Kitabı oku: «Vysílání », sayfa 10
KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
Kevin se ještě koukl do zrcadla, aby zkontroloval, jak vypadá a teprve pak vyrazil ven. Nebylo to kvůli marnivosti, ale protože si chtěl být jistý, že ho nikdo nepozná. Měl na sobě mikinu s kapucí přetaženou přes hlavu a tmavé brýle, které mu kryly alespoň část obličeje. Nebylo to nic moc, ale když se nahrbil, skoro si dokázal namluvit, že ho lidé nepoznají.
„Bude to muset stačit,“ řekl si.
Jeho matka odjela před pár minutami. Buď kvůli návštěvě dalších právníků nebo kvůli hledání nové práce, kterou jí ale nikdo nechtěl dát, protože byla matkou chlapce, který lhal. Přední dveře byly zamčené kvůli neustálé přítomnosti reportérů a nejspíš zůstanou zamčené i potom, co se vrátí.
„Když zjistí, že jsem to udělal, bude zuřit,“ pronesl Kevin, ale částečně i proto na sobě měl převlek. Byl už doma příliš dlouho. Nechodil do školy kvůli své nemoci, nechodil ven kvůli reportérům a kvůli matčině strachu, co by se mohlo stát. Doma už skoro šílel a předpokládal, že i pro jeho matku je to takhle horší. Potřeboval se dostat ven, alespoň na chvíli.
Telefon měl plný zpráv od lidí, které neznal. V některých byly otázky, ale ve většině zpráv ho jen uráželi. V jedné nebo ve dvou mu dokonce vyhrožovali. V několika mu nabízeli peníze za to, když jim prozradí svůj příběh.
Kevin si nebyl jistý, jestli vlastně chce být opatrný. Měl pocit, že pokud se bude ještě chvíli skrývat, vybuchne. Vyhlédl oknem do dvora a přemýšlel, jestli zvládne odejít stejnou cestou jakou se Luna dostala dovnitř. Ještě před několika týdny by to nebyl problém.
Teď ale musel myslet na třes, který se chvílemi zmocňoval jeho těla, na okamžiky, kdy ztrácel pojem o čase a na chvilkové závratě. Vynesl z garáže žebřík, který opřel o plot a dostal se tak díky němu na druhou stranu. Stál teď na cestě, která probíhala mezi dvorky.
Kevin vyrazil kupředu a držel přitom skloněnou hlavu. Snažil se, aby mu nebylo vidět do obličeje. I když čtvrť, ve které bydleli, nebyla nejhorší, bylo to pořád jen několik bloků do průmyslové oblasti, kde stály továrny a sklady, které vypadaly jako oplocené krabice. Někde rezavěly stroje, které naznačovaly, že jisté podnikatelské záměry prostě nevyšly.
„Pojďme,“ vyzvala ho Luna a společně prošli mezi několika opuštěnými budovami. Cestou míjeli graffiti, která vypadala, jako by je maloval někdo se zavřenýma očima.
Dostali se blíž k centru. Kevin nesundával kapuci. Bál se, že i když je daleko od domova, mohl by ho někdo poznat.
„Mohli bysme zajít do obchoďáku,“ navrhla Luna.
Kevin zavrtěl hlavou. „Tam je moc lidí.“
„Tak na náměstí?“ zeptala se Luna.
Kevin přikývl. Nejspíš tam bude skoro stejně lidí jako v centru, ale každý z nich si bude všímat hlavně svých záležitostí. Málokdo bude věnovat pozornost děcku, které kouká do země. V obchoďáku by si ochranka mohla myslet, že se chystá něco ukrást. Venku ale s Lunou mohl chodit, jak se mu zachtělo.
Zamířili ke středu města, na malé náměstí, kam chodili s ostatními dětmi už od malička. Byl tam parčík se stromy v rozích a sochou uprostřed. Nejspíš to byl památník někoho významného, ale teď už byl tak ošlehaný větrem a deštěm, takže se nedalo poznat, o koho šlo. Když tam dorazili, byl už Kevin tak vyčerpaný, že pohledem pátral po lavičce, na kterou by se mohl posadit.
„Kevine?“ zeptala se Luna. „Děje se něco?“
„Jsem jen unavený,“ odpověděl Kevin.
Luna se zamračila. Očividně mu nevěřila. „No, ještě můžeme zajít do Frankie’s.“
Tahle jídelna byla dlouhou dobu jedním z jejich oblíbených míst. Kdyby nebyl Kevin tak unavený, možná by protestoval, ale za současných okolností se potřeboval dostat někam, kde by se mohl trochu zotavit z únavné chůze. Proto přikývl.
„Myslela jsem, že jsi zvládl pochod džunglí,“ pronesla Luna.
„Myslím, že se to celé zhoršuje,“ odpověděl Kevin cestou k jídelně. „Jako bych se musel víc soustředit na to, aby mé tělo dělalo, co chci.“
I když ani to nebyla úplně pravda. Kevin si nebyl jistý, jestli se to celé dalo nějak popsat. I kvůli tomu byla jeho nemoc tak nepříjemná. Byla výjimečná, takže nebyla slova, která by vystihovala, co se s ním děje.
„Měl bys jít do nemocnice,“ vyzvala ho Luna a zněla, jako by rovnou chtěla volat sanitku.
Kevin zavrtěl hlavou. „To nemá smysl. Víme, co se se mnou děje. A oni nemají možnost mi jakkoli pomoct.“
„To nemůže být pravda,“ řekla Luna. Kevin v jejím hlase zaslechl náznak možnosti, že se rozpláče. „Já vím… vím, že tě nemůžou vyléčit, ale můžou ti pomoct se symptomy, žejo? Můžou to zpomalit. Vždyť to dělali i v NASA.“
„Protože tam měli nejchytřejší vědce světa,“ podotkl Kevin. „Nemyslím si, že by mi právě teď chtěli pomáhat. A… kdybych šel do nemocnice, asi by to stálo moc peněz. Nemyslím si, že si po tom všem může mamka dovolit mi platit léky. Musí myslet na právníky a tak…“
Kevin netušil, kolik může stát takový soud. Předpokládal, že nejspíš spoustu peněz. Jeho léčba taky stála spoustu peněz. Celkem tedy dvakrát spousta? Nebo spousta na druhou? Neměl ani ponětí o tom, kolik by to tak mohlo být, takže jeho představivost neměla možnost se zachytit něčeho reálného.
„Dobře,“ přikývla Luna, „ale měli bysme alespoň jít dovnitř. Pojď, Frankie’s je blízko.“
Vešli do jídelny, která touhle dobou nebyla zrovna rušná. Bylo tam pár dětí, které Kevin částečně znal od vidění a pár starších kluků v koutě. A samozřejmě majitel, muž něco přes padesátku, který trávil většinu času tím, že leštil pokladnu a pult. Záměrně tu bylo vše staromódní. Kvůli tomu by to tu Kevinovi přátelé neměli mít zrovna v lásce. Na druhou stranu tu byla skvělá zmrzlina.
„Dojdu pro zmrzku,“ prohlásila Luna a ukázala na rohový box. „Ty si sedni.“
Doslova mu to rozkázala a Kevin její příkaz poslechl. Stejně si potřeboval sednout a pokud to znamenalo, že Luna platí, bylo to ještě lepší. V rohu jídelny byla televize a Kevin z toho měl na okamžik docela radost. Pak se ale objevily zprávy a v nich jeho dům.
Kevin dělal co mohl, aby je ignoroval, ale nebylo to nic snadného. Bylo zvláštní, že to reportéry ještě pořád baví. Nejspíš si někdo myslel, že se objeví něco nového. Nebo zatím neměli nic jiného, čemu by se mohli věnovat. Tak nebo tak se Kevin prostě schoulil na lavici. Bylo těžké uvěřit tomu, že sem ještě před několika týdny s Lunou chodil pravidelně. Že bylo všechno normální. Teď tu seděl a vlastně si přál, aby už umřel.
Byla to myšlenka, která se mu nelíbila, ale přesto se mu pořád vkrádala do hlavy. Nedala se úplně vytěsnit, ať se Kevin snažil, jak chtěl. Stejně měl umřít. Nějakou chvíli se mu to dařilo ignorovat. Hlavně díky těm mimozemským věcem, zprávám a výletu do deštného pralesa. Teď neměl, co na práci a mohl jen sedět a koukat. A přemýšlet nad tím vším.
„Takže,“ pronesla Luna, když se vrátila se dvěma poháry až po okraj naplněnými zmrzlinou, „tváříš se vážně mizerně. Koukej se usmát, nebo nedostaneš zmrzlinu.“
V jeho stavu si z něj dělala legraci už jen Luna. Jen Luna věděla, že právě tohle Kevin potřeboval.
„Jen hledáš způsob, jak sníst obě dvě,“ odpověděl Kevin.
Luna se usmála. „Možná. Ale ty stejně pořád přemýšlíš nad tím, co jsi mohl udělat jinak, že?“
Kevin přikývl. „Nevím proč. Asi… doufám, že to vše začne dávat smysl.“
„Doufáš správně,“ řekla Luna. „Neměl by ses vzdávat. Dokonce ani když ti ostatní nevěří.“
Kevin přikývl. Tohle potřeboval. Potřeboval něco, čeho se mohl držet, protože jinak—
„Tak moment, ty jsi Kevin McKenzie, žejo? Ty seš ten kluk, co si vymyslel mimozemšťany? Chodil jsi k nám do školy.“
Kevin se rozhlédl, aby zjistil, kdo si ho všiml. Chtěl mu říct, že nechce problémy, ale Luna už stála a mířila přímo k němu.
„Kevin si nic nevymyslel!“
„Jasně, že vymyslel,“ odpověděl nějaký kluk. „Kdo by byl tak blbej, aby věřil v mimozemšťany?“
„Ty a očividně i všichni ostatní,“ štěkla Luna.
„Jakože jsem blbej?“
Kevin vstal a přešel k Luně. „Nechceme problémy.“
„Tak proč jsi to udělal?“ obořila se na něj nějaká dívka. „Moji rodiče se tak báli invaze, že začali řešit prodej domu a stěhování na venkov.“
Teď už na ně zíralo víc lidí a někteří vytahovali telefony. Kevin věděl, že ho nesmí nafilmovat. Matka by se zbláznila. A navíc věděl, čeho jsou davy schopné.
„Prostě půjdeme,“ řekl Kevin a zvedl ruce ve smířlivém gestu. „Nechceme dělat problémy.“
„Nepůjdeš nikam,“ zarazil ho chlapec, který promluvil jako první. „Ne, dokud nepřiznáš, co jsi udělal.“
Stál tam se složenýma rukama a zdálo se, že to myslí vážně. To byl problém, protože čím déle tam Kevin zůstane, tím víc lidí ho uvidí. Luna zřejmě myslela na totéž, a protože to byla Luna, zvolila přímočaré řešení.
Přistoupila ke chlapci ve dveřích a tvrdě ho odstrčila.
„Kevine, utíkej!“
Sama už běžela a Kevinovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že by měl dělat totéž. Skutečně jen chvíli. Předchozí chůze ho sice unavila, ale teď už se zotavil natolik, aby proběhl kolem chlapce a následoval Lunu, která mířila ke středu města. Běžel jak nejrychleji mohl, snažil se nevšímat si potíží s dechem a udržet tempo. Proběhli kolem rezavějících strojů. Běželi tak dlouho, až měl Kevin pocit, že mu pukne srdce. Plíce ho pálily.
Když bylo jisté, že je nikdo nepronásleduje, zastavila Luna a Kevin si s překvapením uvědomil, že se směje.
Smála se i Luna. „Tak to byla sranda.“
„Mamka mě zabije,“ podotkl Kevin. Neznělo to ale moc přesvědčivě. Pravdou bylo, že se teď cítil lépe než posledních pár dní. Měl pocit, že to bylo snad sto let, kdy naposled udělal něco tak prostého, jako bylo dostat se s Lunou do problémů a následný útěk, než se vše zvrtlo.
„Tvoje mamka to zvládne,“ řekla Luna.
„To si nejsem jistý,“ odpověděl Kevin, protože věděl, že ji naštve jeho odchod z domu. Že riskoval a šel mezi lidi, kteří ho mohli poznat. „Až se vrátím domů, budu muset…“
Zmlkl, protože cítil, že se něco děje. Měl pocit, který znal až příliš dobře. Cítil ho už předtím, než byl v SETI, než byl v NASA, předtím, než to všechno začalo.
„Co?“ zeptala se Luna. „Co budeš muset?“
Kevin zavrtěl hlavou. „Luno, myslím…“
„Co?“ nechápala Luna.
„Myslím, že přichází další zpráva.“
KAPITOLA DVACÁTÁ
Kevin stál mezi továrnami a poslouchal příchozí vysílání. Snažil se mu porozumět. Vnímat ho jasně bylo obtížné. Obtížnější než dřív a obtížnější, než Kevin očekával.
Začal si dělat starosti. Ať už měl v mozku cokoli, co ho spojovalo s vysíláním, změnilo se to. Bylo to kvůli postupu jeho nemoci? Co když šlo jen o krátké okno, ve kterém byl jeho mozek naladěný na vysílání a teď ta doba už pominula? Snažil se koncentrovat a soustředit na zvuky. Chtěl je pochopit.
Do mozku se mu vpaloval obraz. Zářící čísla, uspořádané řádky souřadnic. Kevin by nepoznal o co jde, ale vzhledem k řadám čísel, které viděl už dřív, věděl, o co jde.
„Kevine?“ ozvala se Luna. „Jsi v pořádku?“
Kevin nevěděl, co odpovědět. Divné bylo, že se cítil lépe než za posledních několik dní. Možná, že nějaká podivná souhra jeho nemoci a zprávy způsobila, že symptomy jeho nemoci na okamžik nebyly tak vážné.
„Nevím,“ řekl. „Myslím… myslím, že mimozemšťané chtějí, abychom hledali signály na novém místě.“
Bylo to jako posledně, kdy vnímal signál přímo svojí hlavou. Nedalo se to zastavit. Tím to tenkrát všechno začalo.
„A komu to řekneme?“ zeptala se Luna.
Kevin na ni nejspíš překvapeně hleděl až příliš dlouho, protože rozpřáhla ruce.
„Co? Někomu to říct musíme,“ prohlásila.
Kevin věděl, že má nejspíš pravdu. Pokud přišla nová zpráva, lidé by to určitě chtěli vědět. Problém byl, že nevěděl, jak budou reagovat. Viděl ty reportéry před domem. Viděl bolest, kterou způsobil své matce. Nebude lepší to všechno udržet v tajnosti a chránit ji?
„Nejsem si jistý, jestli mi bude někdo věřit,“ řekl. „Myslí si, že jsem podvodník. Pokud jim to řeknu, budou si myslet, že jen škemrám o pozornost.“
Nejspíš ho teď nebudou poslouchat, ať už jim řekne cokoli. Kdyby přišel s další řadou čísel, nebudou předpokládat, že chce, aby to vše začalo zase nanovo?“
„Mohli bysme to říct tvojí mamce,“ navrhla Luna. „Uvěří ti a bude vědět, co dělat.“
Kevin zavrtěl hlavou. „Nejsem si tak jistý. Ne po tom všem, co jsem způsobil. A i kdyby ano, ani ji by asi nikdo neposlouchal.“
„Tak komu?“ zeptala se Luna. „Někomu to prostě říct musíme. Co reportérům?“
Tím by se to všechno alespoň dostalo ven, ale i tak to nejspíš nebyl dobrý nápad. Kdyby šel za reportéry a pokusil se jim to říct, nedělali by si z něj legraci? Potřeboval možnost to všechno dokázat. A bylo jediné místo, kde to bylo možné. Jediné místo, kde mohli přesměrovat teleskop a zachytit signál, který na ně čekal.
„Musíme se spojit s NASA,“ řekl Kevin.
Už když to řekl, bylo mu jasné, jak obtížné to bude. Vyndal telefon a pokusil se vymyslet, jak to nejlépe udělat. Neměl totiž čísla na lidi, kteří by mu mohli pomoct.
Rozhodl se začít s doktorkou Levinovou, protože alespoň ona vypadala, že s nimi cítí. Rozhodně víc než profesor Brewster. Na internetu našel číslo na SETI a vytočil ho. Poslouchal vyzváněcí tón až se nakonec ozvala recepce.
„Dobrý den,“ pozdravila recepční. „Institut SETI, jak vám můžu pomoci?“
„Naléhavě potřebuju mluvit s doktorkou Levinovou,“ pronesl Kevin a snažil se znít co nejdospěleji. Možná, že když bude znít jako její kolega nebo tak něco, spojí ho s ní.
„Kdo je tam?“ zeptala se recepční.
„No… ehm…“ Kevin se zadíval na Lunu, ale ta jen pokrčila rameny. „Tady Kevin McKenzie. Ale opravdu s ní musím mluvit. Přišla další zpráva. Mám další souřadnice a…“
Uslyšel cvaknutí. Recepční zavěsila.
„Ani mě nenechala jí to vysvětlit,“ zamračil se Kevin. Bolelo ho to. Jak mu po tom všem mohli jen, tak zavěsit?
„Musíme to zkoušet dál,“ nedala se Luna. „Ukaž, zkusím to. Zavolám do NASA. Konec konců, teleskopy mají oni.“
Vytočila číslo a pak ještě stiskla několik tlačítek. Zdálo se, že v napodobování dospělých je lepší než Kevin, protože když promluvila, měl Kevin pocit, že slyší svoji matku a ne kamarádku.
„Dobrý den, mohli byste mě prosím spojit s profesorem Brewsterem? Ano, je to naléhavé. Profesorka Sophie Langfordová z Wisconsinu. Ano, počkám.“
Kevin netušil, že je Luna tak dobrá ve lhaní. Podala mu telefon a Kevin si ho přiložil k uchu právě ve chvíli, kdy se ze sluchátka ozval profesorův hlas.
„Ano?“ zeptal se profesor Brewster. „Profesorko… Langfordová, je to tak?“
Kevin se nadechl. „Profesore Brewstere, to jsem já, Kevin. Nezavěšujte, je to naléhavé.“
„Co sis myslel, když jsi sem zavolal?“ obořil se na něj profesor Brewster. „A spojit se se mnou pod falešnou záminkou? Nemyslíš, že jsi už způsobil dost problémů, mladý muži?“
„Poslouchejte,“ zkusil to znovu Kevin. „Nevolal bych vám, kdyby to nebylo důležité. Musím vám něco říct.“
„Už jsem toho slyšel docela dost,“ opáčil profesor Brewster.
„Tohle ne,“ nedal se Kevin. „Přišla další zpráva! Nové souřadnice. Mimozemšťané tvrdí—“
„Tak to stačilo,“ zarazil ho profesor Brewster. „Už jsme vložili až moc času a prostředků do tohohle hloupého divadla. Nebudeme začínat znovu. Zavěsím, Kevine a pokud sem budeš znovu volat, oznámím to policii.“
Zavěsil stejně jako recepční.
Kevin zaraženě stál a snažil se vymyslet, co dál. Neměl žádná další čísla, která by mohl zkusit. Mohl jedině zavolat nějakému novináři nebo do Bílého domu nebo něco takového. V obou případech ale očekával zhruba stejnou odpověď, jakou dostal teď. Mohl jít domů a zkusit promluvit s novináři, kteří tam byli, nebo mohl počkat na matku, ale v obou případech hrozilo, že ho budou ignorovat a—
„Takže,“ ozvala se Luna a přerušila mu tak tok myšlenek, „jak se dostaneme do SETI?“
„Cože?“
„Je to nejlepší možnost, kterou máme,“ prohlásila Luna. „Když tam dorazíme, uvidí, že to myslíš vážně a přesvědčí NASA aby přesměrovalo teleskopy. Doktorka Levinová stejně vždycky vypadala mnohem milejší než profesor Brewster.“
Když to podala takhle a zněla tak naprosto přesvědčeně, měl Kevin pocit, že nemá smysl se s ní hádat. Luna prostě byla taková a občas to vlastně bylo docela děsivé. Každopádně si Kevin říkal, že za pokus to stojí.
„Mamka mě zabije, jestli to uděláme,“ podotkl.
„Na to tě má až moc ráda,“ odpověděla Luna. „A každopádně za to že jsi šel ven ti stejně dá permanentní domácí vězení, takže už je to jedno. Když už máš problémy, mohl bys přitom aspoň zachránit svět.“
„Ty ale problémy nemáš,“ upozornil ji Kevin. „Tvoji rodiče budou šílet, jestli zjistí, že jsi jen tak vyrazila do San Francisca.“
„Myslíš, že tě pustím samotného?“ obořila se na něj Luna. „Myslíš, že tě nechám přivlastnit si všechny zásluhy za nalezení mimozemšťanů? Myslíš, že tě nechám, aby sis sám užil všechnu legraci?“
„Nejsem si jistý, jestli tam bude zrovna legrace,“ zavrtěl hlavou Kevin.
To už ale vrtěla hlavou i Luna. „Do džungle jsi vyrazil beze mne, ale tentokrát mě tu rozhodně nenecháš, Kevine.“
KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ
Koupili si jízdenky na autobus do San Fancisca. Pokladní si je přitom podezřívavě prohlížel a Kevin si nebyl jistý, jestli ho poznal ze zpráv, nebo to bylo kvůli tomu, že působili jako kdyby utíkali z domova. Možná to bylo kvůli obojímu. Přesto se jim to podařilo a zabrali si dvě místa v zadní části autobusu, který byl jen z poloviny plný. Schoulili se k sobě a Kevin byl rád, že má Lunu s sebou. Nebyl si jistý, jestli by to bez ní zvládl.
Cesta autobusem jako by trvala celou věčnost a Kevin strávil většinu času tím, že se snažil představit si, co by asi mohl říct, aby všechny přesvědčil, že mluví pravdu. Nemohl jim jen říct, ať mu věří. Ne po tom všem.
„Určitě to zvládneš,“ řekla Luna, když se jí svěřil. „Řekneš jim, aby zkontrolovali souřadnice. Možná nebudou vědět, co to znamená, ale určitě tam uslyší signál.“
V jejím podání to znělo prostě, ale pravdou bylo, že to asi byla opravdu nejlepší volba. Takže když autobus zastavil, vyrazil Kevin s Lunou najít taxi. To je mělo vzít na místo. Kevin se snažil ignorovat třas, který se zmocňoval jeho těla.
„Jedete tam kvůli tý události?“ zeptal se řidič. „Tak to jdete pozdě. O emzácích už pár dní nemluví.“
„Třeba zase začnou,“ pronesla Luna. „Nikdy nevíte.“
Řidič je odvezl až ke vstupu do SETI. Na rozdíl od NASA tu nekempovali lidé u vchodu. Kevin byl jedině rád. Znamenalo to, že bude moct klidně projít, aniž by si ho někdo fotil, sápal se po něm nebo—
„Ty?“ vyhrkla recepční ve chvíli, kdy prošel dveřmi. „Když jsem zavěsila, tak jsi to nepochopil? Už jsi nám způsobil dost problémů. Zmiz odsud, než zavolám ochranku.“
Minule se s recepční pohádala Kevinova matka. Teď vyrazila kupředu Luna. Očividně se chystala na hádku.
„To je v pořádku,“ pronesla doktorka Levinová, která právě vešla do haly. „Já to zvládnu. Kevine, co tu děláš?“
„Snaží se s vámi spojit,“ řekla Luna a v hlase jí vibrovalo podráždění. „Ale lidé, kteří ho zradili, očividně nechtějí poslouchat.“
„Ahoj, Luno,“ pozdravila ji doktorka Levinová. „Vědí vaši rodiče, že jste oba tady? Neměli byste tu být.“
„Přišla další zpráva,“ řekl Kevin. Tušil, že nemají moc času. Zdálo se, že už má málo času na cokoli. Možná že to bylo úsilím, které ho stálo se sem dostat, ale Kevin cítil, jak roste tlak v jeho hlavě. Cítil závrať, která houpala světem kolem. Potlačil ji. Tohle bylo důležité.
„Kevine,“ pronesla doktorka Levinová, „všichni už víme, že ty zprávy nejsou skutečné. Dokonce i když si myslíš, že jsou, musíš s tím skončit.“
„Tak jak jsem věděl o Pioneer 11?“ obořil se na ni Kevin. Neabsolvoval celou cestu autobusem jen proto, aby se vzdal. A měl dost času přemýšlet, jak ji přesvědčí. „Jak jsem mohl vědět, kde bude první signál? Sledovala jste mě na vlastní oči, paní doktorko.“
Vědkyně zavrtěla hlavou. „Na tom nesejde.“
„Ale ano,“ nedal se Kevin. „Pokud nevěříte důkazům, které máte přímo před sebou, k čemu je pak věda?“ Odmlčel se. „Pokud to dokážete vysvětlit, tak prosím. Řekněte mi, jak to dělám a já se otočím a odejdu. Ale myslím, že to nedokážete a nedokážete to proto, že mluvím pravdu. A je tu další zpráva.“
Chtěl toho říct víc, ale nedokázal potlačit náhlý tlak v hlavě.
Náhle se zhroutil.
*
Kevina se zmocnila temnota. Na okamžik neměl žádné vidiny, neslyšel žádné zprávy, vůbec nic.
Jen prázdno.
Probralo ho jasné světlo. Zamrkal do něj a snažil se zjistit, kde je.
Shlížela na něj doktorka Levinová a Luna.
„Kevine, jsi v pořádku?“ zeptala se Luna.
„Musíme sehnat doktora,“ pronesla starší žena.
„Ne,“ podařilo se říct Kevinovi a na okamžik ani on sám nevěděl, na kterou z žen reaguje. „Už žádné doktory. Nevolejte mámě. Musíme si poslechnout ten signál.“
Uvědomil si, že se zhroutil. Ležel na podlaze, přesně na místě, kde před chvílí stál.
Slyšel, jak si doktorka Levinová povzdechla. Nebyl si jistý, co by dělal, kdyby ho vyhodila. Postnul všechno na internet? Poslal by to do jiné observatoře a doufal, že s tím něco udělají? Možná by mu matka dala, co proto a neudělal by nic z toho. Mohl jen vstát a doufat.
Viděl, že ho doktorka sleduje soucitněji než předtím. Jeho kolaps na ni zřejmě zapůsobil.
„Dobrá,“ pronesla doktorka Levinová, „dobrá, musím uznat, že jsem přemýšlela o tom všem, co se stalo od chvíle, kdy jsi sem přišel. Pokud se ti nějakým způsobem nepodařilo získat kontrolu nad všemi systémy NASA… Ne, to není možné. Ale to by znamenalo…“
„To by znamenalo, že mi věříte,“ dokončil Kevin.
Doktorka Levinová přikývla. „Ano, věřím ti. Nechci, ale nevidím jinou možnost. Co je ta tvoje zpráva?“
„Souřadnice,“ řekl Kevin. „Stejně jako posledně musíme změnit nastavení teleskopu. Trochu jinak. Chtějí, abychom se zaměřili na jiné místo.“
„Kvůli zprávám pocházejícím z jiné části nebes?“ zeptala se doktorka Levinová. Kevin slyšel, jak znovu povzdechla. „Víš, že jen kvůli mně s teleskopy nikdo hýbat nebude, že? Ne po tom…“
„Po tom všem, co jsem udělal?“ hádal Kevin.
Doktorka Levinová přikývla.
„Někdo se přece musí najít,“ nedala se Luna. „Profesor Brewster se to nemusí dozvědět. Nebo najdeme způsob, jak se tam nahackovat.“
Bylo až překvapivé, jak moc malý respekt měla Luna k pravidlům. Kevina překvapilo, že doktorka Levinová její návrhy zřejmě brala vážně.
„Nahackovat NASA není snadné,“ řekla. „Abychom to dokázali, potřebovali bychom někoho…“
Pak si to uvědomila a její pohled se rozzářil.
„No jistě,“ řekla jakoby pro sebe. „Phil.“
Kevin při zmínce vědcova jména přikývl. „Myslíte… myslíte, že by pomohl?“
„Možná,“ odpověděla doktorka Levinová. „Je naší nejlepší možností.“
Doktorka s Lunou pomohly Kevinovi vstát. Stálo ho to spoustu sil, ale podařilo se to.
„Nemůžu uvěřit, že to dělám znovu,“ řekla doktorka, „ale… myslím, že musíme do NASA.“
