Kitabı oku: «První parta», sayfa 8

XX.

Ještě zbývá Standovi jedna pochůzka: přejít – ovšem jen tak náhodou – – podle Hansenovic vily. Zahrada je prázdná, není tam ani pan Hansen, ani jeho dlouhonohá dívčí Švédka. Standa div nevleze nosem mezi ty železné mříže, – těch růží co tam je! smět se tak jednou podívat dovnitř a přivonět k těm těžkým poupatům – Standa se lekl: v besídce sedí bez hnutí paní Hansenová a dívá se před sebe; nevidí sice Standu, nevidí asi nic, ale je divné a nezvyklé vidět ji jednou, jak neběhá po zahradě a neskáče, ale jen tak tiše a vzpřímeně sedí.

Standa se pomalu loudá domů a má vůbec těžké srdce, – částečně také proto, že za hodinku bude muset sfárat s partou dolů a že má z toho pořád tíživější strach. Vždyť i v novinách píšou, zvlášť nebezpečný úsek; a tesař řekl, mrcha chodba, to prý ještě uvidíš. Jak je těm třem zavaleným, přemýšlí Standa; zdalipak ještě ťukají na stěnu, zdali jim nezhasly kahany!

Adam je ovšem na zahrádce; právě dal k svým třem růžím vysokokmenům nové tyče a ještě na ně nasadil skleněné koule, stříbrnou, zlatou a modrou, a teď zamyšleně pozoruje tu krásu. Standa by nejraději prošel neviděn a zmizel ve svém pokojíčku v podkroví; ale Adam se po něm obrací, jako by se chtěl usmát: “Budeme muset… pomalu jít.” Nu co dělat, Standa jde blíž, aby taky ocenil tu nádheru. Směšné, jak se Adam zrcadlí v té skleněné kouli; ohromná ploská leb, jako by ji někdo rozsedl, a pod ní takové pitvorné, zakrnělé tělíčko. Ta druhá otlemená hlava na tenkých nožičkách, to je Standa. To je legrace, myslí si Standa, ale není mu do smíchu; dívá se do té zrcadelné koule, – jací jsme to vlastně chudáci, my oba! Jak by se to asi křivě a směšně zrcadlilo, kdybych, řekněme, vzal teď Adama pod paží a řekl mu, Adame, je to strašné, ale já miluju vaši ženu, – jak bychom v té kouli my oba vypadali!

“Tak jdi, já na tebe počkám,” hučí Adam a pozoruje dál v té skleněné kouli svou tělesnou bídu.

To se řekne, musíme jít; ale Standovi je až slabo v nohou, nejraději by si sedl a položil hlavu na stůl. Jestli tam dole bude muset zase vlézt do té zabořené chodbičky – Tak jdi, já na tebe počkám, řekl Adam. Třeba se sem už nevrátím, napadá Standu, a zbytečně si hledí vtisknout do paměti ten kousek světa: čistý a zánovní pokojík, okny svítí odpolední slunce, na dvorku hrdlička se div nedusí samým cukrováním; a to ticho, to divné a mučivé ticho, to je Marie. A ještě na něco se musí Standa podívat. Na své poslední vysvědčení ze školy. A teď můžeš jít, vozači Půlpáne. Standa prudce přiráží zásuvku a běží ze schodů, dupe jako kůň. Už jdu, Marie. Už jdu, Adame. Už jdu.

Adam čeká, opřen o plot, a zírá někam, bůhví kam. “Tak jdeme, ne?” Jenom se ještě letmo podívá po těch skleněných koulích; ne, to se dívá Marie z okna, tiskne k prsoum šití a ústa má pootevřena, jako by nemohla vydechnout. “Sbohem, Mařenko,” mumlá Adam a klátivě vykročí.

Jdou tedy spolu na Kristýnu a mlčí; o čem taky mluvit! Jdou svážnou uličkou a táhlou silnicí; jdou po škvárovém chodníku mezi dehtovanými ploty, – člověk už vlastně nevidí cestu, kudy chodí denně. To nohy samy jdou, a myšlenky taky jdou samy; ani je nemyslíš, ony se myslí samy a taky nějak pořád stejně, že je už skoro nebereš na vědomí; jsou tady jako ten plot a jako ty telefonní sloupy, – ani nevíš, a už jsi u mřížových vrat Kristýny. Teprve teď se podíval Adam na Standu a krásně přátelsky se usmál, nu, tak vidíš, to nám to pěkně uběhlo!

“Jak to tam vypadá?” ptá se Adam roztržitě u okna známkovny.

Nu, jak; spíš špatně. Odpoledne museli odtamtud odvézt Brunera a Tondu Holých. On tam vlezl Tonda za Brunerem –

“Plyny?”

Jo, dušáky. Teď tam už pracují na průčelí, ale musejí mít masky; a každých deset minut se střídají.

Adam nespokojeně zafuněl. Inu, co se dá dělat! “A… co ti tři? Dávají ještě znamení?”

Prý ráno ještě dávali, ale už jenom slabounce. Měli byste to tam rychle prorazit, mládenci, aby nebylo pozdě. Jsou-li ty dušáky taky na druhé straně, tak už je stejně po nich.

Adam mávl rukou a chvatem se běží do umývárny přestrojit. Je tam už děda Suchánek, zedník Matula a Pepek, stahují si přes hlavu košile, ale není jim nějak do řeči.

“Slyšels?” ucezuje Pepek mezi zuby.

“Jo,” hučí Adam a honem ze sebe shazuje šaty.

“Blbý,” mračí se Pepek. “S kuklou na hubě se to špatně dělá. Člověče, já ji na sebe nevemu.”

“Jestli ti to Andres dovolí,” namítá děda Suchánek.

Pepek chtěl nějak vyjet, ale zrovna přišel tesař. “Nazdar, parto,” pozdravil potěšeně. “Tak co bude?”

“Prý tam jsou plyny,” vyhrkl Standa, který dosud žádné plyny nezažil.

“Jo?” řekl tesař lhostejně a pomalu si svlékal kabát jako na poli žnec. “Lidi, to byl dnes pěkný den!”

“Kdes byl?” huhlal Pepek skloněný nad svými škorněmi.

“Ale jen doma, to víš –”

Parta brumlá roztržitým a kusým hovorem. Standa se chvěje chladem a rozčilením a dívá se na těch pět naháčů, – mládenci, vždyť se třeba vidíme naposled! Pozoruje tu kosmatou mužskou nahotu zvědavě, přímo a snad poprvé bez instinktivního odporu: Pepek vzrušeně zívá, paťatý a samčí, samý sukovitý sval, jen se mu to hemží pod chlupatou a trudovitou koží; děda Suchánek, vyschlý a svrasklý, s hrstičkou směšných bílých kudrnek uprostřed prsou, jako by mu tam rostl lišejník; zedník Matula, funící balvan masa a tuku, visí to na něm jako těžké pytlíky žíhané zplihlými štětkami; Adam, samá kost, samé žebro, ale urostlý, úzkých boků a vpadlého břicha, s hustou řádkou temných, rovných vlasů až po hluboce zapadlý pupek, – jako by tam měl třetí oko, taky tak úzce zapadlé a vážně, upřeně se dívající bůhví kam; tesař Martínek se svou širokou hrudí a zlatým porostem, silný, krásný a bezstarostný; nu, a ty dlouhé, hubené paže, ten dlouhý, bledý a lysý hrudník, to je Standa. Inu, jsme, jací jsme; ale jak mnoho každé to tělo říká, jaký jsi člověk – zrovna jako bys četl lidské osudy. A vidíš, když jsme parta, přestaneš se za sebe stydět; tady mě máte, kamarádi, celého, jak jsem.

Přichází prachař Andres, už ustrojený a s kahanem v ruce.

“Zdař bůh!”

“Zdař bůh,” mumlá parta.

“Tak dělejte, abysme šli,” pobízí prachař a počítá očima své mužstvo.

“No jo, hned.” Zedník Matula už neupírá krhavé oči na Andrese, dívá se stranou a jenom se zuřivě mračí.

Parta jde rychle a mlčky ke klecím, bimbajíc kahany; to se rozumí, prachař Andres v čele, šlape jako na vojenské přehlídce, jen šavle mu chybí. Zdola už vyjíždí osazenstvo ze šichty, unavené a netečné, leda na půl huby Zdař bůh a pokyn hlavou. “Vy jdete na osmnáctku?”

“Jo.”

Klec s partou se propadá. Andresovi tvrdne obličej, děda Suchánek starostlivě mžiká a mele potichu rty, jako by se modlil, Pepek křečovitě zívá a Matula funí; Adam chrání rukou svůj kahan a dívá se těma zapadlýma očima do prázdna, rty přísně sevřeny; jenom tesař Martínek mírně a trochu ospale září. Standovi to najednou připadá hrozně neskutečné, skoro jako ve snách; právě tak jsme sjížděli včera – jako by to byla táž šichta, jako bychom stále ještě padali bez konce dolů; a přitom je všechno tak nesmírně jiné – Co, co je jiné? Inu, všechno; já, my, celý život. Člověk ani neví, co všechno se změnilo za tu cestu dolů; a pořád, pořád se tiše a neúprosně sunou nahoru ty kolmé zapocené stěny.

Konečně klec naráží a parta jde tou nekonečnou klenutou chodbou pod šňůrou žárovek. Osazenstvo Kristýny se courá v hloučcích nebo potrhaných řádkách ke klecím, všude se chabě klimbají a třepetají plamínky kahanů; vypadá to tu jako o Dušičkách. Teď vlevo do té černé těžné třídy; ze slemene a stěn visí tytéž bílé krápníky a nádory důlních hub jako včera; a z té tmy vpředu se blíží několik blíkavých světýlek. Aha, to se vrací záchranné mužstvo z detonačky, nějak mají naspěch, aby už byli venku; Andres se na okamžik zastaví s vedoucím dozorcem, a parta se málo slovy vyptává, jak to tam vypadá. Ale blbě, člověče, ani se neptej.

“Plyny?”

“Plyny a všecko. Zase tam varuje výdřeva. Tak zdař bůh, mládenci, my už toho máme dost.”

Kahan prachaře Andrese běží teď rychleji do té černé tmy. A zase nalevo, těmi větrními dveřmi jako včera; zase je tu ten dlouhý a bledý člověk, zdař bůh, a těžký, dusný vzduch osmnáctky zavalil partu jako vlhká a nečistá duchna. “Kruci,” syká Pepek, a Matula chrčí, jako by se dusil. Standovi se to tu zdá být ještě mrtvější a opuštěnější než včera, ale přitom daleko kratší; už jsou u té zalámané výdřevy, tady už jsou Martínkovy podražce a skoby – že to je jen takový kousíček cesty? diví se Standa. A tamhle už se chvěje malé a mírné světýlko větérky a nad ním se sklání kožená čepička a ušmouraný, lesklý nos pana Hansena.

Prachař Andres vypjal prsa a rázně vykročil, jedna dvě. “Zdař bůh,” vyrazil a cvakl patami. “Hlásí se první parta: palní dozorce Andres, lamač Adam, lamač Suchánek, tesař Martínek, mladolamač Falta, zedník Matula a vozač Půlpán.”

XXI.

“Gut,” kývá pan Hansen. (Copak tu dělá dvě šichty?) Je nahý po pás, a parta se rozpačitě dívá stranou; jaksi se nepasuje, aby koukali panu inžinýrovi na jeho lidskou nahotu.

Ale když i Hans si udělal pohodlí, tak jaképak cavyky, mládenci; celá parta odkládá kabáty a stahuje si košile přes hlavy, jako když se jdou kluci koupat. Jen prachaři Andresovi se do toho nějak nechce; pošilhává po panu Hansenovi, – inu, byla by to divná subordinace, aby dozorce zůstal v kabátě; a rychle rozhodnut shazuje Andres s kabátem a košilí i svou prachařskou důstojnost. Teď tu stojí polonahý jako všichni a špulí svůj drobný a pěkný hrudník se zajízveným průstřelem; pravda, kudla, ale vojáčka je na něm vidět. Tak, teď jen utáhnout řemeny a začít –

Parta okukuje, co se tu zatím udělalo; Standovi se toho zdá hodně, ale parta jako celek je nespokojena. “Helejte, moc jim toho nepřibylo!” “Jo, to by každý doved!” “Svrabaři, koukli se na to, a už hleděli mazat.” “Hergot, takovou flákárnu jsem ještě neviděl!” “No jo, mládenci, tady je jen to, co jsme udělali my.” Není to sice zřejmě pravda, ale první parta má právo kritizovat ty druhé. Například celá osmnáctka, pokud byla zalámána, je hotový les nových podražců a rozpěr; i koleje jsou spraveny, na točné plotně pod křižákem je přistaven vozík, může se s ním už zajet i do té zmačklé chodby; pravda, musíš se hodně sehnout, abys projel, a tam hlouběji uvnitř, pokud Standa vidí, to vypadá všelijak: vyborcené stěny a prolomený strop, všechno narychlo podraženo sloupky a podvlaky a rozpínkami. Ale už tam běží i potrubí se stlačeným vzduchem a je slyšet, jak syčí namontované větrní lutny. To už je vyhráno, myslí si Standa a počíná si nemálo vážit té udělané práce; co všechno se muselo nejdřív nachystat, aby šlo zachránit ty tři lidi! Ono se řekne statečnost a podobně; ale co k tomu musí být všelijaké té šikovnosti a přípravy, pořádku a takových věcí, – jaképak hrdinství, člověče; musí být na to rozum.

Andres už dostal své rozkazy od Hanse. “Tak, mládenci,” řekl, “musíme honem dělat, dokud se nám zase nevybortí počva. Kdo půjde první na předek?”

“Třeba já,” hučí Adam a shýbá se pro jakousi hromádku gumových a plechových věcí.

“Budete se střídat se Suchánkem po deseti minutách. Falta bude prohazovat matriál sem a Standa si přistaví vozík. Martínek!”

“Zde.”

“Druhý a třetí pár podvlíknout. Osmý, devátý, desátý vyměnit. Pak vydřevit prorážku.”

“Jo.”

“Tak dělejte, hoši!”

Adam jen přikývl a pomalu si připíná něco jako plechovou torbu na záda; teď si nasazuje na hlavu gumovou kuklu s dlouhým sloním chobotem – kyslíková maska, pochopil Standa, a srdce mu zatlouklo; tak tedy vážně jsou tu důlní plyny! Adam už to má nasazeno a připásáno řemením kolem těla; vypadá to dost divně, ten gumový čenich a sloní rypák na dlouhém, hubeném těle člověka, – namouduši, jen strašit. Z kukly to zabublalo, to snad Adam něco povídá, ale není mu rozumět; ještě zkouší nějaké kohoutky na plechové výstroji, a už leze po čtyřech pod zabořený strop a vtahuje za sebou dlouhatánské nohy.

“Tak, Falto, nasadit drégerku,” pobízí Andres.

“Já žádnou nepotřebuju,” vyjelo z Pepka. “Já v tom nebudu pracovat!”

Prachař se prudce otočil, – teď začne na Pepka řvát, lekl se Standa. Ale ne, nezařval. “Jo tak,” řekl rozvážně. “Ale zkušený lamač by si ji vzal.” A obrátil se na patě a šel za tesařem, který tamhle u křižáku zvedá s Matulou nos k výdřevě a o něčem se radí.

Pepek se shýbnul pro masku. “To víš,” bručel neochotně. “Zkus v tom jednou pracovat, ty chytrej! A člověk ani neslyší, když něco praská – Však já bych se ti neudusil,” zuří Pepek a nasazuje si kuklu na hlavu. “Hergot, to smrdí gumou!” Vypadá v tom jako zavalitý brouk s tlustým sosákem a ohromnými kukadly. Z kukly to ještě chvíli přidušeně bublá, to asi Pepek nadává dál; ale už kleká pod ten promačklý strop.

Vtom to začalo z hloubky rachotivě řehtat a drnčet. Tohle už Standa zná, to je pneumatická sbíječka. Tak už Adam rubá na předku! Chválabohu! to teda už se opravdu dělá prorážka k těm třem zaživa pohřbeným!

Pepek sebou mrskl a zmizel mezi vzpěrami a podražci. Děda Suchánek si vážně a téměř obřadně nasazuje kuklu.

“Mám si taky vzít masku?” ptá se Standa nejistě.

“Ty ne, ty zůstaneš tady venku. Dyť bys v tom ani neuměl dýchat.” – Děda Suchánek je hrozně legrační s tím sloním chobotem nad lišejníkovým porostem svých hubených prsíček; ale Standa je zklamán, – proč jenom on nemá mít masku! třeba by mohl být první, kdo by prolezl k těm třem – I sedá si na bobek, aby se aspoň podíval, jak to tam uvnitř vypadá; ale vidí jen, jak se Pepek prodírá dál ve zvířených kotoučích uhelného prachu; tlačí se to sem ventilací, dýmá to mourem, až se hrdlo stahuje –

Děda Suchánek mu důtklivě klepe na rameno a vrtí gumovým chobotem. To ne, Stando, to se nesmí. “Co je?” diví se Standa, a děda ukazuje prstem k počvě. Aha, plyny. Standa se rozkašlal mourem, až mu oči slzí; není tu už pro zvířený prach skoro nic vidět, leda ty vyboulené broučí oči a bimbající se sosák dědkovy kukly. Uvnitř prudce rachotí Pepkova lopata, a šups, ven letí kámen a uhlí.

Z jaké dálky to Pepek dohodí, žasne Standa, ale už se z oblak mouru vynořuje Andres. “Tak honem,” hartusí, “lopatu a nakládat na vozík! A dělejte s tím, jo? Ať tu nic neleží v cestě!”

Děda Suchánek kývá gumovým čumákem, tak tady máš svou práci, Stando; a Standa, najednou pln horlivosti, kašlaje a oslepen prachem, nakládá lopatou uhlí a kameny do huntu.

Když se uřícen vracel s prázdným vozíkem, vystřídal už děda Suchánek Adama; Adam se vysíleně opírá o kůl, kuklu má sundanou a stírá si dlaní z čela a očí pot, až mu z prstů cáká; Pepek si strhuje masku a odplivuje, je svlečen do naha, jen škorně si nechal; mour po něm stéká stružkami potu a lepí se mu na říčné tělo, divže se z Pepka nekouří. “Jsem musel přivřít kohouty,” bručí k Andresovi. “Prach.” Pepek odchrchlal. “Hergot, mně se to dnes nechce líbit!”

Andres krčí rameny a kope do natroušených kusů hlušiny a uhlí. “Koukejte,” říká suše Standovi, “tohle není žádná práce; takhle by to dovedla taky jiná parta. Počva má být čistá jako na bále.”

Pěkný bál, myslí si Standa; jsme všichni černí tím mourem jako vrány. Těžce se mu dýchá a bolí ho hlava, chtěl by se opřít a zhluboka vydechnout, ale nedá se to nějak dýchat; a tma je tu, tma, kahany stěží mžourají třesavými narudlými plamínky. Ale když čisto, tak čisto; a Standa se chápe lopaty a vrávoraje nakládá forotu. Je slyšet, jak tamhle u křižáku bouchá Martínek do podvlaků a jak z hloubi zalámané chodby řachá a rachotí sbíječka dědy Suchánka. Pepek si ještě jednou odplivl a zasakroval, asi do zásoby, a nasazuje si znovu kuklu na hubu. Adam vážně, soustředěně hantýruje na kyslíkovém aparátu, patrně tam nemá něco v pořádku.

Vtom to z té strany, kde pracoval tesař, zapraskalo, heklo a potom těžce žuchlo, jako by se svalil pytel s moukou. Andresem to trhlo. “Co je,” vyhreptl zmateně a běžel v tu stranu; Adam jenom vzhlédl, Pepek zvedl gumový rypák, poslouchal chvilku, zahudroval něco a lezl do díry. Standa nechal lopatu lopatou a utíkal za Andresem se srdcem tlukoucím. Stalo se něco?

Inu, patrně stalo, ale mnoho to nebude; jenom Martínek sedí na zemi mezi roztroušeným kamením a překvapeně mrká; vedle něho klečí Andres a svítí mu kahanem na temeno hlavy; nad nimi funí zedník Matula a drbe se v týle.

“Kruci,” vydechl Martínek, “já chtěl vyměnit tu kopnu, a ono to na mne spadlo!” Najednou zazářil šťastným úsměvem. “Ale byla to šupa, mládenci,” řekl spokojeně.

“Můžeš vstát?” stará se Andres.

“Ale jo,” míní tesař a sbírá se z počvy. “Počkej, jen co přijdu k sobě.”

“Máš závrať?”

“Trochu jo.”

“A nechce se ti zvracet?”

“Ani ne.” Tesař už stojí a dívá se s uznáním na visící kopnu. “No víš, ona to je pořádná síla!”

Prachař se obrátil k Matulovi. “Vás to taky praštilo?”

“Jo,” bručel kolos a drbal se v chundelatých vlasech.

“Tak si můžete chvilku odpočnout, lidi,” řekl prachař starostlivě a otočil se k Standovi. “A co vy tady koukáte? Marš nakládat!”

Tesař Martínek jde pomalu k svému kabátu a vyndává z něho baňčičku a něco v papíře. “Musím to zajíst,” povídá s chutí. Adam má už zase masku na hlavě a kývá na něho přátelsky tím sloním rypákem.

“Jistě ti nic není?” ptá se chvatně Standa a chápe se lopaty.

“Kdepak!” Mladý obr se uvelebil pod křižákem na zemi, staví před sebe kahan a s gustem vybaluje z hnědého papíru tlustý krajíc chleba se sádlem. “Jen se nezdržuj.”

Standa horempádem nakládá uhlí do prázdného vozíku a občas mrkne okem po kamarádu Martínkovi: sedí tam se svěšenou hlavou nad nenakousnutým krajícem a vraští čelo.

Standa přestal nakládat. “Je ti něco, Jendo?”

“To sádlo smrdí,” bručí tesař a pečlivě balí krajíc do papíru. “Já to nebudu jíst.”

Standa se dal znovu do práce, i Matula už tluče do kramlí a funí. Od čela se vrací děda Suchánek a sundává si kuklu. “Ježíš, lidi,” vydechl a mne si vyschlýma rukama tvář. “To je práce! To je práce!”

Teď je řada na Adamovi, aby se vsoukal do zabořené chodby; uvnitř Pepek rachotí lopatou a ráz naráz vyhazuje rubaninu, že Standa nestačí nakládat. Pepek je ohromný, myslí si; jak se tam tou lopatou rozmachuje v těch oblacích prachu, černý a lesklý jako ze žuly, – pacholek mizerná, jako nějaký kyklop; a uřícený Standa se zdvojeným úsilím zápasí se svou lopatou.

Už vyváží druhý naražený hunt a otáčí jej na plotně, ale točná plotna se nechce hnout.

“Já ti pomůžu,” ozval se tesař.

“Nech mě,” supí Standa a lomcuje vozíkem.

“Tady něco smrdí,” bručí tesař. “Stando, co to je za smrad?”

“Se ti něco zdá,” míní Suchánek. “Co by tu smrdělo?”

Martínek vraští nos. “Já nevím, ale něco tu je cejtit. – Krucinál, to mám tadyhle bouli,” šklebí se, ohmatávaje si temeno.

“Na tebe něco spadlo?”

“Jo, kopna. Já ji chtěl vyměnit –”

“No jo,” mínil děda Suchánek konejšivě. “Tak to máš od toho. To máš otřes mozku, člověče. Onehdy Faltysovi, jako zetovi, spadl na hlavu uhel, a pak se mu taky zdálo, že něco smrdí. Potom se mu udělalo špatně a pár dní si poležel, prý otřes mozku nebo co. Počkej, ono ti za chvíli taky přijde špatně.”

“Mně?” podivil se Martínek. “Co tě nemá, mně ještě nikdy nebylo špatně. A co, tak já bych šel zas dělat.”

A pořád Pepek vyhazuje lopatami forotu z té prášivé díry; někdy vyleze, strhne si kuklu, oddychuje a sakruje nekřesťansky; je mokrý potem, černý od mouru jako tuha, a dychtivě, žbluňkavě pije sodovku, kterou sem nosí ten bledý člověk od větrních dveří. Každých deset minut se vynoří z kotoučů prachu děda Suchánek nebo Adam, ruce se jim klepou od pneumatické sbíječky, stěží si mohou sundat ty gumové čumáky; a pak jen uříceně pijí, oddychují vyčerpáním a není s nimi řeč. Cože, dávají-li ti tři ještě znamení? A kdopak ví; když máš na hlavě tu kuklu, tak neslyšíš, člověče, nic, leda syčet vzduch a rachotit sbíječku.

“A tady už nejsou plyny?” ptá se Standa nejistě.

Jsou, jakpak by nebyly, ale drží se u počvy, víš? A on Hans dává pozor, jak jdou vysoko. Asi po pás tu budou, to jo.

Standu mučivě bolí hlava; má tlučení srdce a dusí ho něco jako úzkost. Prachař taky – jako by na něco čekal; už ani nekušní, jen starostlivě obchází se sevřenou hubou a poslouchá. Pan Hansen, ten pořád zvedá svou větérku, postojí chvilku, nastaví ucho vzdálenému štěkání sbíječky, zakývá hlavou a jde zase dál; jde se svěšenou hlavou, s vráskou mezi očima a semknutými rty, a točí svou lampičkou, jako by si hrál se stíny. Jen Martínek s Matulou tlukou pokojně do svých dřev a pak se zase domlouvají. “Postrč to ke mně! Můžeš tam? No tak, ještě kousek!” Standa nakládá už čtvrtý hunt; nohy mu poklesávají slabostí a hlava se mu točí. Ještě ten čtvrtý vozík, a pak snad padnu. Adam se opírá o stěnu, těžce vydechuje a stírá si dlaněmi pot; pojednou se shýbá pro lopatu a pomáhá Standovi nakládat.

“Tak už máš dost,” hučí Adam a jde se zas opřít o stěnu. “Můžeš jet.”

Standa s posledním úsilím vytlačil vozík na točnou plotnu a teď se s ním potýká, aby jej vytočil; ale proti němu blíká světélko, pan Hansen se loudá se svěšenou hlavou a kmitá větérkou. Standa čeká, až Hans přejde; a vtom se mu zdá, že se za panem Hansenem zčistajasna zvedá počva.

Těžce, široce to zadunělo, až se zatřásla chodba; a naráz zapraštěla výdřeva. Standu div neporazil hrozný náraz vzduchu, ale ještě vidí, jak se v letícím oblaku prachu točí pan Hansen a jak nad ním praská a klesá stropnice. “Pozor,” zařval Standa a letí chytit tu stropnici holýma rukama. Pak najednou pronikavá bolest, Standa ještě slyší své vlastní nelidské zavřeštění, a pak konec, někam se padá; a Standa omdlel.