Kitabı oku: «Radúz a Mahulena», sayfa 4

RADÚZ: Ó, Mahuleno, nermuť se a pojď! Je láska mocnější než nenávist, to uvidíš!

RUNA: Svůj omyl poznáš, Radúze! Má kletba padá na tebe též jak na ni! Ne menší bude tvoje utrpení, ač bolestnou ti bude záhadou! Jakmile jiné ženy celující ret se dotkne tváře tvé, tu béře moje kletba pečátek! V tom okamžení zapomeneš ji, a znát ji nebudeš, svou Mahulenu, bys na ni třeba neustále hleděl! O její jsoucnosti ni stopy nezůstane v tvé čarem jaté paměti! A rána, kterou chápat nebudeš, ti bude krváceti v srdci, krváceti, až rozum tvůj se zamží trudem tvým! Ó, kletba moje stojí jako Tatry pevně! Ty slyšelas ji, země, naše matko, ty slyšelas, tvé zachvění jsem ucítila!

MAHULENA (vrhne se na zem a líbá ji): Tak jak tě líbám, matko země, tak se mnou lítost měj a smilování! Ty nejsi matka, která proklíná, jsi matka plná něhy pro své děti, slyšelas kletbu, slyšíš též můj pláč!

RADÚZ: Pojď, Mahuleno! (Odvádí ji klesající směrem, kudy ukazuje)

RUNA: Kletba, kletba, kletba vám!

MAHULENA (už za scénou): Běda! Běda!

RUNA: Za nimi, kletbo moje! Za ní, za Radúzem! Kletba, kletba, kletba! –

Opona

TŘETÍ DĚJSTVÍ

Řidnoucí les v Maguře. Na jedné straně vyhlídka daleko do pahorkovité krajiny; rozprostírá se tam utěšená niva, je vidět velké zahrady, za nimi na obzoru ukazuje se fantastické město. Radúz a Mahulena přicházejí z hustší části lesa a zastaví se u ohromného dubu, v jehož stínu leží kupa vysokých balvanů.

RADÚZ: Ó, Mahuleno, vítám tento strom jak z mládí přítele! Co dítě jsem zde hrával, a vyhlídka od omšených těch kamenů je velká v širý kraj! Ó, hled, ó, hleď!

MAHULENA: Jak oči tvoje planou, drahý můj!

RADÚZ: Bud vítán mi, drahý můj domove! Oh, Mahuleno, vítej moji vlast! Ta niva, zaplavená září slunce, ta zrodila mě! Ty zahrady mě vonným stínem těšívaly, a tam, tam, moje město! Ten starý zámek, čnící nad bílými hradbami, to moje kolébka! Ó, kdybys věděla, jak dům je útulný! Vlaštovky ho milují, hnízdo vedle hnízda se tam k sobě tulí pod starou římsou! A tam pod vysokým tím krovem, kol něhož bez ustání krouží na sta bílých holubů, tam žije moje matka, otec můj! Ó, svatá půdo rodná, vítej mi! (Klekne a políbí zem)

MAHULENA: Před tebou město tvoje, Radúze, a za mnou moje vlast, tam v tichém zadumání stojí staré lesy vysoké, v nichž přebývají temné stíny, a dvéře otcovského domu zavřela jsem naposledy za sebou, jich veřeje se nikdy více neotevrou, by mě vítajíce vpustily!

RADÚZ: Mahuleno, Mahuleno, nermuť se! Je možno, že by radost moje zasmušila tě?

MAHULENA: Ne, Radúze, ne radost tvoje, Cosi jiného… (Sedne na kámen) Teď teprve cítím únavu. Pojď, sedni vedle mne a dej mi odpočinout…Toť podivné! Teď zdá se mi, že bych si přála, aby ty hlubé lesy, jimiž jsme bloudili po tři dni nás ještě kryly vlhkým šerem svým. My byli tam tak sami, sami. My patřili tak nevýlučně druhu druh, tak jedině! Ruku v ruce šli jsme spolu, a zdálo-li se mi, že slyším někde kroky po mechu, tu polekána tak jsem se k tobě tulila, tak těsně, a když tvoje objala mě ramena, tu cítila jsem pevně, že pro mne není nebezpečí na širém světě, neb úsměv tvůj tak něžně a tak hrdě pravil mi, že chráníš mě!

RADÚZ: Teď ale nebezpečí všechno minulo, proč tedy leží na tvém čele stín zamyšlení? Proč nezáříš radostí, jak slunná moje niva?

MAHULENA: Tvůj kraj je slunný, pravda, drahý Radúze, tvůj kraj – jsemť cizinkou však v něm.

RADÚZ: Proč slovem takovým mé srdce zarmucuješ? Ty cizinkou, kde doma já?

MAHULENA: Radúze, odpusť mi. (Klade mu ramena kolem krku) Ty nevíš, čím mně jsi, ty moje duše! Jsi bratrem mým, mým otcem, matkou, vším! Mé srdce přetékalo něhou od dětství a nikde, nikdy nenašla moje láska ohlasu, až ty jsi přišel, jak ta hvězda v soumraku, jak ta vlaštovice z dálky, co pod tou římsou vaší hnízdo svoje má! Ty, Radúze, jsi celou mojí rodinou, jsi domovem mým. Vždyť vyvržena jsem z lůna lásky vší, tys ale více mi než náhradou! Radúze, ty jsi dechem mým, mým okem! Bez tebe jak ten kámen jsem, slepá, hluchá, mrtvá. O tebe chvěju se, můj Radúze! Chmura oné strašné kletby –

RADÚZ: Nedomluv, Mahuleno, ta kletba minulosti náleží a zapadla do šera lesů tatranských, jimž stejně klnu –

MAHULENA: Neklň jim! Já zrodila se tam! Ó, dovedeš též krutým být a nenávidět?

RADÚZ: Promiň, promiň mi! Já žehnám jim, tys vyšla, světlá, z nich! Však nyní zapuď chmury veškeré. Už odpočinulas? Mě domov mocně vábí a netrpěliv toužím projít branou města. Pojď, Mahuleno, jdeme domů! Slyšíš? Domů! Slovo přesladké.

MAHULENA: Přesladké slovo tobě – ve mně však jaké to budí smutné obavy! Tvůj otec, tvoje matka! Zdá se mi, že je vidím před sebou, jak ruce jejich, třesoucí se radostí, po tobě sahají, jak k sobě táhnou tě, jak pláčou štěstím, že tě našli zas!… A pak, pak pohled jejich zasmuší se a budu němou otázku v něm čísti, otázku bolestnou, – kdo je ta cizí dívka a co hledá zde? Jak šťastné jsou ty vaše vlaštovice, ty vítá každý radostně, neb jaro přinášejí s sebou – a já? Já kletbu matky své jen přináším. (Zakryje si tvář)

RADÚZ: Ty rozrýváš mi srdce. Mahuleno! Ty mýlíš se! Vždyť milovat tě budou draze, draze, moji rodiče! Vždyť syna vracíš jim, jediné dítě jejich! A jak štědře jsi mě obdařila, ty volnost ztracenou mi vrátilas, ty život zachránilas můj a láskou svou jsi posvětila život ten a tak jsi korunu mu dala!

MAHULENA: Radúze můj, líbám oči tvoje holubičí, ty lijou světlo v chmurnou duši mou! Ty hledíš na mě jako jasné nebe, ale tvým zrakem na mne hledět nebudou tam v onom městě… Kdo dal tu dívku tomu muži? Tak otec tvůj se bude tázat, a matka zamyšleně poví si: My nepřišli ji žádat pro syna; a lidé v městě, v domě budou šeptat: Toť nezvaný jim přišel host! Ach, Radúze, má duše plaše chvěje se, jak oči pozvednu? Já hanbou hynu!

RADÚZ: Ty na mě uvaluješ hroznou tíž! Cos takového jak jsi pravila, mi nenapadlo nikdy… Kdyby to možné bylo, Mahuleno, že by se stalo to, co nyní pravíš – už nemiloval bych je více – ty svoje rodiče!

MAHULENA: Ó, nemluv tak! Tak ukrádám jim tedy tvoje srdce? Já pošetilá! Radúze, zapomeň, co jsem ti řekla. Už ničeho se neobávám, nebojím. Pojď, pojď, už neváhám.

RADÚZ: Ne, Mahuleno, ne! Ty nesmíš vejít v dům jako host, jejž nikdo nečekal! Před tebou půjdu tam a povím vše, cos pro mě konala a snášela, a přijdou se mnou pro tebe sem pod ten dub, můj otec, matka, celý dům a celé město a klaněti se budou před tebou! Jako královna, jak velký vítěz vejdeš slavnostně branou svého města a pod střechu svého paláce! V dům svého chotě, Mahuleno moje!

MAHULENA: Ty odcházet… ty opustit mě zde… Ó, zůstaň, zůstaň! Když odejdeš, tu zapomeneš mě!

RADÚZ: To ranilo mě, Mahuleno! Tak slabá tedy zdá se ti má láska, že zhasnout mohla by za krátkou hodinu?

MAHULENA: Ne, nemyslím to! Nesmyslně mluvím, rty moje pouze pronesly to slovo osudné, však srdce o nich neví. To úzkost pouze ze mne mluvila, pod tlakem oné hrozné kletby, která mi stále v sluchu zní. Však ty jsi zachmuřen a neslyšíš mou omluvu a oči tvoje jsou teď temnější, to láska tvoje přece snad že zhasíná?

RADÚZ (Líbá ji vášnivě): Zde odpověď! Je milování moje chladné?

MAHULENA: Buď shovívavý se mnou, Radúze. Jsem tvor tak slabý, plachý… Nyní pojď, já půjdu s tebou, i kdyby chladně přivítali mě, mám srdce tvé a více pro mne není na šírošírém světě, Radúze!

RADÚZ: Já půjdu sám a chci, by se mnou přišli sem tě přivítat a slavně v průvodu tě odvádět!

MAHULENA: Ach, proč jsem sama nepokoj v tvé mysli budila! Jdi tedy, Radúze. Jsem ubohá a slabá… Jsem tvá a tedy sluší mi, bych činila, co kážeš.

RADÚZ: To bolí, Mahuleno, to zní jak výčitka!

MAHULENA: Pak odvolávám, co jsem pravila. Máš pravdu ve všem. Radúze, jdi. Jsem klidná, hleď! Jdi a vrať se brzy. Zde pod dubem mě najdeš. Čas rychle ubíhá, budu přemýšlet a zpívat… toužit též. Jdi, Radúze. Však nezapomeň na tu kletbu.

RADÚZ: Ta věčně děsí tě!

Slyšet hlas surmy, zvuky táhlé, blížící se.

MAHULENA: Jak příšerná to hudba, strašidelná, co to znamená? Ty zbledls!

RADÚZ: Mne jímá cos, jak hrozné tušení. To zvuky smutečných jsou surem. Tak hlaholí, když velké neštěstí se stalo v městě –nebo v domě královském. Přichází blíž a blíž to smutné zasurmění, hlas hlasatele slyším též, ač slova nejsou zřetelná. Už vidím je, jdou sem ti muži! Ted stojí, poznávám je, ó, toť Radovid a smuteční má háv! Což nevidí mě? Teď se odvrátil, lid se sbíhá s polí –

Zazní surmy docela blízko. Když dozní zvuk, mluví za scénou.

RADOVID: Kdokoli na blízku, ať slyší truchlou moji zvěst, již nesu já a mnozí jiní od hory k hoře, od vísky k vísce až k nejzazším Magury končinám! Jak volám smutnou zprávu svou do čtyř úhlů světa: Žalujte a plačte, Maguřané! Váš dobrý král je mrtev! Mrtev je váš král! Král váš je mrtev, mrtev je váš král!

Mlčení, surmy zazní znova, vzdáleněji.

MAHULENA: Ó, promluv, Radúze! Můj Radúze, ten němý žal tě udusí! Jak kámen bledý jsi, jak kámen nehybný a studený jak skála!

RADÚZ (vrhne se na zem): Můj otec, ubohý můj otec!

V dáli opět slyšet surmy, mnohem slaběji.

Ó, strašné zvuky! Mahuleno, žal!

MAHULENA: Žal! Radúze můj, ó, neplač příliš tak… Vstaň, spěchej domů. Pro matku tvou, jaká to útěcha, až obejme tě!

RADÚZ: Ach, Mahuleno, nikdy více slova neslyšet z těch úst… Ty žehnající ruce chladny jsou… ty zraky zavřené na věky, věky… Ach, matko, matko, jak tvé srdce nyní krvácí!

MAHULENA: V náruč její spěchej… Ty slzy tvoje ale zlíbám ti, tvůj žal je můj, jak byla radost tvoje…

RADÚZ: Pojď se mnou, Mahuleno.

MAHULENA: Ne, Radúze, teď zůstanu, jak chtěls. Teď je mi jasno, co činiti mi jest. Teď patříš jí, která tě zrodila. V tom prvním okamžiku shledání, kde žal nad ztrátou, radost nad tvým návratem jí v boji srdce rozrývati budou, v tom okamžiku patříš zcela jí, jež krutě snáší. Já zůstanu, neb půjdu pomalu pak za tebou… Jdi, obraz tvůj je v duši mé, ten bude se mnou zde.

RADÚZ: Jdu, Mahuleno, jak jsi rozhodla. I v žalu nejkrutějším však mi ani na okamžik z mysli nevyjdeš. Jsi v duši mé, a to je víc než mít tě před zrakem, jejž slzy moje kalí. (Obejme ji) Teď jdu.

MAHULENA: A kletby pamatuj!

RADÚZ (vrací se k ní): Pamatovat budu, neboj se! Jak těžce je to, s tebou loučit se! I na okamžik!

MAHULENA: Tvá matka volá, útěchu jí nes!

RADÚZ: Jdu, ty to chceš! (Odejde)

MAHULENA: Jak ráda volala bych: stůj! Srdce se mi svírá. Už zmizel mi tam za stromy… Sama! Bez něho! (Sedne pod strom) Jak smutný je ten les, jak divně lká a žaluje zde vítr…

Zdáli slyšet slabě surmy.

Smrt! Ó, je mi teskno. Pošetilá jsem, on přijde brzy pro mě; kdyby nepřišel, tu za ním šla bych v město… Proč raděj přece nešla jsem hned s ním?… Snad přijde brzy… Kdyby nepřišel… tak jak v té staré písni… (Mlčí a za chvíli zpívá tiše)

 
Pod stromem seděla a dlouho čekala.
On nepřicházel, nepřicházel, plakala,
když slzy vyschly, mroucím hlasem děla:
mně teskno tak, jako bych zemřít měla!…
 

Ta píseň smutná je. Kdo ji as vymyslil? Snad vskutku se tak někdy dělo… Ale tomu dávno asi je. Nač si to myslím?… To proto snad – že mi tak k smrti teskno… (Položí si hlavu v klín)

Opona

PROMĚNA

Velká louka v zahradě královského paláce, na jedné straně skupina bříz podrostlých křovím. V zadu část paláce se sloupořadím a zavřenými vraty, kam několik širokých stupňů od louky vede. Lid obojího pohlaví přichází se všech stran, s posunky, jevícími zármutek a rozčilení.

MUŽŠTÍ: Je mrtev král! Je mrtev! Tak z čista jasna udeřil ten hrom! Vždyť ani nestonal.

JINÍ: Tak zdálo se, však zármutek o syna zžíral jej, jak plamen olej lampy.

STARCI: Co s námi bude? Změna každá nosí v klíně nebezpečí, už nejistota nebezpečím jest.

JINÍ: Je zármutek host nevybíravý, on všude vejde, v chatky naše nízké i přes práh vkročí příbytků zlatem oplývajících. U lože krále sedá jako žebráka.

JINÍ: A smrt nás srovná všechny, nízké, vysoké, a spravedlivě klade v zemi nás bok po boku.

MUŽŠTÍ: Těm blaze jest, těm pod mohylou – však ti, co zůstali?

ŽENY: Je vdovou královna, a stejně smutno vdovou být ať v zámku nebo v chaloupce.

JINÉ: Je osiřelá nyní naprosto! Ni syn, ni manžel s ní! Co žena bez podpory ve světě, kde hrubá síla vládne jen a bezpráví?

DÍVKY: My přišly plakat s ní. Ó, neblahá!

MUŽŠTÍ: Tiše! Těžké dvéře domu zaskřípaly na zrezavělých stěžejích. Hle, vdova!

ŽENY: Krásná posud i v smutku je, s korunou na hlavě.

JINÉ: Jak bledá je, jak bledá.

DÍVKY: Krok její nejistý, hle, o sloup podpírá se teď.

JINÉ: Ubohá! Teď zvedá hlavu!

MUŽŠTÍ: Tiše, promluví.

NYOLA (vyšla z domu s dvořanstvem, jež pozadu zůstává, královna učiní několik kroků a zůstane stát na nejvyšším stupni schodů, vedoucích dolů na louku): Něm posud byl můj žal a skrývala jsem v stínu nejhlubším zde v starém domě vašich králů velebných svůj smutek vdoví, smutek matky oloupené o syna, vy ale přišli jste své slzy mísit s pláčem mým, a proto vyšla jsem vám tedy vstříc, síň zlatou zanechala jsem, abych zde na zem usedla uprostřed vás, bych setřásla svou těžkou němotu a v žalování s vámi propukla a z cesty prach na hlavu sypala si neblahou! (Sedne na zem)

LID: Ženo, truchlící nad rakví manželovou, matko, toužící po synu ztraceném, své duši ulev, volajíc třikrát žal!

NYOLA: Žal! Běda! Žal! Ó, bolest moje, nebuď němou více a volej běda! v celý širý svět. Ó, lide, lide, se mnou plač a truchli!

LID: Běda! Běda tobě, běda nám! Ó, královno, my s tebou pláčeme, a kdybys závoj roztrhala svůj a vlasy rvala, zalomila rukama – kdo z nás by divil se a řekl: příliš jest? Ó, běda, běda!

NYOLA: V svá prsa biju, slepá slzami už nehledám zářivého oka dne, když světlo duše všecko moje uhaslo. Můj choti, běda, proč zde nechals mě? Můj synu, proč odešel jsi ode mne? Jsi také v stínu navy, hluch a něm pro moje výkřiky jak otec tvůj? Jsi také bled a slep jak ten tam v domě na marách, jenž člověkem byl donedávna a teď je přízrakem? Ó, běda, běda, běda mně!

LID: Běda! Žal!

NYOLA: Už narovnána trčí hranice a hladoví už oheň lakotný po zbytcích toho, jenž králem někdy nazýval se a pánem mnohých osudů! Jazykem sterým oheň, nejdravější zvěř, po mrtvém šlehá muži hladově a stráví jej a neponechá nic než popel po mém blahu, popel smutný, mrtvý, k ničemu – jak to srdce zde!

STARCI: Dej pozor, ženo, aby v rouhání se nezměnil tvůj oprávněný stesk! Je oheň svatý, popel lidský posvátný.

NYOLA: Je snadno tomu napomínati, jejž divá bolest nebičuje do krve! Vy ztratili jste krále pouze, já však vše!… Teď znova spáry zaťala mi v srdce zoufalost!… Už slyším v domě kroky příšerné (vstane), hlas tlumený těch, již máry zdvihají, by tělo vynesli na kořist plamenům! Již nezvu vás, abyste běda! zvolali ni žal! Mlčeti nám nyní z úcty jest a kráčet za rakví a sebrat popel pak a nasypat vysokou mohylu, to činit vše nám jest, na sebe zapomínajíce úplně!… Pak teprv klesnu zpět do živé bídy a mrtvé nicoty!

STARCI: My s tebou půjdem, ženo nešťastná! Nechť slzy tvoje tekou v tichosti. Je sudba člověka, by zanechal zde vše a na hruď matky země vrátil se. Je moudré podrobit se osudu, tak tiše, v míru, jako v jeseni strom vadne bez hlesu. I slunce zapadává – muže tedy člověk věčně žít?

NYOLA: V tvých slovech prostých pravda je. Už skláním hlavu tiše před věčným, nezměnitelným od počátku věcí pořádkem.

RADÚZ (za scénou): Matko! Matko!

NYOLA: Slyš!… Proč srdce moje bouřně zatlouklo nevčasnou radostí, na samém prahu, za nímž nebožtík? Byl hlas to mého syna nebo klam, jenž rozplynuv se, ještě hroznější mi připomene sirobu?

RADÚZ (se objeví): Matko!… Nohy se mi třesou, vázne krok a vrávorám… Tak sláb jsem radostí i žalem zároveň!…

NYOLA (hledí jako ve snách): Kdo kráčí tam a zdá se, že je živ… je bled jakoby z hrobu vstával, mátoha, a smutek nesmírný jej halí jako v temné roucho… A ruce vznáší… Zmizíš, vidino, netrap mě lživým zdáním a nemuč srdce moje prázdnou nadějí!…

RADÚZ: Matko! (Blíží se jí)

NYOLA: Stíne, ty hlásáš mi, že Radúz nežije!

LID: Nech blouznění, toť on, tvůj syn! Je živ! Vítej, královici, vítej nám!

RADÚZ: Lide, lide! Matko! (Obejme jí kolena) Ó, matko, Radúz jsem, tvůj syn! Jsem živ a blažen, neboť objímám, ty velebná, tvá drahá kolena, jež v dětství sladkém kolíbala mě! Ó, schyl se ke mně, nepoznáváš mě? Jsem zachráněn, ó, jako zázrakem! A spasil jsem se útěkem, zde jsem, zde jsem, ó, matko předrahá! (Líbá její roucho)

NYOLA: Ó, blaho nevýslovné, Radúze! Tys živ, ty zde… Ó, radost neusmrcuje… jsem živa posud! (Chce jej líbat)

RADÚZ: Ne, matko moje, dražší nad duši, ne, nelíbej mě. Nediv se mým slovům, povím ti –

NYOLA: Rozumím, můj drahý Radúze! Tam v domě leží mrtvý otec tvůj a bráníš se té divé radosti mých polibků, ty nechceš radost mít, i nejsvětější, v truchlivý ten těžký okamžik. Mé srdce ovšem odolati nemohlo a přemožena zajásala jsem, tě opět vidouc a nedovedla uvážit, co větší býti má, zda radost shledání či smutek nad ztrátou. Ty uvážil jsi však a zazdálo se ti, že větší je ta ztráta, kterou utrpěls, než radost, opět matku uvidět. Tvůj otec na marách kdyby to věděl, zajisté že spokojen by byl – ale mé srdce reptá poněkud… Nuž, nezazlívej slzám pošetilým mým, jež zadržeti nedovedu, ó, nedovedu – –

RADÚZ: Ne, matko, mýlíš se! Mé srdce není chladné, neuvažoval jsem, jak se domníváš, vše povím ti –

Zazní hudba truchlivá v domě.

NYOLA: Ó, Radúze, teď ani slova víc! Již otce tvého nesou k hranici – – O, Radúze!

Objeví se dvořanstvo v smutku, nesou na márách mrtvého krále pod příkrovem.

RADÚZ: Ó, těžká, temná, hrozná hodino!… Postavte máry, ach, a popřejte mi, bych jednou ještě zlíbal jeho tvář a ruku. Otče, otče můj!

Máry byly postaveny na zem.

NYOLA (odhrne příkrov): Patř! Rozluč se a slz svých nezdržuj!

RADÚZ (vrhne se na mrtvolu): Můj otče, k srdci svému přiviň mě! Já strádám, slyšíš? Strádám bolestně! O okamžiku, v němž bych objal tě, jsem v mukách snil… A nyní kamenná tvá ramena se vzpouzejí, by obejmula mě… Ó, jest mi, jako bys mě v hněvu odpouzel!… a zdá se mi, že půda kolíbá se pode mnou! (Klesá přemožen vedle mar)

NYOLA: Běda, hyne! Jak by umíral! Radúze, chtěl bys zemřít náhle též jak on a nechal bys mě v čiré sirobě? Co hledíš na mě okem skleněným, jako bys mě neznal? Jsem matka tvoje, drahý Radúze, a o tebe bych se smrtí se rvala zoufale! (Líbá jej vášnivě)

RADÚZ (odstrčí ji prudce s velkým výkřikem): Běda! Vraždíš mě!

NYOLA: Co znamená ten výkřik zoufalý a zoufalejší ještě posunek? A proč se chytáš malomocně za čelo a proč se díváš jako ve snách tonoucí, tak mátožně a nezemsky?… Mé dítě, mluv, co s tebou děje se?

RADÚZ: Já nevím sám… Zde v hlavě strašná bolest zachvátila mě a bylo mi, jako by struna praskla zde, zde v srdci, v samém srdci… A cítím smutek jakýs neznámý a neurčitý… Proč? Má paměť kalí se…

NYOLA: Pro otce pláčeš…

RADÚZ: Ano, však cos jiného mi žene slzy palčivé teď do očí…

NYOLA: Jsi celý změněn. Výraz tváře tvé mi cizí jest. Proč divoce tak vzkřikl jsi a proč mě odpudils?

RADÚZ: Já tebe odpudit? Ne, v tom se mýlíš, matko drahá. (Lichotí se k ní) Útěchu retů tvých hledám žíznivě… Snad měl jsem nával horečných myšlenek, jak někdy velká bolest působí je… Co dělo se, to nevím, to však, žel, mi jasné jest, že otec můj zde leží na marách a že mi srdce krvácí…

NYOLA: Nuž, opět vložte drahé břemeno své na bedra a pojďme k hranici. Ty, Radúze, buď mojí podporou na truchlé pouti teď…

Zavěsí se mu na rameno a podpírá se o něho. Oba kloní se chvíli nad mrtvolou, již Nyola opět příkrovem přikrývá. Vtom zjeví se Mahulena na louce mezi lidem.