Kitabı oku: «Radúz a Mahulena», sayfa 2

RUNA (za jevištěm): Jen těsnej, těsnej pouta stahujte! I kdyby krev zpod nehtů vytryskla.

MAHULENA: Mne mrazí v duši, co to znamená?

Objeví se král Stojmír, Runa, družina, Přibina, vedou spoutaného Radúza a Radovida.

STOJMÍR: Ač nerad, přerušuji vaši hru. Vy udiveně na nás hledíte. Vítězoslavný je pro nás den. Ten jinoch, jejž v poutech vidíte, je magurského krále syn, můj tedy a váš nepřítel.

RUNA: A víte, co ten zlosyn učinil? V své bujnosti zabil zasvěceného jelena, o němž jsme myslili, že zaběhl do lesů a že tam posud bloudí.

MAHULENA (pro sebe): Ubohá němá tvář. Jsou lidé krutí!

RUNA: Přiznej, žes ten zločin dokonal. Je to tvůj meč?

RADÚZ: Je to můj meč. Kdybych jej byl třímal, když jste mě přepadli, byl bych svůj život draze prodal vám. Že jsem ubohé to zvíře usmrtil, to za hřích počítám si sám. Však nevěděl jsem, že je váš a že je zasvěcen.

RUNA: Však budeš, věř mi, trpce pykat za ten hřích. Však větší hřích tvůj ten je, že jsi královic z Magury. Ty mlčíš? Chceš to tedy zapírat. Hleď, uvěřím ti, že nejsi synem královny Nyoly, když ji bez odkladu prokleješ!

RADÚZ: Tys hrozná, ženo! Jsem příliš hrd na jméno svého otce, než abych na okamžik jen ho zapíral. Jsem Radúz královic.

RUNA: Ty bloude odvážný! Co hledals zde? Jsi špeh? Ty přišels v nenávisti, přiznej se.

RADÚZ: Zabloudiv, přišel jsem jen mimoděk. O velké nenávisti proti vám však mnoho nevím. Vždy slýchal jsem, že nepřáteli jsme, my Magurčané a vy Tatranští, však v srdci zášť jsem nikdy necítil. My měli bychom, králi Stojmíre, se vlastně milovat, když v širším světě tolik nenávisti zeje kolem nás.

STOJMÍR: Nech sladkých slov, tvá smířlivost je vynucena tvojím neštěstím.

RADÚZ: Je pravda, spoutanému hrdost sluší jen.

RUNA: Tvou hrdost zkrotím, brzy uvidíš. Ó, poznáš muka!

RADÚZ: Nach tvého roucha je jak krve proud, v němž ploveš s tváří zbledlou záštím a oči tvoje jsou jako z oceli.

RUNA: O krvi nemluv příliš nahlas, sic vzbudíš ve mně chuť, bych závoj svůj v tvé smočila a poslala jej pak tvé matce jako dar.

RADÚZ: Ó, matko moje ubohá!

RUNA: Chce se ti plakat, sketo?

RADÚZ: Ty nejsi žena, ač tvá postava a tvář tě za ni vydávají, tys vlčice! Ó, králi Stojmíre, jsi muž, proč trpíš pohanění svého zajatce?

STOJMÍR: Těch hádek, Runo, dost. Pověz mi, Radúze, kdo je ten muž zde s tebou!

RADOVID: Jsem starý jeho sluha Radovid. Zab mě, jej ale pusť! Výkup nesmírný ti král můj vyplatí.

STOJMÍR: Tvé jméno jsem jen slyšet chtěl, ne radu tvou. Pustím tě, bys dones do Magury zvěst o smutném královice osudu. O výkupu ani nemluv. Snad zachce se mi pozděj krve toho jinocha, snad jeho smrt mi zlata dražší bude.

RUNA: Tak mluvíš jako král a muž! Snad měli bychom kupčit o toho otroka?

RADÚZ: Kdo otrokem zde, pověz, královno!

RUNA: Ty, ty! Neboť uvrhnu tě v pouta železná a umořím tě prací nejtěžší! Ó, jako vlk se budeš rvát se svým řetězem a zoufale jej hryzat zuby!

RADOVID: Ty zmije! Že ruce moje spoutány! Před svatým sluncem aspoň úctu měj, před svatým oblakem, plujícím ti nad hlavou, když nemáš úcty k vlastní koruně a k svému ženství, které šlapeš v prach!

RUNA (udeří jej): Bídný rabe! Mluvit smíš?

RADOVID: Bud kleta!

RADÚZ: Ó, nebe, slunce! Větry dující! Jste svědci našich neslýchaných křivd! Můj Radovide, běda mně, že trpíš vinou mou! A vy, co kolem stojíte, což nikdo, nikdo z vás nezná lítosti?

ŽIVA: Proč na mě hledíš? Mám snad plakati a prosit, by tě pustili? Mně, věru, zdá se, že jsi pláči blíž, než bývám já, i když mi nejhůře je. Proč doma nezůstal jsi, smutný hrdino? Chceš přeslici?

RADÚZ: Jsi krásná, ale krutá. Mně tebe líto je, že srdce tvoje je tak kamenné. Pro Radovida o slitování prosím, ne pro sebe.

PRIJA: Chceš zdát se statečným? Proč tedy dýcháš těžce tak, to nesvědčí o klidu chrabrosti.

RADÚZ: Žízním, věz to, proto těžce dýchám!

RUNA: Svou žízeň ukoj svými slzami.

STOJMÍR: Dost nyní posměchu! Přibino, pod tvou stráží Radúza ponechám. Radovida pusťte na samé hranici, by dones domů svoji novinu. Jdu domů teď. Zajatce veďte a uvrhněte jej co nejhloub do věže té staré, jež stojí v temném lese pod skalou a která zakletou se nazývá.

RUNA: Tam do tmy, mezi havěť hoďte jej!

RADOVID: Ó, Radúze, ó, královici můj, že tak se s tebou loučím!

RADÚZ: Radovide, jdi a netruď srdce moje nářkem svým. Chceš, aby pohnutí mé nový vzbouzelo posměch? Mé matce rci – Ó, Radovide!

RADOVID: Ni slova víc! Já vím, co říci chceš! (Odejde s některými z družiny královské)

STOJMÍR: Teď vzhůru, pojďte. Přibino, ty plň můj rozkaz přísně.

Odchází s Runou, všickni za ním, jen Mahulena zůstala pozadu. Blíží se Radúzovi, který stojí nedaleko od studánky. Přibina a dva muži něco opodál za ním.

RADÚZ (Přibinovi): Veďte mne. (Uvidí Mahulenu, stojící teď vedle něho) Ty posud, panno, mlčelas a nerouhala jsi se mému neštěstí. Teď vynahradíš, co jsi zmeškala?

MAHULENA: Ty žízníš?

RADÚZ: Proč se tážeš?

MAHULENA (nabere vody do dlaně): Pij! (Zvedne dlaň až k jeho rtům)

RADÚZ: Já nemohu… Mně rty se chvějou jako srdce moje… nad tvojí dobrotou. Já jako mlhou viděl tě, jak stálas opodál, a úzkostí jsem zmíral, že budeš také zlá… jak byly ony dvě… Ó, vysměj se mi!

MAHULENA: Radúze smát se – když pláču!

RADÚZ: Proč pláčeš, rci…

MAHULENA: Že více nemohu než plakati!…

RADÚZ: Ó, nikdy rosa světější nepršela s nebes, než ta, co padá nyní s blankytu tvých očí! Kdo jsi?

MAHULENA: Jsem Mahulena… Král je můj otec… Ó, Radúze, neměj ho příliš v nenávisti… můžeš-li!

RUNA (za scénou): Kde meškáš, Mahuleno?

MAHULENA (se lekne): Hlas matčin! (Radúzovi) Ó, netrap se mi příliš… duše moje! (Odejde)

PŘIBINA: Pojď, pane! Splním, co mi král můj kázal, ač nerad, věř!

RADÚZ: Mahulena! (Odchází zamyšlen s Přibinou a s ostatními)

Opona

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Velká, stará zahrada u zámku krále Stojmíra. Je plná stromovitě vysokých a košatých rostlin, tvořících různé krásné skupiny mezi stromy. Na jedné straně vodojem, vroubený omšenými kameny, stíněný klonícími se břízami a visutými vrbami. Ranní červánky svítí stromovím. V pozadí je vidět část zámku. Vratko nedaleko něho zaměstnán uřezáváním květin a kvetoucích ratolestí z keřů, jež skládá do koše.

Prija, Živa a Mahulena přicházejí od zámku. Prija a Živa pozdvihují teď proti slunci ruce, držíce v nich šňůry perel a lesklé šperky.

PRIJA: Ty jasné, čisté, svaté slunce, ty vidíš vše a házíš hrstky zlata štědře na hory, doly, nivy, jezera!

ŽIVA: Ty osvětluješ lesy hluboké, úrodná pole, hrady strmící, mohyly vysoké!

PRIJA: Na všechno liješ libou jasnost svou, nás osvěť též! Svou krásu na nás lij!

ŽIVA: Svou lepost na nás lij a milostnost!

PRIJA: Ať zkvetem jak tvůj luzný červánek!

ŽIVA: Jak zora tvoje zlatosmavá, radostná!

PRIJA: Dej krásu nám! Ó, slunce, vyslyš nás!

Obě kleknou u vodojemu a proplítají si vlasy perlami a připínají šperky.

ŽIVA: Necht záříme, jak obraz náš teď z modré této vody, již prosvětlují mladé tvoje paprsky, ó, slunce!

Obě rosí si obličej a vlasy.

PRIJA: Dej třpytnou krásu nám a milostnost Ty zlaté, jasné, svaté slunce!

Vstanou.

ŽIVA: Ty, Mahuleno, proč se nemodlíš a slunce nevzýváš?

MAHULENA: Vzývám slunce… Ty jasná záře nebes, posvěť mě a dej mi dobrotu svou… vyslyš mě!…

PRIJA: Je krátká tvoje modlitba. Zas stojíš nepohnutě, věsíš hlavu, ruce visí po boku… O krásu neprosíš?

MAHULENA: K čemu?

ŽIVA: Jak tupá otázka! Dnes dorazí sem charvatský královic, už přišli jeho posli, velký bude u nás v zámku hod – nuž, nechtěla bys krásnou být a zalíbit se bohatýrovi, jenž mlád a mocen jest a ženu hledá?

PRIJA: Je hrdá Mahulena! Myslí as, že krásná nazbyt je, a nevidí, že bledá je jak měsíčková máť, co sedí v šeré jizbě předouc.

ŽIVA: Ó, Mahuleno, jsi jak mátoha. Na tvoji krásu, věru, nežehrám a není strach, by královic si tebe vyvolil!

PRIJA: Pojď, Živo. Pokud rosa třpytí se, květů natrhejme, tak voní nejsilněji.

Odejdou.

MAHULENA: Ty vlasy na hlavě… jaká to tíž… (Uvolňuje vrkoče, sedne na obrubu vodojemu, vidí se ve vodě) Je pravda, co mi řekly, bledá jsem… (Ruce klesají jí v klín) Ach, jak mi teskno. Jak dlouho tomu už? Co asi dříve bylo, než jej přivedli? Což bylo dříve něco? Tenkrát stromy kvetly, když ho zajali, a dnes jsou odkvetlé, je tomu tedy dávno. Co bylo dříve?… Zpívávala jsem, tak se mi zdá. Kam odlétly ty moje staré písně?

(Mlčí, za chvíli počne tiše zpívat)

 
Těch dvanáct panen změnilo se v holubice
a sedly na javor, žalostně vrkajíce
a pravily: kdo velké naše hoře
by prozradil, ať oněmí – – –
 

Ne, tak to není… Či snad přece… Nač ale zpívat? Ach, raděj chtěla bych na světě nebýt… nebýt…

(Propukne v tichý pláč)

VRATKO (byl se nesměle přiblížil): Panno… Mahuleno… To rve mi srdce, když tě tak tiše plakat vidím.

MAHULENA: Tos ty. Bud vítán. Tvoje děcko zdrávo?

VRATKO: Ne, neusmívej se tak slzami, to bolí skoro ještě více! Já vím, co trápí tě…

MAHULENA: Kdo ti to pověděl?

VRATKO: Ó, nelekej se! Kdo by to velké tvoje hoře prozradil, ať oněmí! Tak bylo to v tvé písni. Smím mluvit, smím?

MAHULENA: Co chceš mi povědět, můj dobrý Vratko?

VRATKO: O Radúzovi rád bych s tebou mluvil.

MAHULENA: Ó, Vratko, Vratko, kam jej odvedli? V té věži není už! Je živ, je zdráv?

VRATKO: Znáš nedostupné vrchole tam za lesem… Tam někde Radúz trpí. Však stezky strmé jsou a skryté…

MAHULENA: Ó, laňky moje ukázaly mi ty stezky, znám je a noha moje nese mě tak bezpečně a jistě, jako orla silná jeho křídla. Kde tedy je, kde dýše, trpí Radúz?

VRATKO: To nevím, nemohu na pevno tvrdit –

MAHULENA: Tak vraždíš mě! Dřív podáváš mi naději a pak mi ji zase bereš!

VRATKO: Kdybys jen trpělivě slyšet chtěla! Já mluvit nedovedu obratně, mně slova v ústech jaksi se převalují, málo mluvívám, více hvízdám s ptáky, a když ty smutné tvoje oči tak na mne hledí úzkostlivě, už nevím, co že říkám!

MAHULENA: Můj dobrý Vratko, mluv a budu mlčet, trpělivě naslouchat.

VRATKO: Pět tomu dnů, co starý otec můj byl na mýtině v lese. Já vynáším jej někdy na slunce, by prohřálo ty vetché jeho údy. Byl tedy v trávě vysoké jak na svém loži, a zpola dřímal. Tu zaslechl mnoho kroků. Má bystrý zrak a bystrý sluch, ač jinak sláb je jako děcko. Šli kolem něho blízko dost ti muži, co vedli královice, spoutaného. Neviděli otce, byl v trávě ponořen. A jeden z nich, ten nesl těžký kruh a řetěz, a Runa, královna, tvá matka, byla s nimi a lála mlčícímu Radúzovi a řekla mu, jak bude přikován prý ke skalnatému štítu hory, čnící prý do samých nebes!

MAHULENA: Každé tvé slovo jako hrot mi vniká v srdce! Kéž raději by ještě ležel ve věži! Však ne, to horší bylo, byl věčně po tmě jako slepec!

VRATKO: Však nebyl opuštěn, jako nyní, panno. Vždyť plížil jsem se mnohdy v noci kolem věže a snažil jsem se slova útěchy mu volat v tmu… A vím, že jiná ještě tvář, tak jasná jako nebe, se někdy milosrdně k úzkému oknu jeho vězení tlačila! A sám mi řekl, že tři zlaté vlasy s hlavy, pod sluncem prý mu nejdražší, na mříži jeho okna zachytly se a že mu svítily jak měsíc do vlhkého šera jámy žalářní!

MAHULENA: Tak pravil, pravil tak?

VRATKO: Vždyť o tom zpíval! Slyšel jsem tu jeho píseň, vznášela se z hloubi a tak se chvěla tichou nocí, jako list, jejž vítr nese! Ubohý Radúz, plavý královic! Tmu přetrpěl, teď trpí jiná muka!

MAHULENA: Tvůj otec tedy viděl – viděl, pravíš –

VRATKO: Viděl směr, kady se brali s Radúzem, však nevím jistě, kam jej vedli. Snad vypátráš to sama? To jen ještě vím, že pás mu dali kolem boku železný, a z toho visí řetěz, který přikovali ke skále. A železo pásu a řetězu že očarováno, má vlastnost tu, že žádný meč a žádné kladivo a žádný pilník se ho nedotkne a železný ten pás že je klíčem uzavřen. To vše vítězoslavně hlásala královna s posměchem Radúzovi po cestě. Můj otec slyšel to.

MAHULENA: Ó, běda, běda! Přikován jak vlk! A snáší znoj a chlad a déšť! Snad usmrtí jej blesk, snad divé šelmy lesů jej rozsápou!… Vratko, proč jsou srdce na tom světě z kamene?

VRATKO: Jsou zase jiná, jak to tvoje, a v tom je spása všech.

MAHULENA: Jak jej spasím, jak? Kterým směrem, pravíš, vedli jej?

VRATKO: K východu, kde ční hory nejvýše. Ale to není ještě vše, co ti říci mohu.

MAHULENA: Mluv, tedy, mluv.

VRATKO: Mám děcko, víš to, Mahuleno, a miluji to chlapče nade všecko. Nuž, a ten můj synek kůzle má, tak milé zvíře, že bys je líbala, radost, jak umí skotačit, a někdy zdá se mi, že se usmívá, věř, ta němá tvář!

MAHULENA: Můj dobrý Vratko, věřím ráda tobě… však nyní o tom nevypravuj, o Radúzovi chtěls mi něco říci.

VRATKO: Však právě! O čem bych ti vypravoval, ne-li o něm? Na druhý tedy den, co vedli lesem Radúza, přišel jsem večer domů a můj synek hořce, hořce plakal. To jeho kůzle někam zaběhlo a žena přála, že snad odnesl je vlk! Tu děcko znova rozplakalo se, že srdce usedalo. Co měl jsem počít? Šel jsem kůzle hledat, ač byla hustá tma, ba čirá noc… Znáš propast blízko zámku v lese, tu příšernou, kde dole hluboce ta temná, divá voda hučí? Když tam jsem přišel, tu slyšel jsem zřejmě v hloubce naše kůzle plakat! Padlo tam a posud žilo! Bylo mi úzko. Spadlo až na dno? Mám se spouštět dolů? Myslil jsem na radost svého syna, až přinesu mu zachráněné zvíře – a opatrně jal jsem se pomalu do propasti sestupovat.

MAHULENA: Ty trýzníš mě! Proč to mi vypravuješ?

VRATKO: Však uvidíš… Už byl jsem hodně dole, konečně už i kůzle měl jsem a makal po porouchaných jeho údech i celoval jsem zvíře v soustrasti – když náhle nade mnou se kroky ozvaly, pak sypala se mi hlína na hlavu, kameny padaly, hu, jak duněly hlouběji pode mnou! A polekán když jsem vzhůru hleděl, tu spatřil jsem tvář strašnou! Měsíc tak jasně na ni svítil a tvář ta bledá, klonící se nad propastí, byla mi známá – tvář Runy královny to byla! Já lekl se, jak ty se lekáš teď, a v stínu bez pohybu stál jsem jak ty teď. Ústa její ale otevřela se a strašné zaklínání, černá modlitba, vyletěla z nich – chceš slyšet je?

MAHULENA: Ne, nechci. Je mi úzko!

VRATKO: Pak pravila: jak nikdo víc na tomto světě klíč tento nenajde, tak nikdy více železný ten kruh mu s těla nesejde! Ať pevně drží jej, jak smrt nás drží, když se chopí nás, ať drží jej, až bílé jeho kosti, deštěm smyty, sluncem zbělelé, o skálu drkotati budou, větrů hra a kořist.

MAHULENA: Zadrž! Mlč! To o něm mluvila?

VRATKO: A hodila klíč do propasti a padl k nohám mým. Ó, panno, ty bílá jako měsíc, ty dobrá jako matka země – hle, zde je ten klíč!

MAHULENA (vytrhne mu jej z ruky): Ó, poklade, ty nejdražší mi pod nebem, tak pevně, pevně k srdci tisknu tě, až v hruď mou vejdeš a nikdo víc mně tebe nevyrve, leč kdyby srdce vyrval s tebou zároveň… (Omdlí)

VRATKO: Mahuleno, vzpamatuj se! Oči otevři, když tvůj žal tě neutrápil, má tě radost zabít? Oči otevři, pro jeho spásu! Ach, teď vrací se ti dech!

MAHULENA: Vratko, Vratko, kdo ti to odplatí? Zde, zde ten klíč! Mám závrať… (Uschová klíč v roucho) Vratko, kolena ti objímám… (Vrhne se mu k nohám)

VRATKO (pláče): Ty zničuješ mě! Vstaň! Vzpamatuj se přece! Já odčinil jen, co jsem provinil! Víš, jakou zradu nevědomky spáchal jsem! A teď jsem pomohl jej spasit! A sami do zahrady zavolali mě, kvůli těm hostům, tolik práce zde, a poslali mě květů nařezat… a tak jsem s tebou promluviti mohl!… Buď rozvážná a snaž se vypátrat, kam vedli jej…

MAHULENA: Ó, chytrá budu jako pták, jenž chycen, z klece vyvázl! A Vratko – ty jak bratr budeš můj! Jak sestrou budu tobě!

VRATKO: Ó, nemluv tak… Však nutno odejít, než někdo přijde…

MAHULENA: Tedy, Vratko, jdi! Až nashledanou! Dík tobě, duše milá!

Vratko odejde.

Kam skryju se s tím drahým pokladem? Však skrývat nesmím se, teď musím s nimi být a pátrati! Zda štěstí moje nestojí mi zrádně psáno na čele? Ó, moje štěstí sladké! Radúze! Já spasím tě, svůj domov uvidíš, na muka svoje zapomeneš tam… Proč je mi náhle smutno i v té radosti… Ach, on odejde… Tu nové hoře vejde do srdce… Však zanikni, ty smutná myšlénko! Je dosti času k pláči později – teď srdce radostí jen tluč a nadějí! (Odejde)

Král Stojmír a Runa přicházejí s druhé strany.

RUNA: Tam prchá! Viděla nás zdaleka a vyhýbá se nám.

STOJMÍR: Ty příliš tvrdá jsi a přísná, ženo, a Mahuleně křivdíš, věř.

RUNA: To dítě nemohla jsem nikdy milovati pravdě.

STOJMÍR: To proto snad, že její porod stál tě téměř život.

RUNA: Ji rodíc, krásu ztratila jsem svou a mladost, však dítě takové, se říká, matky nejvíc milují. To není tedy příčina. Však zdálo se mi už, když nosila jsem ji ještě v lůně, že nosím zármutek svůj budoucí, že ve mně zraje, co mě rmoutit bude, a srdce moje netřáslo se radostí, když čekala jsem na ten nový život, nýbrž neurčitým strachem jakýmsi, že vyjde na světlo, co někdy proklínati budu!

STOJMÍR: Ne, Runo, klameš se, ty čekala jsi syna a proto nevítala jsi Mahulenu radostně.

RUNA: Nuž, buď jak buď, to ale pravím ti, že není Mahulena moje dítě, jak Prija nebo Živa. Nemá moji krev. Což viděl jsi ji někdy vzdorem vzplanout, i když ji sestry trýznily?

STOJMÍR: Je pokorná a tichá.

RUNA: Jen domluv: jako ta, o níž jsi snil po celý život a kterous miloval před sňatkem naším?

STOJMÍR: Runo, co to mluvíš?

RUNA: Jen to, co je mi jasné. Však nechme toho. Pravím ti, že varoval mě sen. Mně zdálo se, že vinula jsem k srdci dítě, tiché, s tak pokornýma očima, jak má je Mahulena, a s výkřikem a v hrůze vzbudila jsem se, neb uštklo mě to dítě jako had, zuby tak ostrými a hluboce tak do srdce! Ach, ještě cítím to, a mráz mi tělem jde.

STOJMÍR: To zlý byl sen, proč ale vykládáš jej tak, že právě Mahulena má tím hadem být?

RUNA: Protože vím, co se v ní děje! Vždyť pravím ti to zřejmě. Což nevidíš, jak smutná nyje? Což nevidíš tu její bledost a nevidíš, jak někdy bez příčiny se zardívá… Ty její dlouhé vzdechy, hluboké a tiché! A od které doby vše to pozoruji? Od měsíce, co Radúz královic je v našem plenu. To nestačí ti, bloude? A když ti pravím, že jsem vyzvěděla, že v nocích mnohdy vykradla se z domu, že utíkala jako beze smyslu tam do temna lesu, že jako mátoha kol věže bloudila, kde Radúz v jámě ležel –

STOJMÍR: Proč lépe jsi ji tedy nestřežila?To minulo však, Radúz není více ve věži.

RUNA: Je o něj postaráno. Má láska ustlala mu lože tvrdé dosti. Ta skála pevná je, jak vlastní moje vůle, ta nepovolí, a to železo, jež drží jej, je silné jako osud. Ne nadarmo sluji krajem jako čarodějka. Dle skrytých věd je řetěz jeho ukován.

STOJMÍR: Co tedy více žádáš? Je Radúz v poušti, neví Mahulena, kde hledat jej a kdyby našla k němu cestu, přec pouta nesejme mu slabá její ruka.

RUNA: Ta nikdo nesejme! Klíč, který otvírá je, je v lůně země – ta ho nevydá! Však pouhá myšlénka, že Mahulena miluje Radúza, že by chtěla jej spasit, zachránit – (Tasí dýku) Zde, viz ten nůž. Já krmila ji vlastním mlékem svým a přece chtivě se mi ruka třese, a míří, míří – kam? Ty uhodls.

STOJMÍR: Zrak příšerný tvůj výmluvný je dost! Jde z tebe hrůza!

RUNA: Jak slabí jste, vy muži! Tak málo jako milovat i nenávidět umíte! Chceš dítě svoje uchránit? Nuž, tedy zab Radúza, a bude Mahulena v bezpečnosti přede mnou.

STOJMÍR: Ne, nepotřísním se tou jeho krví! Jak nenasytné je to tvoje záští! Dost jsem ti povolil, dál ani o krok nepůjdu! Proč nezměrně tak dychtíš po jeho životě?

RUNA: Protože jsem našla skryté vody tvého k němu smilování, protože vím, odkud že temení! Já postřehla tvůj zamyšlený zrak, když jednou pravils neprozřetelně, jak Radúz podoben je matce své… Ha, trhls sebou teď? Ty rád bys někdy Nyole vrátil toho syna! Té ženě útěchu bys přál, té ženě, k vůli níž tak dlouho trpěla jsem těžce! Po celé mládí! Chladný byl jsi se mnou, však v nocích, když jsem hořem nespala, tu ve snách šeptával jsi vroucně její jméno… A já tě tehdy milovala!… Prokletí!…