Kitabı oku: «Radúz a Mahulena», sayfa 5

MAHULENA: Ó, pusťte mě! Ó, milosrdně pusťte mě! Ta úzkost usmrcuje! Kde je dům… Kde Radúz je… Kde je váš královic? Ó, tam, tam, vidím jej a strachu konec je!

LID: Zpět, pošetilá! Co to počínáš? Jsi smyslů zbavena? Kam tlačíš se?

MAHULENA: Ó, nehleďte tak hrozivě a zle! Chci k němu jen… Mně úzko bylo k smrti v lese tam a letěla jsem za ním… Vždyť vidíte, že sotva dechu mám!

LID: Tvá mluva zní nám cizí poněkud… Však cos jak ptačí švehol lahodí nám v hlasu tvém… Nám líto tebe, hledíš blouznivě, jak pomatená hledí… Rozum měj a tiše stůj.

MAHULENA: Ne, ne! Jen pusťte mě, vy tvrdí jste! Chci k němu, a nepustíte-li mě hned, pak s vámi se všemi se v zápas dám! Radúze, slyš! Radúze, brání mi, bych k tobě vrhla se v své úzkosti!

NYOLA: Kdo ruší ticho posvátné té hodiny?

LID: Dej pozor, bloude, abys nevznítila hněv těch, kteří mocní jsou!

MAHULENA: Toť jeho matka, zajisté!… Je hrdá, zdá se mi… (Prodere se lidem) Radúze můj… Ach, nyní teprve ty máry vidím… Odpusť mi… Já půjdu s pohřbem též, jen za vámi, a tichá budu, němá, uvidíš a pokorná před pyšnou matkou tvou.

RADÚZ: Kdo je ta dívka a co chce?

MAHULENA: Krev ve mně stydne!… Ty se tážeš, Radúze, a na mě cize hledět dovedeš?… Radúze můj, rci, jak? Ty že neznáš mě?

RADÚZ: Já tebe znát? A odkud? Mýlíš se.

MAHULENA: Zem boří se a hroutí nebesa a nikdo ruku nepodává mi, bych neklesla… Ty zapomněls na naše loučení tam pod dubem? To tklivé loučení, jak v staré písni plakala snad sama zem, na níž jsme stáli, a ptáci též na dubu sedící… Ty odešels a náhle bylo mi, jakoby někdo srdce tvé mi bral… Tu letěla jsem laňkou za tebou, slepa, hlucha, strachem šílená… a teď jsem zde… Já, slyšíš, já jsem zde… Při všem, co je ti drahé na světě, při lásce matky své, při této mrtvole, při slunci, zemi tebe zaklínám, při mukách svých, ó, znej mě, znej mě, znej, sic žalem zahynu! (Klekne před ním)

NYOLA: Hned odvlečte ji! Jakým právem mluvit tak se odvažuje?

MAHULENA: Ty tážeš se, ó, královno? Nuž, jeho taž se, ať ti odpoví. Ať poví ti, kdo že ho zachránil, kdo vyved z otroctví, ach, taž se, taž se ho, o to prosím jen! A nehleď na mě opovržlivě… Jsem z rodu královského jako on! Že šat můj rozedrán? To učinil ten les, ta hlubá tmáň, ta divá, pustá, ta drahá, tajuplná tmáň, jíž jsem vedla jej… Tam stopy moje najdeš krvavé po ostrém kamení, ty stopy vedou zpět až k domu pyšnému, jejž zanechala jsem, bych spasila jej… svého Radúza, neb milovala jsem jej víc než otce svého, rodnou matku svou, a proto s ním jsem šla! Radúze, milování moje věrné jest, jsem posud tak, jak v Tatrách byla jsem a v hlubém lese, vedle studánek… Ó, běda mě, ty neodpovídáš… Ó, raděj vytas nůž a usmrť mě!

NYOLA: Můj synu, slyšels, tedy odpověz.

RADÚZ: Mně líto jí. Jak trpící je její tvář. Jak pomateně blouzní. Já nikdy neviděl ji, neznám ji a myslím, ubohá, že šílí.

MAHULENA: Ó, zajisté, v tom velká pravda je. Já šílím zajisté! Vždyť není možné, že by dělo vskutku se, co teď se zraku mému zdá a sluchu! Tak mluvit a tak hledět Radúz nemůže! Což možné bylo by, že by můj hlas mu v srdce nevnikl? (Vezme jej za ruku, sladce) Radúze, duše moje přemilá!

RADÚZ: Co to? Co to? Ach, matko, ve mně bolest taková… a mlha v hlavě… Zbav mě horečky…

NYOLA: Ty bledneš smrtelně, můj synu ubohý. (Líbá jej)

MAHULENA (divoce): Teď jasně vím, co jsem už uhodla! Ó, nelíbej ho! Zpátky! Každé tvé celování nová kletba je! Každé ‚tvé políbení novým prokletím!… Já pouze líbat smím jej, pouze já! Ta duše patří mně, ta tvář mým pouze rtům, ty setrou stopy tvého líbání!… (Chce jej políbit)

RADÚZ (couvne): Odstup ode mne!

NYOLA: Ó, neslýchaná posud nestoudnost! Za tebe, drzá, zardívám se já! Zpět trhejte ji, odvlečte ji hned! (Někteří se chopí Mahuleny)

MAHULENA: Radúze, viz, co trpím pro tebe! Jen jedno slovo, pohled jediný!

RADÚZ: Já neznám tě, však lítost s tebou mám. (Zahalí si tvář)

NYOLA: Ted máry zvedněte a pojďte k hranici. Zaplašte vzpomínku na výstup šílený a v zbožnou myšlenku se nořte, v modlitby!

Zazní hudba surem.

MAHULENA: Radúze můj!… Teď zapadá můj svět!…

Radúz, Nyola a celý průvod odcházejí.

MAHULENA (slabě): Ach, Radúze!… (Padne na tvář)

Průvod pohřební zmizí, jeviště je prázdné, jen několik žen a dívek stojí kolem Mahuleny.

ŽENY: Ty ubohá… vstaň… Rychle odejdi, než vrátí se. Je nebezpečno mocné rozhněvat.

DÍVKY: Ty mnoho trpělas, to vidno je, a tak se zkalil rozum tvůj. Pojď s námi… Cizí jsi… Kde doma jsi? My cestu lesem ukážeme ti, bys došla svých. Ty hlavou potřásáš?

MAHULENA: Nemám ni matky, otce ani domova. Jsem jak ten kámen, který leží zde.

ŽENY: Pojď s námi… Na den dva ti krovu popřejem. Zas hlavou potřásáš… Co mužem učiniti pro tebe?

MAHULENA: Mě nechat… samu… ležet na tváři… tak… tak… (Padne na tvář)

ŽENY: Nuž, nechrne ji… Chlad země snad že krev jí utiší a přijde za námi. Pojďme za pohřbem. (Odejdou pomalu)

MAHULENA (pozvedne za chvíli hlavu): Sama… Ve mně soumrak, mrtvo, chlad… Což jsem to já, a to vše se stalo mně?… Je podivné, tvor některý že všeho postrádá. Já nemám otce, matky, sester… ni domova, ni střechy… ani rakve! A zdá se mi, že světlo očí mých teď hasne též, že život uniká… Kdo vlastně zemřel mi?… Ach, ano, láska moje… Na zemi ležet, toť to jediné, co se mi ještě chce… Ach, matko země, matko země, tys mi zůstala, ty jediná jsi věrná pod nebem, tys jediná, jež neodpuzuješ… Ty nejsi jak ti ostatní, my milujem je, oni klnou nám, my milujem je – a oni znát nás nechtějí a zapomínají za okamžik… Po tobě šlapem, a ty, ty s láskou stejnou chováš nás… A teď, teď konejšíš můj hrozný žal a šeptáš mi, jak sladký je to úděl nemyslit a necítit, jak skály, které trčí z hrudi tvé… Co dáváš jim, ten mrtvý, těžký klid, dej mi jej též, jsemť také dítě tvé… Ó, dej mi to, co dáváš trávě zde a stromům svým… Ty zůstati zde smějí, zde, kde dýše on, jenž více nezná mě! Ó, vyslyš mě, či slyšíš pouze kletby zlé a plníš je?… Chci tebe, matko, pevně držet se, jak stromy svými kořeny… Ó, slyš mou modlitbu!… Měj slitování se mnou nešťastnou… (Líbá zem) Teď ale v hlavě dělá se mi divná mha… (Vstane) A nohy moje do půdy se boří… Co to je?… Ó, sladký sne, jenž sedáš na víčka… už vidím vše jen šedým soumrakem… Co údy moje divně křehnou tak?… Vše mizí, mizí… jen ta bolest zde, kde srdce posud tlouklo… Ó, to je smrt? V mé paměti jak mouchy bzučení… toť slovo nějaké… (Slaběji a slaběji) Radúz… Radúz… Radúz…

Mezi koncem řeči mění se Mahulena v štíhlý topol, v němž podoba její se ztrácí úplně, listy stromu ševelí a v šumu jejich zmírá pomalu slovo „Radúz“.

Opona

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

Tatáž dekorace jako v dějství třetím, s topolem, v němž Mahulena začarována. Je noc, palác královský je uvnitř skvěle osvětlen, jinak tma. Z domu je slyšet sbor zpívajících hostů.

ZPĚV V DOMĚ:

 
Ó, mladosti, jsi jako zlatý pták,
co vzlétl zoře vstříc, křídloma třepotaje,
a dole tmí se les, barnavý mrak,
kam brzy dopadneš! V života truchle taje
se ponoříš, a třeba mihotaje
se vlastní obraz tvému ještě zjeví zraku –
ó, marně po něm sáhneš! Padá do soumraku,
jenž minulostí sluje.
Ó, mladosti, proč krátká tak tvá vesna,
když stesk tak dlouhý po zbuzení ze sna?
Žel, mladosti, že pluje
tvá nav tak rychle, tak uniká zraku!
Ó, žel, že zachází vše do soumraku,
vše do soumraku!
 

Při pomalu doznívajících zvucích té písně vychází měsíc, osvětluje zahradu, kmen stromu Mahulenina stává se průhledným, je dívku v něm viděti, zdá se jako v polosnu. Listí zašelestí jako silnějším příbojem větru a dívka mluví jako ve vidění.

MAHULENA: Mé srdce krvavý je květ. Co bolí mě, co bolí? Proč stále chvěju se? Nad hlavou mou když mračna táhnou, za nimi bych chtěla – nevím proč a kam. Má touha jako moje větve pne se věčně do dálky… Tam ale k tomu domu toužím přede vším, kam můj stín padá… A tak mé srdce stále bolí a stále kape z něho krev… Jsou ptáci sladcí hosté, na ruce moje ztuhlé sedají a zpívají… snad by mě konejšili, kdyby ten květ, ten krvavý, to srdce stále nebolelo mě… Ach!… Jak z hluboká ta matka země dýše… Jak z hluboká to ohvězděné nebe… To divno je, já dřív nevěděla, že také dýšou! Proč ale matka zem drží mě pevně tak? Já myslila, když vítr zalomcoval mnou, že snad mě porazí, že ruce moje zláme… On však pouze listy oderval; ty svadlé listy, které padaly jak moje slzy… někdy… nevím kdy… Pak napad‘ sníh a přišla dřímota, ale to srdce stále krvácelo… A přišla vesna, nové listy zas a mladí ptáci s písní starou, věčnou a vše se kolem měnilo… Je smavě tak a matka země dýše tak silně, plna něhy… Ale moje srdce, květ krvavý, to stále bolí, bolí, bolí… O, ó… (Zavře oči, vzdychne z hluboká a kmen se zatemní, tak že ji vidět už není)

Královna Nyola a Radovid vycházejí z domu.

NYOLA: Zpěv jejich měl být veselý a podobá se pláči… Nedivím se, sám vzduch toho domu je nyjící jak zmírající jeseň a plaší radost jako smuteční to roucho, jež asi ponesu až do konce, jak ten svůj zármutek.

RADOVID: Královno, nepodávej se tak svému žalu!

NYOLA: Což mohu jinak? Celý rok to trvá, stále stejně. Celý rok už moje muka trvá. Z počátku myslila jsem, že to žal nad ztrátou otce, co Radúze tak trápí, zničuje, co zamlžuje jasný jindy jeho rozum. Teď ale dávno je to zřejmé, že čaru jakémusi podléhá. Vše bylo marné, co jsem podnikala, trudnou jeho mysl nerozjaří žádná veselost, nač strojím hody, nač pořádám chorovody, zpěvy! Viděls, jak byl zase smutný po celý dlouhý kvas? A když jsem mezi jejich zpěvem pohled jeho hledala, pátrajíc, jak píseň na něj účinkuje, tu viděla jsem, že místo jeho je prázdné. Kam odešel? Ó, uvidíš, že přijde zase k tomu stromu, tak zázračně zde vyrostlému, v čas pohřbu mého muže. Čím vábí jej tak neslýchaně mocně tajůplný tento topol?

RADOVID: O čaru mluvíš, paní, a myslím, že se nemýlíš. Ten topol není jako jiný strom. Náhlý jeho vzrůst je záhadný, jak celé jeho bytí. Když z daleka jej vidím, vzbouzí ve mně obraz zahalené jakés ženy, truchlící a čekající někde vedle cesty na někoho, kdo dlouho nepřichází, a pohlédnu-li na něj z blízka, zdá se mi, že touží zoufale napřáhnouti větve svoje až do oken síně, kde Radúz divně sní, mám dojem, jakoby ten topol celý jedno oko byl a neustále zíral vroucně. A maně na mysl mi tedy přišlo, že duše oné dívky záhadné snad v stromě dlí, o níž jsem slyšel po návratu z cesty truchlivé, již konal jsem po kraji, hlásaje smrt královu.

NYOLA: O šílené té dívce mluvíš, jež při pohřbu tak pohoršila mě? Hned druhý den jsem ji všudy hledat dala, ale zmizela tak náhle a tak podivně, jak strom ten náhle zjevil se a podivně. Též já už podezření cítila, jež vyslovil jsi teď. Ó, kdybych věděla, že nemýlím se, že vskutku čar v tom topolu a docela snad její duše – tu vlastní rukou skácela bych jej! To zřejmě vím, že všechno moje neštěstí pochází z proklaté té země, kde Radúz úpěl v okovech. Ta dívka přišla za ním odtamtud a s ní to zlo, jež nyní snáším!

RADOVID: Dej pozor, abys nekřivdila jí. Vždyť nejevila žádnou nenávist, jak pravilas mi sama. Naopak o lásce mluvila jen v pláči, zoufale.

NYOLA: Vše záhadou je, všecko hádankou! To ale vím a každý tuší to, ten strom že účasten je jaksi v pomatení mého syna. Proč tedy měla bych dlouho váhati? Dám porazit ten topol.

RADOVID: Ó, nepřenáhli se, má královno. Kdož ví, jaké by z toho byly následky? Radúz tak strastně miluje ten strom a všechen lid ho má za posvátný. Nikdo beze znamení úcty se mu nepřibližuje a Radúz ani nedovolí, by stromu někdo příliš blízko šel, sám nejkrásnějším kvítím věnčí jej. Snad chodí právě nyní zahradou, by květy natrhal, jimiž by jej zdobil.

NYOLA: Jsi také čarem zmámen? Ó, jak nenávidím jej, ten strom! Už, věru, zdá se, že nejsem ani paní v domě vlastním a ani matkou více svého syna! Lid více úcty k tomu dřevu má, než ke mně, a syn můj láskou lne až modloslužnou k němu a pro ten topol zapomíná mne. Když v domě zdržuji jej, sedíc vedle něho a mluvím s ním a líbám jeho vlasy, tu pozoruji, Radovide, s bolestí, že roztržit mne téměř nevidí a neslyší, že slídí jen po stínu topolu, jenž jako temný had po bílé dlažbě síně se plouží k jeho nohám lichotivě, a přelétne-li sluncem mrak, a zmizí-li tak stromu stín, tu Radúz vzdychne, vzdychne – Ó, Radovide, jak se zbavit toho prokletí? Však vím to, vím! Zde v křoví leží moje spása, velká to sekyra a těžká, tu číhá dávno jako kat – Pojď, chceš ji vidět? Blýská se ve svitu měsíčním, jakoby se smála, na svou práci těšíc se! (Jde ke křoví pod břízami)

RADOVID: Ó, nepřenáhli se, má královno! Ruce spínám! Náhlý jakýs strach mě zachvacuje jako předtucha.

NYOLA: Tiše! Hle! Radúz! Bloudí zahradou, má plnou náruč květů. Jako ve snách chodí. Ustupme sem a pozorujme ho! (Zajdou za skupinu bříz)

RADÚZ (přichází somnambulně): Sivá holubice sedí na mohyle a žaluje! V té mohyle je její štěstí pochováno… Proč na mě obrací krotké svoje oči… proč vyčítají mi ty smutné zraky? V nějaké písni také o tom pějí, že holubice krotká křivdu nepáchala, že seděla na skále a že pila vodu – a přec ji zardousili… Ach, též ke mně bílá, zdá se mi, že vznášela se holubice krotkých zraků… Ne, dívka jakás stála v děsné poušti a vodu zprahlým rtům mým podávala v dlani… a já ji zardousil! Ó, hrozné přízraky… A nikde pokoje a nikde klidu a stále tesknota a lživé vidiny! Vždyť pravda není, že jsem spáchal to… či přece?… (Klekne před stromem) Jen zde, jen zde je tomu trudu úleva! Zde jedině je sladký spánek možným! Ty šeptající, drahý topole, ó, konejši mne zase! Hle, vonnou nesu tobě oběť… (Zdobí strom) Tam v domě smutno tak a pusto, u tebe však je blaze. Má země matka mnoho, mnoho dětí, má lidi, zvířata a rostliny. Rostliny ale jsou jí nejmilejší, ty drží pevně, pevně na ňadrech a nepustí je nikdy! Jak ušlechtilé dítě její jsi, ty šepotavý, útlý topole, ty zadumaný strome plný něhy, neb vím, že pouze něhou chvěješ se, ne strachem jako lidé. Ó, přej mi, abych ubohou svou hlavu podepříti směl o tvůj štíhlý kmen, a šeptej mi a šeptej, topole… (Sedne pod strom a podepírá o něj hlavu)

NYOLA (tiše): Spí nebo bdí? A mluví v horečce neb s rozumem? Pust mě, bych se přesvědčila.

RADOVID: Stůj, paní. Přej mu úlevy, vždyť vidíš, že tiše jako dítě spočívá.

NYOLA: Proč o má prsa nepodpírá hlavu tak, vždyť po tom toužím v slzách, v bolesti!

RADOVID: Jak podivně se zachvěl nyní strom. Mně jest, jak by se něco díti mělo.

NYOLA: Pozorujme tedy tiše.

Strom stává se průhledným, šelestí, a Mahulena, v něm viditelná, mluví.

MAHULENA: Celá má bytost silněji se zachvívá a v bolest moji se mísí sladkost nevýslovná. Toť on, toť on, po němž tak nesmírně vždy toužím, žízním, prahnu! Mha paměti mé vyjasňuje se a zase vím, čím jsem a jak se jmenuji! To Radúz je, u nohou leží mých, jak v lese dávno, dávno! O peň můj hlavu plavou opírá a dechem jeho třese se mé srdce obolené, raněné až k smrti. Tam on, toť on! To všechny hvězdy nebes spršely mi k nohám s výše!… Nad ním se sklánět, jaká blaženost! Zaplakat nad ním, jaká útěcha! Ó, žel, že více není dáno mi! Kdybych to sladké jméno vykřiknouti mohla v hvězdnou noc!… Ach, uslyšev hlas můj láskou prochvělý, vzpamatoval by se, to vím, to vím! Však promluviti s ním, to dáno není mi, jen když tělo jeho ve snách tone, tu duch můj mluvit může k jeho duchu – ale když probudí se, zapomene hned, co se mu snilo, a odejde, a hned i já zas klesám v rostlinnou svou dřímotu! Jak jiskra v popel, padá jméno jeho mně a moje jemu v nepamět! Jaký to žal, jaký to žal!

NYOLA: Šum toho stromu hrůzou plní mě! Mně zdá se, jako lidský hlas bych slyšela v tom šelestu! Má ruka jímá mimoděk už sekyru – pusť, Radovide, pusť mě, překazím ten čar!

RADOVID: Ne, královno, pro lásku svoji t k Radúzovi, stůj! Cos šeptá mi, že bys jej usmrtila! Hleď na tu bledou jeho tvář, tak bíle osvětlenou lunou, teď jako úsměv cos mu bloudí kolem úst, úsměv tak snivý a plný štěstí!

MAHULENA: Ó, hvězdo moje utěšená, tělesného pouta zbaven, Radúze můj sladký, drahý, schopen jsi teď slyšeti můj hlas a rozuměti, co duše moje duši šeptá tvé! Cítíš ve snách rosu stromu na své čelo padat? To moje něhy plné slzy jsou, ó, Raduze! A v sladkém bolu skláním větve svoje nad tebou, vanutí nyvé noci napomáhá mi… Má hvězdo utěšená, jsemť tvoje Mahulena, slyšíš? Tvoje Mahulena jsem! Té strašné kletby tíž teď sňata na okamžik s nás, jsou zase svoji, svazkem sna, Radúz a Mahulena!

RADÚZ (ze sna): Ó, sladké jméno, jaká šelest stromu! Tak tedy přece vrátilo jsi se v mou chabou paměť! Teď všechno vím… Na štítu stojím hory… Ty přicházíš, má spáso! (Vznáší ruce do prázdna) Ó, zadržím tě, zadržím… už nikdy, nikdy neunikneš mi s mou chorou pamětí…

MAHULENA: Utiš se, má duše přemilá! Utiš se a slyš! Je spása tobě možná! Když nejsi blízko mne, jsem v dřímotě a více rostlinou než tvorem lidským! Však v polovědomí tom podivném mám matné vidiny a slyším hlasy, jež lidské ucho nikdy neslýchá! Jest zvířatům a rostlinám a hvězdám mnoho zvěstno, co nepochopno člověku. Ze země, naší matky, blahé zvěsti stále stoupají, prorocké věštby, jimž zasvěcený pouze rozumí… Jak míza z kořenů podivně cos hrne se mi někdy k srdci, k hlavě, z nejhlubších hlubin země věštící… Radúze, takto vím, co matka moje klnoucí nám zamlčela, vím, že paměť tvoji chorou zhojit může moje krev! Slyšíš? Moje krev! Jak ráda vylila bych ji všechnu pro tvou spásu, Radúze! Však nemohu, jsem ztuhlá jako kámen, jen vítr vládne mnou, ne vůle moje! Ó, zraň mě, zraň mě, Radúze můj sladký! Ó, vezmi ji, tu krev a zhojen buď! Radúze, vzbuď se, vzbuď a vezmi lék svůj, všechnu mého srdce krev!

RADÚZ: Ó, strašná slova… Mahuleno, Mahuleno! (Vzbudí se prudce. Strom se zatmí)

MAHULENA (mroucím hlasem): Ach!…

RADÚZ (vyskočí): Sny plny hrůzy… Krev… krev její? Koho? To jméno… ach, zas uhaslo jak jiskra, kterou zašlápneš… Ó, strašná bolest v hlavě!… Zde byla myšlenka, zde za tím čelem… A uletěla zas, zas prázdno zde a pusto! Ó, bole přeukrutný! Žal a běda! (Vrhne se na zem)

NYOLA (vystoupí s Radovidem z úkrytu se sekyrou v ruce): Můj Synu Radúze! (Pustí sekyru a spěchá k němu) Co trápí tě a děsí, ó, netrap se, má duše! Má hvězdo utěšená!

RADÚZ: Hvězdo utěšená! Ta slova, matko, ještě jednou pověz… Ta někdy slyšel jsem už! Kde a kdy? Ó, víš-li to, pak rychle mi to pověz, snad jako řetěz přitáhnu to ostatní, co zde, zde pod tím čelem zhaslo! Ta slova, matko, kde jsem slyšel je?

NYOLA: Ty chvěješ se jak list! Ta slova prostá jsou a mnohokrát jsi slyšet mohl je! Snad jsem ti sama mnohdy pravila je, když dítětem jsi byl a dětský nějaký žal tě zarmucoval.

RADÚZ: Ne, ne! Ó, paměť, moje paměť! Matko, pomáhej mi přece, já chci, chci a musím vzpomenout si! Vždyť život můj a štěstí na tom visí! A ono jméno, které do snů mých mi šeptá strom! To jméno aspoň povězte mi! Ó, vy to víte, ale trápit chcete mě, vy nevíte, co smilování je, ty, matko, tvrdá jsi, ty, Radovide, též!

RADOVID: Můj královici! (Zakryje si tvář)

NYOLA (pláče): Tak, synu můj, mi křivdit! Vždyť mru a hynu, vidouc tak tě trpěti, a svého srdce krev bych za to dala, kdybych tě zhojit mohla! Běda mně!

RADÚZ: Promiň, promiň, matko! Co mluvil jsem? Já nevím, co jsem mluvil. Však zas jak ohlas zněla tvoje slova… O krvi mluvilas a spasení? Stůj! Už to vím… tak šeptal též ten strom. Krev? Chce moji krev?… Ó, dám ji!

RADOVID: Ty blouzníš, královici!

NYOLA: To nelze snášeti, to nelze přetrpěti! Můj synu, pojď, pojď odsud… Proklet bud ten strom!…