatého obrazu a také tak prý ze všeho cítil, že ten starý oficír je nějak frajmaurstvím načichlý. A to ho také mrzelo, že se na stará kolena parádí a líčí.“

Kramerius se zasmál a Šedivý usmívaje se dodal:

„Ale pod inspekcí bude.“

„Maternová?“

„Povídal P. Vrba, že se tam občas podívá, aťsi ho třeba pan baron tuze rád neviděl. Ostatně ho baron pozval.“

„Kdyby tebe tak pozval!“ škádlil Kramerius. „Líbila se ti tolik…“

„Líbila a líbí. Škoda jí je. Ostatně, kdovíjak tam dlouho bude. A kdyby tam zůstala! Proto bych ji mohl vidět i s ní mluvit.“

„Hleďme, hleďme, a jak bys –“

„A to je má tajnost.“ Mladý spisovatel se zasmál. – Tou dobou F. Věk osaměl. Hněvkovský mu odešel, když se vrátili z Hradčan. Odešel mu proto, že měl hodinu, které vynechati nechtěl a nemohl. Poněvadž se také doma ještě pro nějakou knihu musil zastaviti, nepřijal ani Věková pozvání, aby s ním poobědval. Prve však, nežli odešel, zastavil se, jak přešli Kamenným mostem, u křížovníků oznámit Heldovi, kde na něj bude krajan čekat, když sám byl také s Věkem vyjednal, že se dnes ještě sejdou.

Věk nešel od křížovníků daleko. V Jezovitské ulici u Červeného raka se zastavil, aby tu poobědval a počkal na Helda, jenž vzkázal, že přijde, že na hodinku bude mít pokdy. Věk usedl u stolku poblíže okna. Byl v jedné ze znamenitějších hospod, kde se scházeli, jak viděl, vybraní hosté. Také to bylo na tom patrno, že tu dávali k talířům též ubrousek, v jiných hospodách dosti vzácnou věc. V takovém „nóbl“ hostinci byl poprvé. Jako student nemíval na takovou útratu. Na oběd se těšil. Byl ušlý a hladov a také počítal na kuchyň předního hostince. Jedno, ač se toho mohl najisto nadíti, jej zarazilo. Všude kolem samý německý hovor, nikde ani slova českého. Bylo mu z toho až nevolno. Jak tak sedě dosti přikrčen sám u postranního stolku, zrakem těkal po hostech s pudrovanými vlásenkami i vlasy s vukličkami pečlivě upravenými, s bělostnými kadrličkami u rukou a na prsou, v kabátech zelených, hnědých, modrých i červených, stanula před ním sklepnice v bílém čepečku a v bílé zástěře a ptala se ho po německu, co poroučí.

„Oběd,“ odvětil Věk bez rozmyšlení po česku.

Když se děvče na něj udiveně podívalo a pak si jej změřilo (oblek jeho byl velmi slušný, ale přece ne velkoměstského střihu), zarděl se bezděky, a když se jej děvče poznovu německy ptalo, chce–li oběd, přikývl jen hlavou. Kolem roznášeli jídla, jeho však jako by neviděli. Trvalo to chvíli, nežli mu přinesli polévku a příbor – bez ubrousku. Ohlédl se. Kolem všude, ani na jediném stole nescházelo to vinutí.

„Aha, venkovský sprosťáku!“ řekl si v duchu se zlostným posměškem. „A proč mluvíš česky!“

Prve jej holčice zarazila. Nyní se dohřál. Napadlo mu, aby hned odešel, ale vtom si vzpomněl na Helda. Zůstal, ale poručil si, aby mu přinesli ubrousek. Jedl, jedl, ale hrubě nedbal co. A ještě po jídle nenabyl klidné mysli. Dokud býval v Praze, v klášteře, i pak, když byl na filosofii, valně o váze a poměrech mateřského jazyka neuvažoval. Bylť příliš sám sebou zabrán; hudbou a pak svou láskou. Od té doby se však mnoho změnilo. Národní jeho vědomí se za ta dvě léta utužilo. Dříve byl jen vlasteneckého citu plný, nadšený, nyní uvažoval. Vedly jej k tomu nejen věk, samota, nýbrž i zčásti jeho praktické povolání. Proto, když teď do Prahy přijel z krajiny ryze české, padlo mu ponížení mateřského jazyka tím více do očí. Co od včerejška přehlédl a přeslechl, to jej jen sráželo v jeho radosti a těšení, s jakým se na cestu vydával.

Ale s Červeným rakem nebyl ještě konec. Přišel totiž Held, a jak k Věkovi došel, oslovil ho bezděky, po pražském zvyku v takových místnostech, německy.

„Ach, jen mluvějí česky, pane krajane!“ ozval se Věk, nemoha přemoci svého pohnutí. Held se zarazil, a tím více, když se kolem počali po nich ohlížeti.

Ohlíželi se i pak po nich a hleděli za nimi a sem tam s úsměškem, zvláště když odcházeli, a Věk i Held dobře zaslechli od jednoho stolu posměšně pronesené:

„Flaštencen.“

„Tady se musí každý utvrdit,“ pravil Věk Heldovi, když vyšli ven, „kdo jen jiskru v sobě má.“

Z hostince zamířili rovnou cestou k Janu Zelenkovi, hotoviteli pian. Held jej Věkovi doporučil jako nejlepšího v tom oboru. Živý dojem, vzbuzený u Červeného raka, ve Věkovi hned neutuchl. Ještě cestou mluvil rozhorleně o tom, co se mu za oběda přihodilo. Ale jak Held začal o klavíru, o hudbě, o Praupnerovi, mírnil se a zapomněl pak docela, když u Zelenky vybíral a zkoušel nástroje. Chtěl šetřiti, chtěl jen lacinější klavír koupit; jeden však (byl na tenkých rovných nohách kulatých, pěkně vykládaný) uvábil jej svým výborným zvukem. Hudebnická vášeň nabyla vrchu nad kupeckou rozvahou. A maminka jistě nic neřekne; ostatně není třeba, aby jí povídal celou sumu, jež by se jí zajisté zdála velikou. Koupil tedy, zvláště když Held tu volbu schvaloval. Potěšen, že je majetníkem tak výborného nástroje, že bude stát v jeho sedničce, vyšel z dílny. Held jej na kus ještě vyprovodil; hovořil jenom o hudbě.

Věk vypravoval o svém pražském muzikantství a neopomenul především povědět, že mluvil s Mozartem, že má od něho dvacetník na památku (jak druhý Mozartův dvacetník utratil, neřekl), i to, že účinkoval při prvém představení Dona Juana. Held, vášnivý ctitel Mozartův, neznal slavného mistra. Proto dychtivě naslouchal vypravování venkovského kupce, jejž to těšilo. Věk připletl ještě jiné vzpomínky, jak byl choralistou, jak se seznal s Praupnerem, jak plakal, když poprvé slyšel u Sv. Jindřicha hrát na varhany Kuchaře, Jana, a jak číhával u Sv. Víta před kostelem, aby zahlédl slavného kontrapunktistu Koželuha. O tom však, jak sám komponoval, se nepochlubil a jen vyznal, že se chtěl hudbě zcela oddati a jak litoval, jak těžko nesl, že nemohl, nesměl, ale on, Held, že ťak jistě učiní.

Ten se smutně usmál a řekl:

„Ne, chci být doktorem. Budu studovat medicínu.“

„A proč?!“

„Muzika chleba nedá, nebo málo. A mám matku a sestry.“

Věk dobře rozuměl mladému krajanu i jeho oběti. Prostá ta odpověď, prostě vyřčená, ho dojala, a když pak Held se zastavil, že musí domů trochu se cvičit, neboť byl na večer pozván do Neuberkova paláce, aby vypomohl při hudební zábavě, kterou rytíř Neuberk chystal sezvané společnosti, tiskl Věk upřímně krajanovi ruku a bez fráze pověděl, že se těší, že se ještě, nežli odjede, uvidí. Jsa tak naladěn, usmyslil si, že navštíví Praupnera, regenta chori u P. Marie Sněžné, než vzpomněl si, že snad v hostinci bude nějaká zpráva od Tháma; alespoň včera Paula povídala, že ráno asi Thám vzkáže, kde by se mohli sejíti, nepřijde–li sám.

První podomek měl skutečně pro Věka psaní, a ne jedno, nýbrž dvě. Jedno přišlo prý ráno, hned jak mladý pán odešel, druhé později. To první bylo od Tháma. Projevoval ve stručném listu potěšení nad tím, že Věk přijel, a zároveň lítost, že on sám nemůže za ním přijíti, že je silně zaměstnán v divadle. Večer tedy že bude čekat na Věka, jistěže půjde do divadla, když včera nebyl, a sice u portálu, a ostatní že se tedy ujedná. List byl psán srdečně a Věka potěšil. Ale nad druhým se zamyslil. Už adresa jej překvapila, písmo její. Bylo totéž jako na ceduličkách, které doma choval ve schránce s Mozartovým dvacetníkem jako vzácnou památku. Dychtivě rozbalil list a podíval se na podpis. Paula!

Zvala ve jménu své maminky pana kmotříčka na svačinu, na dnes, a prosila jej, aby mamince radost nekazil, aby k nim přišel, že budou pak moci jíti zrovna do divadla. Zarazil se a hned mu napadlo, proč dvojí list.

Ale to asi se později rozhodli a Thám o tom patrně ví, neboť píšou, že půjdou do divadla.

Zrak mu utkvěl na posledním řádku:

„A já už nebudu také taková jako včera, tak mrzutá. Těším se, že přijdete.“

Bezděky se podíval na hodinky. Shledal, že je skoro pozdě. A s Hněvkovským si dal slovo v České expedici. Váhal, četl zase list, vlastně se díval na poznámku Paulinu; pak přece napsal omluvný lístek Hněvkovskému, oznamuje mu, že bude večer v divadle, že se tam sejde s Thámem, aby, může–li, také přišel.

Věk ubíraje se do Řetězové ulice, uvažoval jen o své návštěvě. Vlastně myslil na Paulu, na její poznámku, nejsa si vědom, že těch několik slov ještě mocně účinkovalo. Na starou paní také vzpomněl, ta že si pospíšila, a jakou to má zrovna vášeň strojiti hostem. A na Betynu, ta že bude jistě doma. Ale Thám také, a tak bude volněji. Co Paula myslí tou poznámkou, že nebude jako včera? Co to tedy bylo včera? Křivdil jí snad?

Nevstupoval s myslí docela klidnou do schodů k bytu Thámovu. Jak vešel do prvního pokoje, uvítal jej radostný výkřik paní Butteauové. Byla v bělostném čepečku, nějak vystrojená, s krajkovým šátkem na prsou. Nechavši pečiva, jež na talíř rovnala, vítala pana kmotříčka, že je hodný, že přišel, a že již myslila, že nepřijde. To již byli u dveří do druhého pokoje; ty se v ten okamžik prudce otevřely a F. Věk stál tváří v tvář mladé dívce, štíhlé, tenké jako vosa, ale vábného poprsí. Kolem čela a líce splývaly jí pudrované vlasy, samá kadeř, s růžovou pentlí přes temeno. Účes ten jí slušel, jakož i kvítkovaný živůtek krátkých po loket rukávů, slušně vystřižený.

Jak rychle otevřela a jak chtěla mu vstříc vyběhnouti, divže do něho nevrazila. Oba překvapeni náhle stanuli, tak jak těsně proti sobě stáli. Věka ovanula jako dechem příjemná vůně. Živé, jiskrné tmavé oči plné ohně se na něj smály, viděl pěkné bílé hrdlo i část vábné šíje. Betyna! Kdo by pomyslil! Sotva ji poznal.

Ona se dříve vzpamatovala, ač jak se podobalo, byla také nějak zmatena. Uvítala jej velmi srdečně, ač vážněji, jak by byl Věk ani nečekal. Zavedla jej ke stolu, kdež si jej matka s dcerou zasedly. Jak jen zběžně kolem pohlédl, poznal, že je v pokoji dosti chudě zařízeném všecko urovnáno, a lože pod květovanými nebesy, jež včera volně viděl, že je pozakryto zelenavou španělskou stěnou. Hledě na Betynu, nemohl ztajiti, jak se změnila. Naposled ji viděl v Kralíkách, tenkrát asi šestnáctiletou, hubené, ubledlé tváře, tenkého nosu, v chatrném šátku divadelně přehozeném, vytáhlou, skoro přihnutou, jako rychle vyhnaný klas. Teď po dvou letech děvče pružné postavy, půvabného poprsí, ušlechtilého nosu a živých očí. Poklona byla sama sebou dána. O Kralíkách se však nezmínil.

Když šel sem, na Betynu se netěšil ani dost málo a bylo by mu milejší bývalo, kdyby jí doma nezastal. Ale překvapila jej. Svižné děvče vzbudilo v mladém muži, který už tak dávno nebyl ve společnosti mladých dam, příjemný dojem, jemuž se bezděky poddal. Dojem ten byl tím živější, že se ho vůbec nenadál. A jak hovořil, poznal, že Betyna zůstala čiperná, živá, ale po její prostořekosti a rozmazlenosti nebylo ani památky.

Litovala, že nebyla včera doma, a vtom už paní Butteauová omluvila Paulu, že jen na chvilku odešla, že ani nechtěla odejít, ale když pan kmotříček nepřicházel… že se však vrátí co nevidět a Thám (o tom odpovídala na Věkův dotaz) že dosud nepřišel ze zkoušky. Za chvilku sama sebe omlouvala, že musí do kuchyně, dokládajíc s úsměvem, to že dnes už jinak nebude, než jako bývalo v Řeznické ulici. Skutečně se tak podobalo. Paní Butteauová odešla a z kuchyně hned poté ozvalo se skřípání mlýnka a zavanula pronikavá vůně čerstvě mleté kávy.

F. Věk byl sám, jako tenkrát býval s Lotkou nebo Paulou, teď s Betynou; avšak se zcela jinou Betynou.

To, že Paula odešla, ho zamrzelo. Betyna se však přičinila, aby zůstal dobré míry. Švitořila a přinesla také z prádelníku skleničky a víno i zákusky. Nalila, a když podávala s úsměvem (měla zdravé bílé zuby), všiml si Věk její pěkné ručky, a když pozvedla kalíšek, aby mu přiťukla na zdraví, utkvěl na něm její pohled tak upřímně, že musel na okamžik se jí do očí zadívati.

Sedla opět proti němu, volně opřela o stůl ruce, od lokte obnažené, nachýlila se nenucené tak, že bezděky její poprsí přišlo do plnějšího světla, i část bělostné šíje prosvítající z vystřiženého živůtku a krajkovým jeho lemem. To bylo vše tak nestrojeně volné, i jak seděla i jak žvatlala, hledíc mu do očí. Vypravovala sama, o divadle i o hudební společnosti či akademii apelačního rady šlechtice Kanky (tituly uváděla Betyna vždycky německy), kamž byla včera zvána a bývá zvána, a hned se zase sama dotazovala, místem s rozmarnou naivností, jmenovitě na venkovský život. A zas už pobízela; jak podávala přes stůl nachýlena (bylo přitom dobře vidět její pružnou postavu vábných kontur) talíř s cukrovím, dotkla se maně Věkový ruky, a on, vybíraje si, vybíral nevěda poněkud dlouho.

Z kuchyně bylo slyšeti drnčení šálků a misek i zvuk lžiček kladených na misky. Ale paní Butteauová kávy nenesla. F. Věk ani netušil, že dvakráte se připlížila z kuchyňky do předního pokoje ku přivřeným dveřím a že, nahnuvši se skulinou, jej i Betynu pozorovala. Věkovi však už začalo býti nápadno, že Paula nejde. Chvíli čekal, pak se zamlčel, než Betyna sama vzpomněla, cože se Paula tak dlouho zdržela. Bylo to právě včas, neboť počínal už nedůvěřován; upokojil se pak, když Betyna odběhla k oknu se podívat. Čekal, ohlásí–li, že Paula jde; zraky jeho však tkvěly na mladé herečce, jež bokem k němu obrácena, majíc dlaň nad očima, vyhlížela do ulice. Stála tak chvilku, až pojednou vykřikla, že Paula jde, alespoň že myslí, že je to Paula. Mladý kupec pospíšil k oknu, Betyna mu ukazovala směrem k Dominikánské ulici. Stála těsně vedle něho, a jak se nachýlili, aby lépe viděli, zavadila o jeho rameno… Paula však zmizela záhy jejich zrakům. Uchýlila se na chodník těsně k domům. Ulice byla již ve stínu, i v pokoji se ukládaly stíny. Nebe však, jasné a modré, zářilo v posledním světle. Betyna vzpřímivši se pohleděla k ozářeným nebesům a vzpomněla, jak je teď na jaře venku pod sluncem, jak už brzo stromy pokvetou, jak se Věk bude mít, a to že by bylo také její, takhle na venkově, kdy se může i večer seděti v zahradě.

Vtom stará paní se přihrnula s koílíčky na kávu, všecka zardělá, ale zářících očí. Betyna vzala jí náčiní, rozestavila je hbitě, pak chvátala do kuchyně, vyzvavši maminku, aby zůstala, že toho má již dost. Paní Butteauová zůstala, chválíc Betynu, jaká je hodná, jak jí, přestože má s divadlem dost, doma pomáhá, že je taková domácí, hospodářská, to že Loty Tu se zarazila, pak dodavši, že Loty taková nebyla, začala o něčem jiném. Věk rozuměl, že se přeřekla, že nechtěla o Lotynce mluvit, jakož si již prve všiml, že také Betyna se o sestře ani slovem nezmínila. A byl tomu rád.

Vtom zaslechl v předním pokoji Paulin hlas; vešla pak, už bez klobouku, v tmavých šatech, jak byla včera přibledlá, ale klidná, s úsměvem na rtech. Věka uvítala velmi srdečně, omlouvajíc se, že se zdržela, že musila čekati; kde, neřekla. Paní Butteauová zatím odešla zase do kuchyně.

„Alespoň že mohla Betyna být dnes doma,“ pravila Paula. „A co jste jí říkal? Změnila se, není–li pravda? A hodná je,“ dodala živě. „Co tatínek umřel, žije jen pro maminku. Však ta chudáček něco zkusila.“

Věk z těch slov vřele pronesených vycítil, že i Paula je matce neméně oddaná. Tím si vzpomněl na Tháma a také se na něj optal. Očima Paulinýma jako by se stín mihl.

„Teď asi nepřijde,“ řekla, „až v divadle se s ním sejdeme.“

Věk byl by rád o příteli začal a toho se dotkl, o čem s Paulou včera mluvil. Ale paní Butteauová s Betynou přinášely již konvice kávy a smetany i pečivo. Věk musel usednout, a to proti staré paní. Vpravo měl Paulu, vlevo Betynu, jež nalévala a podávala. Stará paní byla zase velmi spokojena. Připomenula Věkovi, aby si nemyslil, že je tím všechno odbyto; včera že ho pozvali na celé odpůldne, tohle že jest jenom tak, před divadlem.

Byla pak řeč o dnešním kuse, z čehož došlo na operu. Betyna podotkla, že pan Věk jí teď hodně užije, když tak dávno žádné neslyšel, že si přidá nějaký den. Když se vymlouval na obchod, že musí domů, že je maminka sama, zažertovala paní Butteauová, že pan kmotříček pro něco jiného také pospíchá, že jej srdce táhne. Věk se na ten žertovný, ale úmyslný dotaz dost horlivě a pravdivě bránil, že ne, že není ani pomyšlení. Přitom se však nepodíval ani na Paulu, ani na Betynu.

Zase došlo na divadlo, na všelijaké klepy o herečkách a zpěvácích, o hudbě, o hudebnících. Věk si již dávno tak nepohovořil. Bylo mu to příjemno, zvláště v Paulině společnosti, a Betyna, jež na pobízení matčino podávala zákusky i nalévala, nikterak mu nepřekážela. Líce se jí od hovoru i od kávy živěji rdělo, oči se jen leskly. Slušelo jí to.

Tak míjela chvíle za chvílí, až se pokojem uložil hustější stín. Betyna první vstala, připomínajíc, že bude čas do divadla, a omluvila mile sebe i maminku, že se půjdou přistrojit, že se už těší, ona i maminka, ta že nebyla dávno v divadle, ale když je tak milý host… Odešly do předního pokojíka. Paula také vstala, chystajíc se za nimi.

Po všechnu tu dobu, co za stolem seděli, nezažertovala, nezasmála se nahlas jako Betyna; než zdála se klidnou a její tváří kmitl se nejednou úsměv, když Betyna zavtipkovala. Opravdu nebyla jako včera, jak v lístku slíbila. Hledíc za sestrou, řekla:

„Ta se těší.“

Řekla to s úsměvem, ale ne bez tichého postesknutí a skoro se závistí.

Vtom ji paní Butteauová volala. Věk osaměv stanul u okna. Zamvslil se. O Thámovi se ani nezmínily. Ale o nebožtíku starém, o otci, také ne. Vedle bylo slyšeti hlas staré pani, spokojený, skoro veselý, pak i krátký Betynin popěvek.

Povšiml si malého stolku v rohu u okna a několika knížek na něm. Bral je a díval se v zásvitu u okna na titulní listy. Spiess… Spiess… samý Spiess a Kotzebue. Ani jedna česká. Mladého horlivce to netěšilo. A Thám… Ráno nemohl, to psal sám; teď po celé odpoledne nebyl doma. Snad ani neví, že on, Věk, je tu! Nad tím se zarazil. A neví–li o tom Thám, nač jej zvaly? Z pouhé náklonnosti? Maně mu připadla Lotka, a jak kdysi paní Butteauová mu ji chystala. A teď? Cítil, jak mu krev vjela do obličeje. Betyna? Co pomýšlejí? Mají ho za tak… A Paula! Ta by v tom také byla? Ta by byla s matkou a sestrou zajedno? To snad přece ne!

Otevřely se dvéře a z vedlejšího pokoje vešla paní Butteauová na cestu přistrojená, a za ní Paula. Posléze Betyna vběhla v kloboučku, jenž jí roztomile slušel. Věk se dost nutil, ale pro první chvíle byly na něm patrny účinky jeho přemýšlení.

Čím více se paní Butteauová a Betyna namáhaly, aby jej zabavily, tím méně byl jim za to vděčen. Nechalť dnes všeho a šel na tu jejich svačinu kvůli Paule, že ona jej pozvala, také proto, že se nadál, že se přesvědčí, jak je s ní a s Thámem. A ona nebyla ani doma, a když přišla, nemohl s ní vážněji ani promluviti. Pořád byly okolo nich, pak ji stará paní hned zavolala, a teď, cestou do divadla, zas. Paula byla dle všeho s nimi zajedno. O Thámovi se ani nezmínila. Jen maminka, jen Betyna, ty jenom!

U divadla bylo živo a hlučno. Paní Butteauová vyslovila obavu, že snad ani lístků nedostanou. Betyna se však usmála a mínila, tak že by se jinam podívali. Ale Věk lístky přinesl, do přízemí někam doprostřed. Vešli. Všude plno, všude skoro již všechno zasednuto. Všecko divadlo, dole i nahoře, zvučelo směsí hlasů, slitých v jeden šum. Na Věka dolehl jako příval. Rozlehlá prostora vysokého stropu, plná maleb, světla, spousta hlav dole, v lóžích, na balkónech, na galériích, všecko to zvláštní ovzduší, jež ho jako studenta vždy rozrušovalo, vábilo, táhlo a jež mu teď bylo tak vzácné, účinkovaly na jeho mysl, beztoho pohnutou, tím mocněji.

Bral se k sedadlu toho okamžiku vzrušen a také ne bez ostychu. Vždycky býval tam nahoře, na posledních místech, dnes poprvé se bral k sedadlům dole a s dámami. Lidé se po nich ohlíželi, hleděli na ně. Betyna šla napřed, ta je vedla, ta jim byla patronem místo – něho. Cítil, jak je venkovanem, dost neohrabaným. Ale to mu neušlo, jak Betyna děkovala na několik pozdravů, velmi živě, s úsměvem, a to mladým, módním panáčkům. Také jeho si prohlíželi a Věkovi se zdálo, že se dva z nich na sebe podívali a nějak se ušklíbli.

Vtom dosedl. Betyna vpravo, paní Butteauová vlevo a vedle ní Paula. Zase!

Betyna jako když rybu do vody hodí. Doma byla živá, ale teď bylo znáti, že se jí tu teprve volně dýchá. Oči měla všude, leckam i mžikem její úsměv zaletěl, a přece si jen svého mladého souseda hleděla. Toho však to již tak netěšilo jako prve u nich v bytu, kdy neměl ještě žádného důmnění. Teď byl nějak zamlklý a sám na sebe se mrzel, že ho mají mezi sebou jako venkovského strýčka… A Paula přestala i s matkou mluvit a hledí zamyšleně před se. Zapomněla na něj docela, jako by ani v sousedství neseděl. Cítil, že za dvě léta i to její přátelství vybledlo…

V orchestru zahráli. To jej vytrhlo z myšlení. Sem tam, jak hudba začala, pánové smekli, ale dost ještě zůstalo na hlavách klobouků třírohých i vyšších moderních, jež vedle mnohých vysokých účesů dámských hodně vadily ve volném pohlížení. Předehra. Věk jí neznal, byla pěkná, lehčího rázu, ale půvabná. Mladý kupec poslouchal pozorně a s ním Betyna. Při jednom místě, bylo sólo na housle a znělo lichotně, milostně, jako serenáda, usmála se na Věka víčka přivírajíc a povzdechla, to že je krásné. Zavadila přitom svou nožkou o jeho nohu, a když předehra doznívala, zavadila zas, ba na chvilku spočinula její noha na jeho střevíci jakoby na podlaze a přitiskla –

Opona vzcházela do výše. Tu tam ještě smekali, jiní nechali na hlavě. Hra se začala. Hráli nějakou veselohru. Věk z celku měl málo. Nepřišel v náležité náladě a v divadle jí nenabyl. Častěji se podíval úkosem nalevo. Paní Butteauová, jež ho tu zcela Betyně přenechala, přehlížela nejvíc dámy kolem, a zvláště po šlechtických lóžích těkaly její zraky. Pak i Thám vystoupil v nevelké úloze nějakého staršího pána. Věk jej vídal v českých představeních, kde měl vždycky větší úlohy. Živě si jej pamatoval, jmenovitě jako Ctirada v jeho vlastním kuse Vlasta a Šárka nebo Dívčí boj u Prahy. Tenkráte se mu neobyčejně líbil. Teď cítil, že je to jiný herec, slabší…

Ohlédl se bezděky po Paule, když Thám vystoupil. Seděla nehnuté jako prve, všecka na jeviště zadívaná, a zraky její, to dobře viděl, utkvěly na mužovi, vážně, zamyšleně.

Vtom se k ní paní Butteauová naklonila a něco jí šeptala. Jistěže o Thámovi. Déle však nemohl pozorovati, neboť té chvíle Betyna pošeptala mu s jakýmsi despektem:

„Takovéhle úložky dávají Thámovi a on je béře. To ve Vídni by měl něco jiného; ale když ti…“

Ale jako by se vzpamatovala, usedla zrovna a hleděla upřeně na jeviště. A hleděla, hleděla, jakoby všecka kusem zajatá, a vtom jako by ani nepozorovala, že přisedla těsně k Věkovi.

Po něm se však ohlédla skoro po každém vtipu z jeviště, veselá, smějíc se, jako by měla péči, co on, a jak se to jemu líbí. Ale v těch jejích pohledech i v úsměvech bylo i více.

Zato Věk byl čím dále tím více znepokojen. Seděla tak těsně vedle něho; těsněji tu v divadle již nebylo možná. Cítil určitě onen parfém, který ho příjemně ovanul, když proti ní stanul v jejich bytě těsně ve dveřích. Ale cítil také, že chvilkou přitiskla na jeho nohu nohu svou, lýtko na lýtko, cítil její teplo… A pak, bylo při milostné scéně, kdy na jevišti mladý markýz vyznával lásku a objímal svou vyvolenou, za ouplňku, v parku, odkud z houštin kdesi ozývala se tichá hra strun jako z Aiolovy harfy, uslyšel Betynin třesoucí se povzdech a ucítil zase její přitisknutí, bližší a delší…

Krev v něm kypěla. „Ta je horší nežli Lotka!“ mihlo se mu hlavou. Byl popuzen, uražen. Byl by nejraději vyskočil a pryč, ale vtom mu v ucho zavanulo tichým, rychlým šeptem:

„Přijďte zítra na Barvířský, musím s vámi mluvit.“

Trhl sebou, prudce se obrátil. Vtom náhlý hlučný smích se rozlehl, u nich, za nimi, kolem, všude veškerým divadlem.

Smáli se komické situaci, do které se náhle dostal zamilovaný markýz, a to směšnou, zamilovanou vdovou jakousi, jež znenadání vystoupila. Jindy by se byla Betyna hlasem zachechtala; nyní překvapena tím, jak její mladý soused sebou škubl a po ní se obrátil, usmívala se jen, jsouc v nejistotě. Zato se Věk zasmál. Více ze zlosti a Betyně, nežli té situaci na jevišti. Zasmál se a řekl:

„To je komedie, co?“

Usmála se jen, upřela na něj zkoumavě oči, pak se zadívala na jeviště. V tu chvíli se Věkovi uvolnilo podél celé nohy a neucítil pak už ani žádného přitisknutí, ani sálavého tepla, jež mělo zažehnouti. Ale proto se neupokojil. Betyna, pomýšlel, ta ještěrka, vpravdě horší nežli Lotka. A stará! Na to ta svačina, na to všecka ta komedie. A Paula! To jej nejvíce hnětlo, že se s nimi spolčovala, že to všecko dopustila, ano že pomáhala! Proto nebyla doma, proto dlouho nepřicházela. A jinak není jí ničím, ani přítelem. Je jí docela lhostejný… Již se po nich neohlédl. Patřil jen na jeviště, nedbal však, co se tam děje, jak děj postupuje; až pojednou začala opona padati. Hlučný potlesk se ozval, jednou, podruhé. Věk vstával. Vtom Betyna mu narychlo zašeptala:

„Slyšel jste prve? Zítra po šesté.“

Řekla to s úsměvem, vábivě.

Maně přisvědčil hlavou, a než odpověděl, otázala se, přijde–li.

„Ó přijdu!“ odvětil Věk a usmívaje se uklonil se zlehka. Významný pohled i úsměv byly mu odměnou. Netušila, že si při té odpovědi v duchu řekl: „Počkej! Rendez–vous!“