Kitabı oku: «Radúz a Mahulena», sayfa 3

STOJMÍR: Co se to s tebou děje, ženo? Tak nikdy nemluvilas posud… Nech minulost a její hlubé stíny, ta zapadla –

RUNA: Nezapadla, žije! Vždyt strmí jako hora v přítomnost! Ta minulost, ta značí moje mládí, ta značí zmařený můj život! Ó, říkají, že zlá prý jsem. Vím to, vím. Kdo ale o tom mluví, že mě trpkost kojila a hoře krmilo? Ó, Stojmíre, jsem ze všeho až chorá v duši a hnusí se mi celý svět! Mé nitro vyprahlé je jako poušť, tam ovšem není vody blahodárné, jen záhuba tam číhá, zmar, toť její dech! Tak ve mně zlo, neb to, co nazývá se tak, přežilo blahodárnost. Zlo tedy můj je živel, v něm jen mohu žít, jak ryba ve vodě nebo pták ve vzduchu. Dobro, zlo! Je živel jako živel. Nuže, chceš-li, ano, zlá jsem tedy.

STOJMÍR: Tvá slova tíží mě a rozrušují. Kdo praví, že jsi zlá? Jsi vášnivá.

RUNA: Ó, tys prý dobrý! Říkají to tak, ti bloudové! Což nevidí, že pouze slabý jsi a sobec? Ty povolils mi, abych Radúza tam přikovala k tvrdé skále, to z dobroty snad ke mně učinils? A k němu dobrota kde zůstala? Já povím ti, proč jsi mi povolil. Když slyšel jsi, že charvátský ten královic nás navštíví, tu bylo nepohodlné, by našel královice druhého v té staré kleci v lese – ne, neodvracuj oči, přiznej se jen! Chceš mužem celým být v mých očích? Tedy povol a vydej mi Radúza úplně.

STOJMÍR: Ty chceš jej usmrtit! To nelze, věř! Lid vlastní můj už reptá, a kdybych násilím se zbavil Radúza, tu vzplanula by celá Magura a válka strašná nastala by pak – a nebyl bych jist věrností svých vlastních lidí!

RUNA: A nezemře-li a nepustíš-li jej, tu Magura zůstane tichá?

STOJMÍR: Je slabší než jsme my, a proto váhá dlouho a stále naději má, že přistoupím na velké výkupné.

RUNA: Ó, řekni krátce, že se bojíš!

STOJMÍR: Já nebojím se, ženo, ale couvám.

RUNA: Ta zbabělost, tuším, nazývá se moudrostí! Ó, moudrý králi! Stojmír moudrý! Tak bude někdy nazývat tě lid. Ten najde vždycky licoměrné jméno, by nectnost králů skryl, za niž se stydí.

STOJMÍR: Ty dráždíš mě!

RUNA: Jak pravda vždycky dráždí tajného viníka. Já pravím ti, že moudrost v tom jest, zbaviti se Radúza, neb pokud žije, hrozí ti po tom, co se už stalo! Já dále pravím ti, že hřeješ hada na svých prsou, že Mahulena zradí tebe, mne, nás všechny! Ty netušíš, co láska z ženy učiniti dovede!

STOJMÍR: Ty znepokojuješ mě zhluboka! Každé tvé slovo zdá se střelou! Však nevěřím v tu lásku Mahuleny –

RUNA: Chceš důkazů? Tam přichází se svými sestrami. Já důkaz podám ti! Však rci, ty třtino, pak vydáš konečně mi Radúza?

STOJMÍR: Co chceš s ním učinit? – Jak míníš –

RUNA: Zhubit jej? Znám čáry tajuplné, ty to víš. Já připravila nápoj, jenž ho bleskem do stínu noci strhne. Nuž, krátce mluv, když dokážu ti vinu, zradu dcery tvé, pak dáš mi královice v ruce?

STOJMÍR: Kam trháš mě?! Do jaké propasti mě vlečeš!

RUNA: Bud mužem, slabochu, a rci mi ano krátce.

STOJMÍR: Nuž, buďsi, Runo, ne –

RUNA: Ty řekls buďsi! Bude tak. Však nyní ticho, jsou už blízko. Živo! Prijo! Hledaly jste nás?

Živa, Prija a Mahulena přišly.

PRIJA: Hledíme s kopce dychtivě do dálky, zdali se zdvihá prach už na obzoru, hlásající, že hosté pojedou.

ŽIVA: Však marně posud, půjdem na věž teď, odtamtud je dále vidět. Jak bude v domě veselo! Co zpěvu bude, smíchu!

RUNA: A ty, Mahuleno, ty se netěšíš?

PRIJA: Jak bez duše chodí s námi, nemluví a kam ji postavíme, stojí.

RUNA: Je pravda, Mahuleno, co Prija tvrdí?

MAHULENA: Pravda?… Já přeslechla, co řekla.

ŽIVA: Vzbuď se přece! (Zatřese jí) O čem sníš?

MAHULENA: Já zamyslila se.

RUNA: A nad čím, dítě?

MAHULENA: Teď… věru, nevím už.

PRIJA: Směšný je to tvor.

RUNA: Nuž, nechte ji a slyšte samy novinu, jež právě došla nás. Váš otec nad ní je velmi zaražen, jak vidíte, je smutný.

ŽIVA: Tak je to tedy smutná novina?

RUNA: Pro Maguřany, ano.

MAHULENA (stranou): Pro Maguřany, dí?

RUNA: Ten zajatec, ten plavý jejich královic, ten Radúz, co nám tolik hněvu způsobil –

PRIJA: Co s ním?

RUNA: Je mrtev. Náhle zemřel.

MAHULENA: Ah!…

STOJMÍR (tiše): Ó, Runo, tys ji zabila! Mahuleno! (Podpírá ji)

RUNA: Co bledneš, dítě, a proč vrávoráš?

ŽIVA: Je mrtva… ledva dýše!

PRIJA: A zrak má v sloup… Je němá jako kámen.

RUNA (tiše Stojmírovi): Je dosti výmluvná ta její němota?

STOJMÍR: Ubohé srdce dívčí!… Mahuleno, sedni. Je ti volněji?

MAHULENA (sedne na obrubu vodojemu): To zlý je sen?

RUNA: (Stojmírovi tiše): Chceš ještě další zkoušku?

STOJMÍR: (stejně tiše): Netrap ji! A s ním – čiň, co ti libo… (Odejde)

RUNA: Živo, Prijo, jděte za otcem, a třeba na tu věž, chcete-li. Však to, co pravila jsem před chvílí, to byl jen žert. Ten královic je zdráv. Já pouze pro vaši kratochvíli jsem vymyslila pohádku. Jsi příliš lítostivá, Mahuleno, jak můžeš jen tak prudce hned se polekat. A teď zas pláčeš!

MAHULENA: Když o smrti tak náhle slyšela jsem –

RUNA: Nuž, mladá jsi a smrti bojíš se jak děcko…Jen zotav se… Vy jděte, s Mahulenou zůstanu, celá se ještě chvěje (Živa a Prija odejdou) Je ti už volněji?

MAHULENA: Jest. Jsi dobrá, matko. Dík.

RUNA: Tak se polekat! Co záleží ti na tom královici? Však není mi to proti mysli, že tak dobrá jsi. Ty dojalas mě, Mahuleno. Jsem drsná, vím to. Drsná s tebou někdy též, však věř, že nejsem zlá.

MAHULENA: Ne, nejsi, matko…

RUNA: A tvoje sestry nerozumějí ti! Ty nemyslí dnes než na ty slavné hody, na chorovody, zpěv a veselí. Ty nemiluješ hluk, a bledá tvoje tvář by divně vyjímala se tam mezi ostatními. Tvá bytost je jak píseň slavíka neb drozda, je nejkrásnější v samotě. Nuž, dovolím ti, abys k hodům nepřišla… Jsi spokojena?

MAHULENA: Jak okřívám! Je každé tvoje slovo jak krůpěj balsámu… Ó, dej mi ruku svoji pocelovat!

RUNA: Nuž, dobře, dobře, dítě… Ještě něco! Jsem ku podivu měkká dnes… Ten královic, já nenávidím jej, je pravda, však kvůli hluboké tvé soustrasti chci dnes i proti němu méně krutou být! Když v celém domě bude tolik plesu – ať raduje se též ten královic.

MAHULENA: Ó, matko, moje matko! Jak žehnala by ti královna magurská za toto slovo!

RUNA: Ó, bude žehnat mi, není pochybnosti, až jen se doví, co jsem učinila dnes.

MAHULENA: S podivným úsměvem to pravíš.

RUNA: Nuž, vzpomněla jsem si, jak krutě nakládala jsem s tím jejím synem, a proto přišla mi ta pochybnost o jejím žehnání. Už není Radúz ve věži. Je přikován na nejvyšším štítu Orlí skály. Pět kroků jen tam může kolem chodit a snáší bouře, vichry, deště… Nebledni více zase, neplač, dítě. Vždyť ulevím mu brzy. Nasytila se má pomsta. Ty znáš tu strmou stezku na štít hory? Je dobře skrytá, jen němý posel zná ji, co Radúzovi chléb a vodu vždy nosí. Však nebojíš se, kdybys přišla tam, že by tě zardousil? Má ruce volné.

MAHULENA: Je dobrý Radúz jako smavé slunce jara, jež prohřívá a zlatí celý svět! Je srdce jeho jako krotká holubice, jež neví, co je zloba! A onu stezku znám a mnohdy seděla jsem u paty toho štítu, tam ticho je, jen lesy hučí dole, a ptáci, co tam hnízdí, zpívají jak nikde jinde!

RUNA: Nuž, tedy dobře. Vejdi do mé spalny. Ve výklenku nad krbem najdeš zlatou nádobu. V ní nápoj jest, jenž léčí každou bolest a vrací ztracený člověku klid. Toť balšám vzácný! Vezmi onu nádobu a dones ji na Orlí štít a nalej Radúzovi – ať pozná, jak mu přeje Runa královna! Však pozor dej, bys nevylila ani krůpěj, a sama neovlažuj si jí ret, budeš-li mít žízeň po cestě. Je málo toho nápoje, a každá krůpěj, kterou zmaříš, znamená pro Radúza nenahraditelnou ztrátu. Jdi, milá Mahuleno. Až vrátíš se, pak pověz mi, jak se tvé srdce potěšilo, tvé srdce soustrastné a něžné. Chléb bílý též a med mu dones, chceš-li. Dej pozor však, by nikdo neviděl, kterým se dáváš směrem, ne každý chválil by mou slabost, kdyby věděl, kam s mým svolením se ubíráš. Jdu za tvým otcem, brzy přijdou hosté… Nuž, jsem tak zlá, jak jsem se ti zdála někdy snad? (Odchází)

MAHULENA: Sním nebo bdím? Co se to se mnou děje? Proč mrazilo mě náhle, když podivně tak usmívala se? Proč nemohla jsem vyznat se jí ze všeho, i když tak dobrá byla? Cos neznámého drželo mi srdce, stahovalo hrdlo!… Toť podivné, toť věru podivné… Však jedno jisté jest – že spasím jej! Ó, radost nevýslovná! (Odejde rychle)

Opona

PROMĚNA

Skalnatý štít horský. Na velkém balvanu Radúz. Od železného jeho pasu visí řetěz, přikovaný ke skále za Radúzem. Jediný strom vyrostl z kamení, stranou, níž než balvan, na němž Radúz polo stojí polo leží v unavení.

RADÚZ: Jen duj, duj, větře, boží silný orle, jen vlasy moje rvi, a ber mi dechu, proč měl bys více slitování mít, než mají lidé! Jsi, vichře, jediným teď druhem mým, když horečné ty moje výkřiky už všechny ptáky vyplašily z hnízd! Dřív některý z nich občas náhodou o čelo moje křídlem zavadil, a zdálo, se mi pak, že milující ruka matky chce pot mi stírat, jako v těžké nemoci!… Ó, úzkost nevýslovná této samoty! v Bezedné prázdno zeje nade mnou, závratná hloubka zeje zdola! Nesmírnost prostoru, jaká to hrůza, toť příliš velká tíž pro tvora slabého, jak člověk je, a bez přestání zírati v tu velikost, jež jako moře bez břehu se valí na mou malost, to způsobuje posléz šílenství! Můj mozek vyprahlý mi hoří v hlavě a straší tisícerými mátohami! Ta němota těch neobsáhlých dálek je děsuplnější než bouře řev! Řev posléz umdlí, němota však nikdy… Jak strašidelná jesti příroda, když neustále v tvář jí hledíš! Ze všeho vystupují věčně příšery! Když po úmorné noci den se rodí, zdává se mi, že nebe hlubokou se ranou otvírá a svět že zalívá se krví v plamenech!… A vrcholky těch nekonečných lesů, tam dole v propasti u nohou mých, když vítr rozvlní je, podobné jsou jezeru, jež temné, příšerné na skálu moji útočí, by podvrátilo ji… Už cítím, jak se třese, už úzkost toho pádu do prázdna mé chytla útroby… Ó, strašná závrať!… (Zakryje si oči) Ah, minulo to zas… Hle, hejno divokých holubů se vzneslo z lesa!… Ó, ptáci nebes, kam to letíte? Snad v neznámý ten kraj, kde spravedlnost přebývá? Ó, povězte tam, jak zde trpím bez viny! A nikdo, nikdo se mnou necítí! Vy bílá oblaka, co pyšně modrem veslujete, déšť roňte na mne svůj, a budu mysliti, že zaplakala jste!… (Na chvíli se zamlčí) Ach, moji rodiče, zda zemřela i vaše láska?… Ó, smilování více nežije, ze světa vymizelo naprosto!… Však přece, přece… jedno srdce zná je… Jak byla krásná, bílá jako měsíc a krotká jako pták, když oči svoje žaluplné ke mně zvedala a měkkou dlaň, a „pij!“ mi řekla!… „Ó, netrap se, ty duše moje…“ Tak mi pravila… Ó, Mahuleno, hřích lidí zlých je vykoupen tvým tichým slitováním!… Kéž hlas mám silný toho větru, bych v širý svět to její jméno volal, tu všechnu světa ozvěnu bych vzbudil, a lesy, hory, sluje, oblaka, vše se mnou volalo by: Mahuleno! Mahuleno! Mahuleno!

MAHULENA (za scénou): Radúz! Radúz! On volá mne! Já jdu!

RADÚZ: Tlukot mého srdce zastavuje se! Ó, radost nevýslovná! Je to možno? Je to klam? Ó, Mahuleno!

MAHULENA (objeví se): Radúze můj! Radúze!

RADÚZ (trhá řetězem): Jsem spoután, přikován a k tobě nemohu, vší silou trhám pouta… ó, prokletí, jsem sláb – (Padne)

MAHULENA (spěchá nahoru k němu): U nohou tvých, zde, zde, ó, moje duše! Ó, polož nohu svou na moji šíj a trestej mě, že tak tě trýznili!…

RADÚZ: Kéž zemru, Mahuleno, v tomto okamžiku, než zase odejdeš – (Drží ji křečovitě)

MAHULENA: Já spásu nesu ti a volnost!

RADÚZ: Ach, neklam mne! Co z tebe mluví, je pouhá útrpnost a vřelé přání! Co slibuješ, jak bys to vyplnila?…

MAHULENA: Klíč pout tvých nesu, hleď… Já líbám jej… Jen ruka moje teď se příliš třese… sotva udržím jej… Přece… Teď v zámku je a skřípe… pouto padá tvé! Radúze, volný jsi… teď prchej… Jdi, a nech mě zemřít! (Padne na tvář)

RADÚZ (táhne ji k sobě): Ty moje spáso! Duše přemilená, ty umíráš! Já střemhlav se skal vrhnu se…

MAHULENA: Ty šílíš radostí jak já… Hleď, žiju… Však nyní pojď a netrať času… (Sestupují spolu s balvanu) Jak nejistý tvůj krok… Ó, Radúze, jak, ach, tě mučili! Ó, sedni pod strom na chvilku, ty příliš chvěješ se! Jsi bled, má duše. Ty ale brzy síly nabudeš. Povedu tě stezkou skrytou, tu znám jen já a moje laně… Pak půjdeš směrem, jak ti naznačím… Slyšíš, co mluvím? Ty vrátíš se k své matce, k otci, domů… Ó, vid, že někdy na mě vzpomeneš?… Však nyní pojď, mám strach, že přijdou za mnou. Ty nevíš, příteli, jak umí nenávidět… ti dole v zámku… Nápoj dali mi, bych ti jej nesla sem… Tak sladce mluvili, tak náhle sladce, že podezření mlhavě se ozvalo v mé mysli… Do číše z křišťálu jsem vlila nápoj jejich, a křišťál, který falše nezná, rozpukl se okamžitě… Ah… moje ruka měla jed ten jejich podati rtům tvým jako balšám!… Tak na mé srdce namířili krutě, zrádně a na tvé žití mladé zároveň!

RADÚZ: Ó, krutost neslýchaná! Neplač, Mahuleno!

MAHULENA: Pravda, kdybych všechny slzy svoje teď už vylila, co zbylo by mi, ty až odejdeš? Ó, Radúze, ty na mě nikdy nezapomeneš, rci, nikdy, nikdy?

RADÚZ: Ó, nemluv mi o žádné rozluce! To slovo smyslu nemá! Mahuleno, což ti se loučí, již se milují? Já miluji tě, slyšíš? Ne proto jen, že jsi mě zachránila, ne proto jen, že pro mě trpěla jsi, ne pro tvé velké smilování, ó ne, ó ne, já miluji tě proto, že… nuž, nevím proč, a vím jen, že tě miluji! To slovo do nedávná cizí bylo mi. Vždyť nikdy ještě moje rty je nepronesly dřív než teď! Ó, kde se vzalo? Kde se hvězda vzala, když po prvé se na nebi rozbřeskla! Tvou drahou hlavu držím v třesoucích se rukou a chtěl bych líbat jasné tvoje čelo… já, který nikdy posud nelíbal než matku svou… Však strach mi jakýs brání, nevím jaký! Šlépěj tvoji však, tu líbati se přece odvažuji…

MAHULENA (brání mu, klanícímu se jí k nohám): Radúze můj, co činím, nevím, věru, však velký klid mi náhle skanul v duši a chce se mi, bych položila hlavu, tak, na tvá prsa, jen na okamžik, bych slyšela, jak srdce tvoje tluče… A na své oči ten pocel, zde, můj vezmi, na jasné svoje oči… (Líbá jej na oči) A na tvé rty, ten druhý pocel, zde…

RADÚZ: Mahuleno, jak mocné kouzlo s tvých vane rtů? Jsem náhle jako změněn, co se se mnou dělo? Už nejsem, kdo jsem byl, jsem s tebou jedno, cos nového, co nikdy nebylo a co teď bude věčně, se ve mně ozývá! Cos neskonale lepšího než to, co dříve bylo! Jako bys ve mne byla vešla! Jen tvými zraky hledět dovedu teď a tvým jen dýchat dechem! Vše moje myšlení jen tvoje jest a jeden tlukot pojí naše srdce… Kdybys ted odešla – tu zanikl bych v nic! Rci, to je snad, co láskou nazývají? Ó, pověz! Mně zdá se, ty že všecko, všecko víš!

MAHULENA: Vím, Radúze, jen to, že šťastna jsem. (Drží se v mlčení v objetí. Náhle) Však neblahá, já zapomínám! Ó, prchni, Radúze, pokud je ještě čas! Ó, prchni!

RADÚZ: Bez tebe? Šílíš?

MAHULENA: Ty chceš, bych s tebou šla, bych s tebou byla…

RADÚZ: Než tebe pustit, raději zase chci být přikován tam k oné skále neb potmě ležet v jámě mezi havětí.

MAHULENA: S tebou, Radúze, věčně musím býti, pravda, s tebou žít a s tebou třeba zemřít! To říci snad jsem chtěla, když jsem tě líbala? To prosté tak, být jinak nemůže! Pojď! Prchejme!

RADÚZ: Před námi ráj, za námi zatracení!… Co v sloup tě obrátilo náhle však, proč bledneš, kam to ukazuješ v hrůze?… Zkáza! Tvoje matka!

RUNA (pokryta drahokamy, v purpuru, stoji proti nim): Mé tušení, můj nepokoj, můj strach mne neklamaly! Já zanechala hlučnou dvoranu a kvas a hosti a jela za tebou, co kůň můj bystrý stačil! Bez dechu dostoupila jsem strmého vrcholu, a přišla v čas! Ó, tys mě přelstila! Ty chytrá zmije, bledá mátoho! Jak mohlas uvolnit ten neporušitelný řetěz? Ty vylila jsi jed? Kéž pila jsi ho sama! Však včas jsem ještě přišla! Sama nejela jsem, jen rychleji jsem hory dojela, než ti, co za mnou přijdou! Jste oba němi! Zdá se mi, že k bledým sochám mluvím, nebo k spícím, nebo k mrtvolám! Kletá Zmije, kletá Zmije! (Trhne Mahulenou)

MAHULENA: Ó, matko, matko, neklň mi, ty krutá! Ó, pomni, tak jsi srdce moje chtěla mučit, když nápoj tvůj jsem jemu podat měla! Jemu, jenž mé duši drahý tak!

RUNA: Ó nestoudná jak fena! Smíš v tvář mi metat hanbu svoji rujnou? Jak budeš pykat, ó, jak budeš pykat!

RADÚZ: Pojď, Mahuleno, že z ní jsi brala život, kdo by uvěřil? Jak z morového bahna tak jasný mohl vytrysknouti paprsek? Pojď, spěšme, zachraňme se!

RUNA: A myslíš, že tě pustím? Ty dlouhým utrpením zeslábl jsi a já jsem silná jako muž! Ó, já tě zadržím!

MAHULENA (vrhne se mezi ni a Radúza): Prchni, prchni, duše moje! Prchni sám, já chráním tě!

RUNA (tasí nůž): Zde, zmije! Zemři!

RADÚZ (vytrhne jí nůž): Což nebojíš se, že tě smete hrom? Ty krvavá a kletá!

RUNA: Kéž hromem vládnu! Však na tebe se věším a zadržím tě pevně, uvidíš! Ó, třeba bodej nožem, co mi po tom, zabiješ-li mě, jen když tě držím, aby do sítě tě lapli, vlku, vlku, vlku! (Drží jej zoufale)

RADÚZ (zápasí s ní, držící jej za ruku): Při prabohu, věř, že tě usmrtím! Ty sama chceš to, tedy trp – (Zvedá nůž)

MAHULENA (zadrží mu ruku): Radúze, ne… to nedopustím… Měj slitování se mnou… (Bere mu nůž)

RUNA (držíc ho): Pomoc! Věrní moji, pomoc! Zde vraha držím, vraha! Ó… co váháte! Kde jste?

RADÚZ: Hlas její mocně zní, ah, uslyší ji v dálce a ruku z její vymknout nemohu… Dej, Mahuleno, nůž, jsme ztraceni!

MAHULENA: Radúze, zemřela bych!… Ó, matko, pusť nás! Slitování měj!

RADÚZ: Tu marně prosíš… Zápas jen mě zbaví… (Zápasí s Runou)

RUNA (zápasíc): Mě nepřemůžeš! Pomoc, moji věrní! Kde sílu béřeš?… V zoufalství?… Otroci prokletí, co otálíte?… Kdo první přijde, měj tu korunu za odměnu! (Strhne si jednou rukou diadém, vlasy její se rozpustí)

RADÚZ (chopí ji za vlasy): Teď mám tě v moci –

RUNA: Odkud síly béřeš… sketo… Pomoc! Pomoc! Ó, proklatě, ó zabloudili v lese!

RADÚZ (vezme ji kol pasu a vleče ke stromu): Zde svých věrných tedy dočkej se, my ale spásu najdem v útěku… (Váže ji, bránící se, vlasy k silné větvi, jíž ona dosáhnouti nemůže) Jsou dlouhé tvoje vlasy, díky osudu…

RUNA: Bud proklet, proklet!… Ještě nikdo zde!… Proč nezardousila jsem jej… a ji!… Což nelze mi ty vlasy přetrhnout?…

RADÚZ: Teď, Mahuleno, rychle!

RUNA: Stůj, Mahuleno, slovo ještě slyš! Jsem tvojí matkou, tyto ruce tebe chovaly a z těchto prsou sála jsi svůj život! Stůj, stůj, tak velím ti!

MAHULENA: Nech mě, Radúze, mně nohy kamení –

RADÚZ (vezme ji kolem pasu): Pojď… nepůjdeš-li, pak násilím tě odvleku –

RUNA: Slyš, Mahuleno, slovo jediné – pak jdi!

MAHULENA: To slovo, matko?

RUNA: Kletbu vrhám na tebe, kletbu těžkou, kletbu strašlivou!

MAHULENA: Matko! Matko!

RUNA: Kletbu na tě vrhám nejmocnější, ta půjde za tebou a štvát tě bude, štvát do smrti, jak plachou laňku smečka vzteklých psů! Nebem proklínám tě, proklínám tě zemí! Ó, země, ty jsi matkou též, ty vyslyšíš mě, ty slyšet musíš mě, buď zkáza tobě, zůstaneš-li hluchou! Má kletba silná jest jak vichr, oheň, moře! Jak slovo čarodějné, děsuplodné, jež trhá hvězdy s nebe! Mou kletbu nepřemůže ani osud!

MAHULENA: Ó, zadrž, zadrž!…

RADÚZ: Pojď, Mahuleno… (Táhne ji za sebou)

MAHULENA: Klesám, nemohu…

RUNA: Ať srdce tvoje všechna muka pozná a všechnu úzkost duše tvoje, Mahuleno! Ty žiješ v něm, on v tobě? Nuž, lásku vaši tedy proklínám! Ať zapomene Radúz tebe, ať ani nezná tě, bud cizí mu, jak cizí jsi teď mně! Ať touhou zmíráš, žalem hyneš, ať strádáš tak, že srdce tvoje, těžké jako kámen, tu jedinou jen touhu bude znát, by ponořilo se do tůně nepaměti! Až život tvůj a všechno myšlení se utrpením velkým zhroutí v neurčitou mdlobu, ať i v tom otupění strašlivém ti zbude jedno přece vědomí: tvá bolest! Žal buď tvým dechem, žal tvým chlebem, žal tvým živlem jediným!